Zaire-DR Kongo od roku 1980

Pozadí
Kongo je druhý největší stát v Africe. Populace je 50 miliónů obyvatel v 200 různých etnických skupinách, každá mluví odlišným jazykem, nicméně jen čtyři mají oficiální status, státním jazykem je francouzština. Není zde žádná převládající etnická skupina, jen několik větších, jako Luba, Congo nebo Anamongo. Hlavní konflikt jde vypukl mezi národy Tutsi a Hutu, který probíhal ve východním Kongu již několik století. Novodobé války v Kongu jsou brutálními konflikty, poslední z nich, který probíhá s několika přerušeními od roku 1996, je často nazýván I. africká válka. Pozadí se táhne stoletími, ale zapojilo se do ní nejméně devět afrických zemí (Angola, Burundi, Čad, Libye, Namibie, Rwanda, Uganda a Zimbabwe), různé frakce v Kongu a také několik neafrických národů. Existuje několik důvodů pro masivní mezinárodní zapojení, každá země měla svůj důvod. Další část tohoto konfliktu je spojena s osudem etnika Banyarwandas (Banyamulenges). Historie Banyamulenges se datuje do 20. let, když začaly belgické koloniální úřady dovážet pracovní sílu, Hutu a Tutej, z Rwandy do oblasti Kivu v Kongu a dolů v Katanze. Banyamulenges se stali důležitým etnikem v Belgickém Kongu, během občanské války v letech 1960-65 byli v konfliktu s místními kmeny. Poté sympatizovali s diktátorem Mobutu. Domorodí Konžané samozřejmě nikdy nezapomněli, co jim Banyamulenge provedli a diskutovali o jejich národnosti. To nebylo nikdy vyřešeno a v roce 1991 Mobutu změnil svůj názor, vytvořil nový zákon o občanství a přes noc Banyamulenge ztratili konžské občanství a všechna občanská práva. Samozřejmě neměli z této situace radost.

Francouzská intervence
Během 80. let, v tom co bylo známo jako Zaire pod diktátorstvím Mobutu Sese Seko, vypuklo několik povstání, o kterých se vědělo jen velmi málo. Samozřejmě neměla většina těchto povstání žádný úspěch. Nicméně v únoru 1988 povstalci infiltrovali z Ugandy a napadli posádku 41. zairské brigády v Kisingani a od té doby začal Mobutu ztrácet kontrolu nad východní částí země. O dva roky později dezertovalo mnoho Tutsi vojáků z ugandské armády do Zaire, odkud zahájili povstání oproti režimu v Kampale. Povstání podporoval Mobutu a to obrátilo Ugandu proti Zaire. Mobutu poté začal zasahovat do občanské války ve Rwandě, kde podporoval povstání Hutu, tím zase nebyli potěšení zairští Tutsi a zahájili povstání proti diktátorovi. Ale Mobutua to nezajímalo, pokud byl podporován USA (CIA) a Francií, nic jeho režimu nehrozilo. S koncem Studené války se rovnováha sil v Africe posunula, Francie, Belgie a USA snížily svoji podporu Mobutuovu režimu. Na počátku 90. let přišla do Afriky vlna demokratizace a vznikl zde tlak i na demokratizaci v Zaire a Mobutu slíbil reformy. Kromě toho špatné vedení ekonomiky přivedlo Zaire do sociál chaosu, kdy státní zaměstnanci a vojáci neobdrželi své platy několik měsíců. Mobutu oficiálně ukončil systém vlády jedné strany, který zde byl od roku 1967, ale nebyl ochoten k širokým reformám a ztrácel své spojence. USA odstoupily od podpory Mobutua, zatímco několik menších skupin povstalců z východního Zaire, s názvy jako Front National pour la Liberation du Kongo (Národní fronta pro osvobození Konga – FNLC), Parti de la revolution Populaire (Lidová revoluční strana – PRP, kterou vedl Laurent Desiré Kabila, marxistická revoluční strana, která měla spojení na Rwandu a Ugandu, která zbohatla prodejem zlata a bojovala proti Mobutuovi již od roku 1963) a Mouvement National Kongolais-Lumumba (Konžské národní hnutí/Lumumba – MNCL, které vedli Nathaniel Bumba a Delphin Mulanda, veteráni z povstání ze Shaby ze 70. let), se pod vlivem podobného vývoje v Súdánu, Ugandě a Rwandě spojily a vytvořily solidní politickou opozici proti Mobutuovi. Tato nová organizace, Alliance of Democratic Forces for the Liberation of Kongo (ADFL), kterou vedl Laurent Désiré Kabila, rostla relativně pomalu kvůli špatné infrastruktuře a terénu této části země. Zairská armáda – Forces Armées Zaďroises (FAZ), nepodnikla nic proti rebelům, protože nedostala několik měsíců zaplaceno, pro velkou korupci ve velení a protože její mechanizované jednotky nebyly operační pro špatnou údržbu a nedostatek náhradních dílů a také protože se rebelové spíše soustředili na vlastní přežití, než na boj proti vládě. Špatný stav armády vedl k revoltě v několika posádkách: 22.9.1991 se vzbouřili vojáci 31. výsadkové brigády, umístěná na letišti N’Djili a obsadili okolí. Další jednotky se připojily, spolu s obyvateli několika větších měst. Rabování a ničení se zaměřilo hlavně na vládní úřady a domy cizinců v Kinshase, Lumumbashi, Kolwesi a Kisingani. V poslední městě se vzbouřila dobře organizovaná elitní 41. komando brigáda, vycvičená Číňany. Mobutu okamžitě žádal pomoc od Francie a Belgie a 23.9.1991 zahájila Paříž Operaci Baumier, která měla nastolit pořádek a evakuovat cizince z Kinshasy. 450 vojáků z 21. RIMA (Námořní pěší pluk) bylo okamžitě přesunuto do N’Djili, které mezitím zajistili loajální vojáci z Service d’Action et de Renseignement Militaire FAZ, obávaná Vojenská zpravodajská kancelář, kterou vedl generál Mahale, fanaticky loajální Mobutuově rodině. Francouzi přišli z Bantuj ve Středoafrické republice a byli převezeni desítkou C.160 Transall z ET.61 (61. transportní křídlo). Další vlna francouzských vojáků patřila k rotě 2. REI (2. pěší pluk Cizinecké legie) z N’Djameny v Čadu. Legionáři se okamžitě přesunuli do Kinshasy a zabezpečili francouzské velvyslanectví. Mezitím loajální zairské SARM jednotky a vojáci z Division Special Présidentielle (DSP), palácové gardy, vyčistili od rebelů centrum města. 24.9.1991 zahájili Belgičané Operaci Blue Beam a nasadili 450 výsadkářů z Régiment Para-Commando ze Zaventemu do Kinshasy. Vojáci letěli v letadlech společnosti SABENA, vozidla a vybavení v belgických Lockheed C-130H Hercules z 205. eskadry (15. transportní křídlo). Protože letiště v N’Djili nebylo bezpečné, dohodli se s vládou Kongo-Brazzaville o přistání jednotek. To bylo poprvé, co místní vláda umožnila něco takového západním jednotkám poté, co byl odstraněn marxistický prosovětský režim v Brazzaville. Další vybavení pro belgické jednotky následovalo na palubě USAF Lockheed C-141 StarLifter. Francouzi poté nasadili dva C-130H do Brazzaville, spolu se dvěma armádními Eurocopter SA.330 Puma. Belgičané poté začali posilovat své jednotky v Zaire. 25.9. zahájili Belgičané Operaci Kir a nasadili další výsadkáře přímo do N’Dolo, malého letiště u Kinshasy. Mezitím Francouzi nasadili další jednotky, části 8. RPIMA a 1. RIMA. Oddíl byl vysazen C.160 na letišti Kolwezi, kde čelil jen lehkému a sporadickému odporu. Ve stejný den francouzští výsadkáři obsadili Kisingani, zatímco belgické C-130H a Boeingy 727 přivezly dalších 600 vojáků, dalších 250 následovalo 26.9. Později byly belgické C-130H použity k nasazení 250 vojáků v Lumumbashi. Belgičané zde měli celkem 1.100 mužů a Francouzi 1.000. Hlavní letiště bylo zabezpečeno a cizinci evakuováni. K tomu nasadilo Belgické letectvo pět C-130H, zatímco Francouzi deset C.160, dva C-130H a Douglas DC-8. Doplňovaly je čtyři C-130 Hercules Portugalského letectva.

Spojení nepřátel
Kromě Mobutuova rozhodnutí odepřít konžské občanství Banyamulenge a povstání ADFL, byl původ I. africké války v občanské válce, zuřící v sousední Rwandě od roku 1994. Krátce po uzavření míru pod dozorem jednotek OSN v zemi, bylo sestřeleno letadlo, které vezlo (Hutu) prezidenta Habyarimana a burundského prezidenta Ntaryamira (také Hutu) u Kigali, hlavního města Rwandy. Hutu a Tutsi extrémisté se obviňovali navzájem a situace zkalovala tak, že v následujících týdnech bylo zmasakrováno 500.000 až 1 milion rwandských Tutsi. V odpověď zahájili povstalci Tutsi ofenzívu, která skončila dobytím Kigali v červnu 1994 a výsledkem byl exodus 1 milionu Hutu do Zaire. Nový rwandský režim, který vedl Paul Kagame, se rozhodl zasáhnout proti extrémistům mezi uprchlíky Hutu v Zaire. Ve spolupráci se zairskými Hutu, se pokoušeli rwandští Hutu ustavit své vlastní území v oblasti, odkud by ve spolupráci se zairskou armádou zahájili útoky proti Tutsi ovládané Rwandě v září 1996. O měsíc později rwandský režim odrazil Hutu a Zairany, kteří poskytli milicím Banyamulenge zbraně a výcvik. Velký počet Hutu uprchlíků vytvářel problémy v Zaire, jejich tábory byly pod kontrolou různých milicí, které byly podporovány zairskou vládou a opakovaně se střetávaly nejen s rwandskými vojáky, ale také se zairskými rebely v okolí jezera Kivu. Díky tomu vzniklo otevřené nepřátelství mezi Zaire a Rwandou, které vyvrcholilo překročením hranic v oblasti Gisenyi koncem října 1996. Rwandskému režimu bylo jasné, že Hutu v Zaire musí být přivedeni pod kontrolu. Proto začal podporovat ADFL výcvikem a zbraněmi a zairští rebelové tak byli brzy silnější než zairská armáda v oblasti. Paul Kagame se rozhodl zorganizovat revoluci proti Mobutuovi, protože změna vlády v Kinshase by znamenala konec podpory Hutu v Zaire. Rwanďané poté zahájili přípravy povstání, ADFL byla pro ně ideálním partnerem. Během následujících dvou let Banyamulenge milice spojily koalici, která kromě PRP, FNLC a MNL, zahrnovala v roce 1998 Alliance Democratique du Peuples (ADP, Deogratia Bugera), Movement Revolutionaire pour la Liberation de Zaire (MLRZ, Masasu Nindanga), Conseil National de Resistance pour la Democratique (CNRD, Abdre Kisase Ngadu) a Rassemblement Kongolais pour la Democratie (RCD, Ernest Wamba de Wamba). Navíc kromě Rwandy byla ADFL podporována vládami Ugandy, Burundi, Angoly a Zambie, které nenáviděly Mobutua pro jeho podporu různých skupin rebelů (UNITA-rebely v Angole podporoval Mobutu od 60. let). Nyní bylo vše připraveno pro konfrontaci zúčastněných stran.

Zapojená letectva

Force Aérienne Zairoise (Zairské letectvo – FAZ) bylo relativně silné, protipartizánské letectvo v 70. letech, ale od poloviny 80. let mělo stejné problémy jako zbytek zairské armády, včetně špatného velení a rozsáhlé korupce. Nakonec již FAZ nebylo bojovou silou, mělo zkorumpované důstojníky, kteří se nestarali o poddůstojníky a vojáky. Korupce znamenala, že letadla byla nejčastěji využívána pro soukromé obchody. Za těchto okolností z FAZ koncem 80. let moc nezbylo. Ze 14 dodaných Mirage 5M, bylo jen sedm letuschopných v roce 1988, nejméně pět jich bylo ztraceno při různých nehodách (M401 v roce 1978 a M402 v roce 1983 v Čadu). Během 90. let byly prodány poslední tři stroje, spolu se dvěma zbývajícími Mirage 5DM (M201 a M203), které byly naposledy viděny ve Francii v roce 1996. Bylo zde také osm z 12 Aermacchi MB.326GB a šesti MB.326K, dodaných Itálií v 70. letech, byly u 21. křídla 2. bitevní skupiny (2eme Groupement Aérien Tactique) v Kamině, ale všechny byly neletuschopné do roku 1997. Podobný byl stav 1er Groupement Aérien, jednotky FAZ, zodpovědné za výcvik a transport. Z 12 SIAI-Marchetti SF.260MC 131. Escadra bylo nejméně osm prodáno do USA v letech 1985-87, čtyři zbývající byly uskladněny v hangárech v Kinshase. V roce 1995 již FAZ nemělo žádný letuschopný C-130 v 19. křídle. Poslední dva, “9T-TCC” a “9T-TCF”, byly poslány do Francie k opravě v roce 1996, ale nikdy se nevrátily a byly převzaty francouzským letectvem. Jen pár Buffalo z 22. křídla a několik vrtulníků Aérospatiale AS.332L Puma a Alouette III (poslední ze čtyř koupených CIA pro podporu FMLN v Angole v roce 1975) z 12. křídla zůstalo letuschopných a byly používány zejména pro VIP-transport. Místo aby zlepšil situaci armády, se Mobutu v roce 1997 pokusil najmout žoldnéře. Tímto úkolem se zabývala Kancelář premiéra a Ministerstvo obrany. Takové nekoordinované úsilí přineslo jen problémy. Většina najatých žoldnéřů mluvila různými jazyky a byla vybavena různou výzbrojí. Paříž poté nabídla pomoc. Francouzi předali tuto práci Geolink Company, soukromé společnosti s dobrými vztahy na francouzskou rozvědku. Geolink najal skupiny francouzských a srbských žoldnéřů, včetně srbských pilotů letadel a vrtulníků. Srbsko souhlasilo a dodalo tři SOKO J-21 Jastreb a jeden SOKO G-2 Galeb, stejně jako čtyři MiG-21PFM, zatímco tři Mil Mi-24 byly koupeny na Ukrajině. Všechna tato letadla byla na základně Gbadolite.


V roce 1997 Francie financovala nákup tří Mi-24 a najala srbské piloty a techniky pro Mobutův režim. Není známo nic o osudu vrtulníků a jejich posádek. Stroje byly Mi-35P “9T-RM1” a Mi-24 “9T-RM2”. Třetí stroj havaroval krátce po příchodu. Bohužel se srbští žoldnéři stali spíše než úspěšnými boji známí zločiny proti místnímu obyvatelstvu.

S několika výjimkami není nic známo o osudu těchto letadel po jejich příchodu do Zaire koncem roku 1997. MiG-21 přišly rozebrány a byly sestaveny skupinou ruských techniků v Gbadolite. Jeden Mi-24 byl zasažen do motoru a havaroval 27.3.1997, posádka zahynula. Osud nejméně jednoho Jastreba nebyl o nic lepší. Někdy v roce 1997 jeden ze srbských žoldnéřů, jménem Turcinovic, byl zabit, když letěl v nízké výšce nad Gbadolite a zachytil křídlem o lampu. Vrak jeho letadla apdl přímo do kolony mladých vojáků na přehlídce a desítky jich zabil. Turcinovic byl zřejmě obětí velkého problému všech srbských žoldnéřů v Zaire, piloti létali mnohokrát opilí a byli často nevyspalí z předchozích nocí.


Součástí francouzsko-srbské smlouvy o pomoci Mobutuovi z roku 1997, byly také tři SOKO J-21 Jastreb a nejméně jeden SOKO G-2 Galeb. Byly pilotovány srbskými žoldnéři.

To málo, co je známo o operacích srbských žoldnéřů v Kongu, není potěšitelné. Podle dostupných zpráv byly se Srby jen problémy, nikoho neposlouchali, byli extrémně nedisciplinovaní a vždy operovali dle vlastních potřeb. Ačkoliv někteří z nich létali často, podnikli jen velmi málo operačních letů, žoldnéři neměli velkou motivaci riskovat své hlavy pro Mobutuovo zlato a diamanty. Zbytek FAZ zůstal neaktivní.


Jediná fotografie čtyř MiG-21PFM, dodaných Mobutuovu režimu ze Srbska, je z velké vzdálenosti a ukazuje letadlo na základně Gbadolite s odejmutým ocasem.

Ugandské letectvo
Jak moc se zapojila letectva do konfliktu v roce 1997, není známo. Podle dostupných informací se jen Ugandské armádní letectvo (UAAF) zapojilo do podpory rebelů. Když se blíže podíváme na stav UAAF v té době, bylo stále v procesu rekonstrukce po kompletním rozpuštění po porážce ve válce proti Tanzanii koncem 70. let. Do roku 1996 mělo UAAF jen několik lehkých letadel, včetně několika zbývajících z osmi FFA AS.202-18A-1 Bravo (Ústřední letecká škola), dvou ex-libyjských SF.260ML, šesti SF.260 a jednoho SAAB MFI-17 Supporter. Někdy koncem 80. let darovali Libyjci nejméně tři Aero L-39 Albatros do Ugandy, nesly čísla “AF-701”, “AF-702” a “AF-703”. Vrtuůníky byly jen v oněco lepším stavu a byly používány proti ugandským povstalcům v Kongu. Některé prameny uvádějí, že koncem 80. let Libye darovala tři Mi-24 a čtyři až sedm Mi-17 do Ugandy. To ale není potvrzeno, jediný známý Mi-24 v Ugandš byl dodán z Běloruska, zatímco většina ze sedmi UAAF Mi-17 (nejméně dva byly verze Mi-172) byla koupena přímo z Kazaňské vrtulníkové společnosti. Nicméně Uganda dostala tři Agusta-Bell AB.206 z Libye. Byly používány spolu s šesti AB.412 z Itálie. Ačkoliv AB.206 a AB.412 byly již téměř neoperační v roce 1997, Mi-17 byly v dobrém stavu a Uganda objednala dva Mi-24 z Běloruska přes Consolidated Sales Corporation (CSC). Přišly na počátku roku 1998 a byly důvodem skandálu, když Uganďané zjistili, že vrtulníky nebyly před dodávkou opraveny, jak bylo uvedeno ve smlouvě. UAAF mělo dvě menší letiště v blízkosti zairských hranic: Arua na severu a Fort Royal na jihu. Hlavní základnou zůstalo letiště v Entebbe.

UAAF letadla a vrtulníky v roce 1997:
– AF-103, AS.202, poslední přeživší létající Bravo
– AF-104, AS.202, odepsán v roce 1996
– AF-201, MFI.17, uskladněn v Entebbe pro nedostatek náhradních dílů
– AF-302, AB.206, neletuschopný
– AF-303, AB.206, neletuschopný
– AF-305, AB.412, neletuschopný
– AF-306, AB.412, neletuschopný
– AF-309, AB.206, neletuschopný (ex-LARAF)
– AF-401, AB.412, neletuschopný
– AF-402, AB.412, neletuschopný
– AF-406, AB.412, letuschopný
– AF-50?, SF.260, letuschopný
– AF-504, SF.260, odepsán v roce 1996
– AF-506, SF.260, uskladněn v Entebbe
– AF-001, Mi-172, operační
– bez čísla Mi-172, operační
– AF-601, Mi-8MTV-2, operační
– AF-602, Mi-17, neznámý osud
– AF-603, Mi-8MTV-2, operační
– AF-604, Mi-8/17, operační
– AF-605, Mi-8MTV-5, operační
– AF-606, Mi-17, neznámý osud
– AF-607, Mi-17, operační
– AF-701, L-39ZA, uskladněn, nikdy nelétal (ex-LARAF)
– AF-702, L-39ZA, uskladněn, nikdy nelétal (ex-LARAF)
– AF-703, L-39ZA, uskladněn, nikdy nelétal (ex-LARAF)


Uganda koupila celkem šest Mi-8, Mi-17 a dva Mi-172 z Ruska v roce 1997. Jeden Mi-172 byl namalován bílou barvou a měl linku v ugandských národních barvách a nápisem “REPUBLIC OF UGANDA” a žlutým sériovým číslem (“AF-001”). Druhý Mi-172 nesl kamufláž.

Ugandské Mi-17:
Je známé, že UAAF ovdrželo další vrtulníky v letech 1998 až 2006. Nejméně dva UAAF Mi-17 a jeden Mi-172 byly ztraceny ve službě při různých nehodách od roku 1998, zatímco několik Mi-8/17MTV-5 zůstalo ve službě. Situace na počátku roku 2006:
– AF-601, Mi-8MTV-2, operační
– AF-602, Mi-17, osud neznámý
– AF-603, Mi-8MTV-2, operační
– AF-604, Mi-8/17, operační
– AF-605, Mi-8MTV-5, operační
– AF-606, Mi-17, osud neznámý
– AF-607, Mi-17, operační
– AF-611, Mi-8MTV-5, operační
– AF-615, Mi-8MTV-5, operační

Rwandské letectvo
Téměř 30 let bylo Force Aérienne Rwandaise (RwAF) malé transportní a spojovací letectvo, vybavené malými vrtulníky a lehkými transportními letouny. Bylo ustaveno v roce 1962, když Rwanda získala nezávislost na Belgii a Force Aérienne Rwandese (RwAF) bylo původně vybaveno dvěma Douglas C-47 a šesti Aérospatiale SA.316 Alouette III. Letectvo chtělo ustavit malou tryskovou jednotku útočných letadel a v roce 1974 byly koupeny tři lehké letouny Aermacchi AM-3C. Ale tato letadla byla brzy odstavena pro nedostatek náhradních dílů a koncem 70. let bylo RwAF vybaveno francouzskými vrtulníky, krom toho jedním letadlem Socata R.235 Guerrierirplanes, sedmi Aérospatiale SA.316 Alouette III, šesti Aérospatiale SA.342L Gazelle nejméně jedním AS.365 Dauphin. Další letadla v 80. letech byly dva Britten-Norman Islander, dva Nord 2501 Noratlas a dva Aérospatiale AS.350B Ecureuil. Během občanské války, která zuřila v letech 1990 až 1994, ztratilo RwAF většinu transportních a výcvikových letadel při nehodách, sestřelením nebo zničením na zemi. Vrtulníky a personál také utrpěly ztráty. Jeden Noratlas (“9XY-GY”) odletěl do Dar-es-Salam krátce před vypuknutím vzpoury ve Rwandě a zde byl opuštěn (naposled viděn v roce 1998). Jen tři Gazelle přežily a poté byly viděny spolu se dvěma Mi-24 na letišti Kigali v roce 1997. Dva byly zaznamenány v Goma v Zaire v srpnu 1997, již s konžskými kódy 9T-HG3 a 9T-HG5, což znamenalo, že pravděpodobně pět Gazelle bylo dodáno do Kabily. Další rwandské vrtulníky byly spatřeny v Jižní Africe a Svazijsku, což znamenalo zapojení jihoafrických společností a žoldnéřu do občanské války ve Rwandě. V roce 1997 obdrželo RwAF první Mi-24, většinou z Běloruska přes Sýrii. Byly koupeny nejméně tři Mi-24. Nakonec RwAF obdrželo několik Mi-8 a Mi-17 v roce 1997, jeden z nich byl identifikován jako Mi-17MTV “RAF-0403”. Další stroj byl viděn opuštěn v roce 2003 v Lungi.


Rwandský Mi-24 “RAF-0110”.

Všeobecné povstání
První útoky ADFL proti Hutu v Zaire začly již v říjnu a listopadu 1996 u jezera Tanganijka. V lednu 1997 zahájila zairská armáda protiofenzívu proti rebelům, ale ta byla odražena a Kabilovy jednotky postupovaly na Kisingani. Ale více než 9.000 civilistů zemřelo v bojích, které zuřily od Gomy a Bukavy, přes Kisingani do Mbandaky, většinou to byli uprchlíci Hutu ze sousední Rwandy, zastřelení rebely. V následujících týdnech vyslala Rwanda několik praporů do Zaire, zde byly umístěny pod nominální velení vůdce ADFL, Laurenta Kabily, který byl ale více než vojenský velitel politik. Velitelem tažení byl generál Nindaga Masasu, vrchní velitel Kabilových vojáků, spolu s ním James Kabari, Tutsi neurčité příslušnosti, mluvící svahilsky a lámaně anglicky. Existují zprávy, že někteří z vůdců rebelů byli vycvičeni americkým vojenským personálem ve Rwandě, ale není to jisté. Masasu a Kabari měli 2.500 lehce vyzbrojených, ale dobře vycvičených bojovníků, posílených 4.000 vojáky. Proti nim měl Mobutu 59.000 vojáků a policistů, vybavených 40 tanky, dělostřelectvem a raketomety, transportními letadly a dvěma Mi-24. Nicméně většina vybavení zairské armády byla ve špatném stavu, morálka byla mizerná a disciplína neexistovala. V takových podmínkách nemohlo FAZ spolupracovat se zbytkem armády. Spojená vojska rebelů, rwandských a ugandských vojáků neměla problémy s přípravou a zahájením rychlé ofenzívy, která byla ale špatně zdokumentována, vůdcové rebelů nepovolili přítomnost reportérů. Výměnou za podporu ADFL, dostali rwandští vojáci a jejich konžští Tutsi volnou ruku při pronásledování uprchlíků Hutu, pokud to přispěje k porážce Mobutua. Důstojníci rebelů, kteří byli proti, byli odstraněni: například Andre Kisase Ngandu byl zastřelen rwandskými Tutsi u Gomy 6.1.1998. Ofenzíva byla zahájena 4.10.1997, rebelové překročili řeku Ruzizi z Rwandy a napadli nemocnici a armádní základnu u Lemery, vesnice mezi jezery Kivu a Tanganijka. Rebelové nejdříve infiltrovali své vojáky do vesnice a poté zaútočili současně z několika směrů, podporováni minomety, překvapili Mobutuovi vojáky a nechali jim únikovou cestu. Odpor v Lemeře zkolaboval po několika hodinách a vládní vojáci, většina znich nedostala poslední rok žold, uprchla do oblasti Fizi, obývané kmenem Bembe, který mnohé z nich zabil v odvetu za předchozí násilí. 24.10. padla Uvira, rebelové azcházeli s obyvateli dobře, ale oddělili Hutu uprchlíky a 1.600 jich zmasakrovali. O šest dnů později zahájili rebelové postup na Bukavu, vzdálenou 180 km, na břehu jezera Kivu. Cestou napadli jeden OSN chráněný tábor uprchlíků. Mezitím otevřelo 700 rebelů další frontu, když se dostali do Konga u Gomy a napadli uprchlický tábor Kibumba, kde žilo 200.000 Hutu a který bránila Mobutuova Prezidentská garda a milice Hutu. Během krátkého, ale tvrdého střetu, utrpěla garda a Hutu těžké ztráty a poté opustili bojiště, uprchlíci ustupovali přes Gomu do tábora Mugunga. Ale Goma byla obsazena rebely již 1.11., mezitím rwandští, ugandští a burundijští vojáci vstoupili do Zaire u Ruzizi, jižně od Bukavu, velel jim rwandský plukovník a podporovaly je rwandské dělové čluny. Útoky na tábor Mugunga měly za výsledek jednu z největších “spontánních repatriací” v historii, kdy 600.000 Hutu uprchlo zpět do Rwandy a to také ukončilo hovory a nasazení sil OSN v Kongu. Ve vzdálenosti 400 km na západ, na silnici v Bunia, soustředila zairská armáda několik jednotek, včetně 31. výsadkové brigády, jedné z mála ještě funkčních jednotek. Rwandští vojáci dosáhli oblasti v prosinci, následováni Uganďany a rebely. Výsadkáři odrazili útoky rebelů, ale došla jim munice: bez nich obrana města zkolabovala za několik dnů: Bunia padla 24.12.1997. Zde začaly spory o dalších operacích: Rwanda chtěla jen vytvořit nárazovou zónu podél hranice a zastavit postup. Ale Angolané chtěli svrhnout Mobutua a tlačili na dobytí Kinshasy. Do února bylo dosaženo dohody a pokračoval postup na západ z Bunia a severozápadně z Bukavu. ADFL byla posílena katanskými vojáky pod velením angolských důstojníků, převezených do Bukavu transportním letadlem Angolského letectva. Další angolští vojáci vstoupili do Zaire z jihu. Mobutuova armáda se mezitím soustředila u Kisingani, 600 km od Bunie, kde měla být zajájena velká ofenzíva. Ale zásobování bylo mizerné a když přišly posily z Kinshasy, nebylo pro ně jídlo. Letadlo plné ryb, které bylo posláno do Kisingani na palubě FAZ Caribou, bylo posádkou letadla prodáno. Od té chvíle se zairští vojáci v oblasti začali starat jen o sebe. Srbští žoldnéři terorizovali místní obyvatelstvo, aby získali jídlo a vyrabovali obchody ve městě. Když rebelové zahájili útok na Kisingani 13.3.1998, místní je provedli lesy kolem armádních pozic, město bylo obklíčeno a padlo o dva dny později. Když bylo severní Kongo v rukou rebelů, přesunulo se bojiště na jih, během tří měsíců koalice povstalců a cizích vojáků obsadila třetinu Konga. Postup byl nyní ještě urychlen, čelo 300 rwandských vojáků a Banyamulenge bylo posláno k obsazení měst na cestě do Kinshasy. Vyčišťovací operace v týlu byly ponechány rebelům. Taktika to byla riskantní, ale výsledky excelentní: 9.4. byly obsazeny kličové doly v Lumumbashi poté, co Zambie poskytla rebelům průchod a oni mohli zaútočit z nečekahého směru. 30.4. padl Kikwit. Most přes řeku Bombo, 100 km východně od Kinshasy, padl 15.5. Ačkoliv velitel armády, generál Marc Mahele Lieko Bokungu, přikázal obranu za každou cenu, skupina 600 rebelů se protáhla kolem řeky a zaútočila zezadu, což znamenalo kolaps pozice. Oslabem nemocí a po jednání s Kabilou, jenž byl v Pointe Nore v Kongo-Brazzaville, odletěl Mobutu z Kinshasy do Mahele den poté. Generál Bokungu byl zastřelen Mobutuovými příznivci ve stejný den. Ráno 17.5.1998 vstoupila hlídka rebelů do hlavního města. Protože nepřišla žádná zahraniční pomoc pro Mobutua, zairská armáda přijala Kabilu, který formálně převzal moc 20.5.1997, současně bylo přejmenováno Zaire na Demokratickou republiku Kongo.

Nový “silný muž”
Země, kterou Kabila převzal, byla v hrozném stavu. Dluh země byl kolem 16 miliard dolarů. Nedostatek solidní politické základny a předchozí teror znamenaly, že nový prezident musel hrát roli “silného muže”. Okamžitě přerušil smlouvy s hlavními těžařskými společnostmi, poté zde byl spor mezi Kabilou a Etienne Tshisekedim, vůdcem UDP, který požadoval pozici premiéra a brzy se objevila obvinění pro pokračující korupci a neschopnost. USA formálně také odmítly podporu Kabilova režimu. Kabila měl problémy s bývalými funkcionáři Mobutuova režimu (tzv. mobutuisty), především to byli bývalý šéf bezpečnostní policie generál Baramoto, bývalý velitel speciálních sil generál Nzimbi a bývalý ministr obrany admirál Mavua. Všichni tři uprchli do Jižní Afriky, odkud organizovali ozbrojený odpor proti Kabilovi. Pod dohledem Baramota se mobutuisté spojili s konžskými Tutsi, Rwanďany a a Uganďany. Později hrál Baramoto klíčovou roli při obsazení letiště Kitona, s podporou bývalých zairských vojáků, umístěných zde. Přes narůstající problémy odmítl Kabila podniknout kroky proti Hutu rebelům, kteří se spojili s Rwandou a Ugandou, ty financovaly jeho válku proti Mobutuovi, ale nyní chtěl konžský prezident požadoval, aby jejich jednotky opustily zemi. Kabila dokonce podal oficiální stížnost v červenci 1998, kdy Rwanďané ztratili trpělivost s Huty v Kongu a zahájili etnické čistky podél hranice. Během měsíce byla víc než polovina Hutu vyhnána z jejich táborů a vytlačena zpět do Rwandy, přes 200.000 jich bylo během této operace zabito. Na druhou stranu Kabilovo spoléhání se na Rwandu bylo hlavním důvodem obvinění od ostatních členů ADFL, že je loutkou Kigali. Nikdy neměl kontrolu nad všemi silami ADFL, Kabila se cítil tak nejistý, že 14.7.1998 odvolal vrchního velitele Jamese Kabariho a nahradil ho jeho syn Joseph Kabila. Přítomnost cizích vojsk na území Konga přinutila nakonec 27.7. Kabilu, aby přikázal rwandským a ugandským vojákům, bay okamžitě opustili zemi. Rwandské cíle a důvody pro přítomnost v Kongu byly jasné a agresivní režim v Kigali to nemohl ignorovat. Ugandská vláda nejednala hned: Kampala považovala za důležité, mít vojenské základny v Kongu, odkud mohla podporovat Súdánskou lidovou osvobozeneckou armádu, která v občanské válce bojovala proti islámskému režimu s podporou USA a Británie. ADFL se nyní začala rozpadat, důvodem pro nové boje byl Kabilův rozkaz z 1.8.1998, kterým měli být všichni úředníci Tutsi (Banyamulenge) propuštěni z jeho vlády. Dva nejbližší Kabilovi pomocníci byli Tutsi: ministr zahraničí Bizima Karaha a ministr prezidentských záležitostí Deogratias Bugera. Oba byli přinuceni opustit Kongo a zvýšili tak počet exilových VIP. Na jejich místo Kabila jmenoval své kmenové přátele z Katangy. Gaean Kakudji a Mwenze Kongolo, dva Kabilovi příbuzní, se stali ministry vnitra a spravedlnosti. Velitel policie, guvernér centrální banky, velvyslanci a nový členové prezidentské gardy byli všichni z Katangy. Většina Kabilových pomocníků viděla v této centralizaci důkaz prezidentovy korupce: neviděli jiné řešení, než zahájit novou vzpouru.

Boj o přežití
Reakce nové opozice byla okmažitá. 2.8.1998 se vzbouřilo 16.000 Banyamulenge vojáků z 10. brigády Konžské armády (FAC) na základně Kisingani. Jejich povstání bylo přímo řízeno Rwandou a Ugandou, konžští Tutsi záviseli na rwandské vojenské přítomnosti, která je chránila před nepřáteli. 4.8. rwandští důstojníci, zodpovědní za výcvik bývalých Mobutuových vojáků, vyvolali povstání v Kitoně. Boje pokračovaly k městům Muanda a Banana u Cabindy, kde americká ropná společnost Chevron měla jednu z nejlukrativnějších koncesí na světě. Do 6.8. se povstání rozšířilo do dalších částí Konga, když rwandští Tutsi důstojníci zahájili mobilizaci Banyamulenge k ustavení hlavních bojových sil. Goma a Bukavu v provincii Kivu padly téměř okamžitě pod kontrolu rebelů a tvrdé boje vypukly o Uviru a Kisingani. Na západě dosáhlo povstání k Atlantickému oceánu a podél angolské hranice v provincii Cabinda. V Kinshase propukly tvrdé boje kolem dvou vojenských základen na předměstí poté, co Kabila vydal rozkaz zabít všechny Rwanďany. Více než 1.000 Rwanďanů a etnických Tutsi zmizelo v okolní džungli a působilo velké problémy Kamilovu režimu. Díky rozšířeným základnám rwandských vojáků a zájmu Banyamulenge o svoji bezpečnost, vypuklo povstání během několika dnů ve východním Kongu, kde se vzbouřilo 5.000 dalších vojáků, kteří obsadili a vyrabovali několik měst, přístavů a letišť. Současně Rwanda vyhlásila nárok na část východního Konga, spolu s Burundi, jehož vojáci také byli umístěni v Kongu.

Rebelové proti (bývalým) rebelům
Nová válka v Kongu byla nejsložitější ze všech válek zde. Zde ej přehled nejdůležitějších účastníků.

– Konžská armáda (FAC)
FAC se v srpnu 1998 z větší části skládala z bývalých Mobutuových vojáků. Byli nejvíce neobvyklí mezi konžskými bojovníky, protože jako jediní měli vojenský výcvik. Disciplína ve FAC neexistovala a zejména v srpnu 1998 byla většina armády blízka kolapsu. Nicméně několikrát během následujících bojů prokázali, že pod dobrým velením a zaplacení, představovali sílu, sekterou se musí počítat.

– Katanští tygři
Tygři byli zformováni z bývalých četníků Moise Tshombeho, kteří odešli se svými rodinami do exilu v Angole v 60. letech. Zde obdrželi vojenský výcvik s MPLA, ale byli demobilizováni po příměří s UNITA v roce 1992. Tygři podporovali Kabilu již v letech 1996-97 a většina z nich v tom pokračovala i během nové války. Ale jejich vojenské velení bylo rozděleno: jedno křídlo vedl Henri Mukatshung Mwambu a generál Vindicien “Mufu” Kiyana, členové Front de Libération National du Kongo (FNLC), kteří bojovali ve dvou povstáních v Shaba a křídlo, které vedl dr. Emila Ilunga, bývalý PRP představitel u EU, který se prohlásil za politického vůdce FNLC. Ilunga spolupracoval s generálem Jean Delphin Mulandem, nominální hlavou Katanských tygrů, uvězněném Kabilou po neshodách v roce 1997. Obě křídly Tygrů byla na straně Kabily.

– Lidové milice (různé skupiny)
Známé jako Défense civile et populaire (Lidová civilní obrana), byly tyto milice vytvořeny Kabilou v roce 1998 v oblasti Kinshasa. Jejich účast ve válce nebyla příliš známá. Vzhledem k tvrdosti této války není pravděpodobné, že by nějaká milice byla příliš úspěšná.

– vyhnaní: Banyamulenge
Ačkoliv jsou často prohlašováni za iniciátory povstání ze srpna 1998, Banyamulenge byli jen nástrojem. S jejich zrušenými právy na konžské občanství a napjatými vztahy s ostatními etnickými skupinami, měli hluboké pocity nejistoty, které byly potvrzeny, když Kabila požadoval, aby rwandští vojáci opustili zemi. Vzbouřili se již na počátku roku 1998, kdy se je Kabilův režim pokoušel rozdělit do konžské amrády mezi bývalé vojáky Mobutuovy armády. Ale zhoršovaly se také vztahy mezi Banyamulenge a Rwandou a tak se Banyamulenge spojili s Burundi. Ti, kteří byli umístěni v Kinshase, utrpěli na počátku války extrémní ztráty. Další bojovali snad v každé frakci, která byla zapojena do války.

– rebelové: RCD (nebo ADFL-bis)
Většina rebelů, kteří bojovali proti Kabilovi, zformovala Rassemblement Kongolais pour la démocratie (Kongolské spojení pro demokracii – RCD). V srpnu 1998 bylo RCD ztracenou organizací nesourodých osob a jejich stoupenců, jádro tvořili tzv. “rozčarovaní z prvního osvobození”. Vedení RCD v roce 1998 zahrnovalo “politiky”, většina z nich neměla základnu v konžské společnsoti:
– Bizima Karaha (Tutsi z jihu Kivu), bývalý ministr zahraničí pod Kabilou
– Shambuyi Kalala (Kasai), bývalý vedoucí propagandy ADFL pod Kabilou
– Emile Ilunga (Katanga), prezident politického křídla Katanských tygrů, kterého sesadil Kabila na ajře 1997, později RCD “ministr” zdraví a sociálních záležitostí
– Moise Nyarugabo (Tutsi z jihu Kivu), bývalý generální sekretář ADFL, sesazen v červnu 1998.
Nedá se říct, že by RCD bylo během válku sourodou bojovou silou, bylo v něm mnoho různých místních milicí a různých band. Některé byly vedeny excelentními důstojníky a byly velmi nebezpečné dokonce i pro dobře vycvičené angolské a zimbabwské vojáky. Kabila byl také ve sporu s mnoha bývalými členy Mobutuova režimu, zejména Arthur Zahidi Ngoma, právník známý pro svoji práci na poli lidských práv a oponent Mobutua a Kabily a Wamba dia Wamba, profesor historie žijící v Tanzanii. Podobně jako další mobutuisté se i oni spojili s RCD. Tato směs různých milicí a ozbrojených skupin provedla několik těžkých úderů proti Kabilovu režimu na počátku války.

– rebelové: MLC
Mouvement de libération Kongolais bylo soukromou armádou, ustavenou a vycvičenou v roce 1998 Uganďany, kterou vedl milionář Jean-Pierre Bemba a plukovník Amur. Se základnou v severovýchodním Kongu (štáb v Gemeně) byli nejlépe vycvičenými a disciplinovanými bojovníky této války na straně proti Kabilovi. Slabá na počátku války, se s lybijskou podporou MLC změnila do jednotky s 20.000 mužů, která bojovala v tvrdých bitvách v Gbadolite v letech 2000 a 2001.

– rebelové: UDI
Alexis Tambwé a Kengo wa Dondo (bývalý ředitel celníků) založili a vedli Union des democrats independents (Unii svobodných demokratů – UDI), která byla na straně RCD.

– rebelové: UPDS a PDSC
Union pour la démocratie et le progress social (Unie pro demokracie a sociální pokrok – UPDS) a Parti démocrate-social Chrétien (Křesťanská sociálně-demokratická strana – PDSC) byla pro politická jednání místo ozbrojené vzpoury. Časem se připojila ke vzpouře (ti, kteří ne, se buď báli o vlastní bezpečnost nebo nechtěli být spojováni s Rwandou).

– cizí rebelové: ugandská povstalecká hnutí
Do války v Kongo se zapojovala i tři ugandská povstalecká hnutí: Spojenectví demokratických sil (ADF, aktivní v pohoří Ruwenzori), Fronta západonilského břehu (stoupenci bývalého diktátora Idi Amina Dada) a Armáda pánů odporu (LRA, příslušníci etnika Acholi, frustrovaní ze ztráty mocu od Museveniho vítězství v roce 1986, známí zejména pro extrémní krutost).

Kolaps Kabilova režimu
Nové povstání se zpočátku zdálo být stejné, jako to z roku 1997, s tím rozdílem, že rebelové nyní nejen dobře znali svého nepřítele, ale byli i rozmístěni po celé zemi. Po rwandským dohledem používali rebelové stejnou taktiku jako proti Mobutuovi rok předtím: vyslali slabé čelo na útok proti objektům svého zájmu a poté následovaly hlavní síly k zajištění kontroly obsazené oblasti. Gome, Bukavu, Uvira a Kisingani byly téměř okamžitě pod jejich kontrolou, další města následovně a poté se připravil plán pro útok na Kabilu: rebelové unesli dopravní letadlo, naložili do něj 100 bojovníků a odletěli do Kitony v jihozápadním Kongu, aby rozšířili vzpouru. Letiště bylo rychle zabezpečeno ve spolupráci s místními mobutuisty v tvrdé bitvě, která šokovala vládu v Kinshase. Situace pro Kabilu se významně zhoršila 13.8., kdy byl odříznut rebely západní koridor k Atlantickému pobřeží, což vyvolalo potravinovou krizi v Kinshase. Přístav Matadi a hydroelektrárna Inga, která zásobovala Kinshasu elektřinou, byly ukořistěny po lehkém boji. Kondice vládních sil ve východním Kongu byla ještě horší, rebelové vyhlásili “svobodnou” Shabundu (100 km západně od Bukavu) a Aru (100 km jižně od hranice se Súdánem) v polovině srpna. S rozpadlou armádou a nejistý si loajalitou zbývajících vojáků, Kabila mohl dělat jen málo, opustit Kinshasu a stáhnout se do Katangy a požádat o pomoc zahraniční přátele, zabezpečit podporu domácích nacionalistů a najít podporu jiných států proti agresi Rwandy a Ugandy. Povstání se rychle změnilo do další války a osud nového konžského prezidenta byl zřejmě zpečetěn. Povstalci byli východně a západně od Kinshasy, situace Kabily se stala tak kritická, že 17.8. opustil město na palubě vrtulníku Mi-8 a spolu s většinou vlády uprchnul do Katangy v jižním Kongu.

Zimbabwské “MiGy”
Zimbabwe a Angola rychle nabídly svoji pomoc Kabilovi, protože obě země měly zájem na jeho přežití. Angola zejména proto, že Kabila odřízl zásobovací linie UNITA z Konga a Zimbabwe proto, že Kabila nakoupil za 93 milionů dolarů zbraně a vybavení v letech 1996-98. Další státy následovaly. 85% zimbabwského rozpočtu na obranu 250 milionů dolarů bylo věnována na platby profesionální armádě. Což nebylo dost pro údržbu stávajícího vybavení, natož pro nákup nového. Nicméně AFZ mezitím prožilo dlouhé období bez kvalifikovaných pilotů a technického personálu a záviselo na zahraniční podpoře. V roce 1998 veleli velitel AFZ letecký maršál Perence Shiri a jeho zástupce, letecký vicemaršál Henry Muchena, pravděpodobně nejlepšímu letectvu v subsaharské Africe, dobře vycvičenému, zkušenému, disciplinovanému a odvážnému. AFZ vstoupilo do války jako nejlépe vybavené a vycičené ze všech zapojených letectev. V roce 1998 měla 1. eskadra AFZ pět ex-keňských Hawker Hunter FGA.Mk.9 (z 12 dodaných), jeden Hunter FGA.Mk.9 od bývalého Rhodeského letectva a jeden (ze tří dodaných) ex-keňských Hunter T.Mk.81. 2. AFZ eskadra měla 12 BAe Hawk T.Mk.60/60A (z 13 dodaných, osm v roce 1980 a pět v roce 1992), které byly používány jako úderné stíhačky, vybavené AIM-9B Sidewinder, bombami Mk.82 a Hunting BL.755 CBU a raketomety a byly používány také pro výcvik. Tato jednotka zahrnovala také Výcvikovou školu tryskových letadel, kde byli cvičeni nový piloti pro Huntery a také pro 11 Chengdu F-7II/IIN a dva Guizhou FT-7BZ u 5. eskadry. Letadla byla dodána ve dvou dávkách po letových testech a inspekci v továrně CATIC v Číně. Skupina 15 čínských expertů, včetně dvou testovacích pilotů, přišla do Zimbabwe k jejich sestavení a testovacím letům. V roce 1998 bylo jen šest nebo sedm F-7 plně bojeschopných a 5. eskadra měla deset kvalifikovaných pilotů. V době války v Kongu bylo Zimbabwe uprostřed jednání s Čínou o dodávce dalších 12 F-7. AFZ mělo dále 3. eskadru s 12 CASA C.212-200 a 6 Britten-Norman BN-2A Islander. Transport a spojovací služby byly také úkolem 7. eskadry, vybavené Aérospatiale SA.316B Alouette III (včetně ex-portugalských a v rumunské továrně IAR vyrobených), stejně jako 8. eskadry s Agusta-Bell 412SP. Tato jednotka brzy hrála důležitou roli ve válce v Kongu, dostala šest Mi-35 (včetně dvou Mi-35P) z Ruska. První posádka AFZ Mi-35 byla cvičena na letišti Thornhill v Gweru ruskými instruktory. Velitelem této jednotky byl Sqn.Ldr. Mukotekwa. Poslední dvě jednotky AFZ, 4. a 6. eskadry, byly vybaveny letadly Cessna FTB.337B a SF.260 Genet různých variant, včetně SF.260M/TP/W. Navzdory mnoha pokusům najít detaily o nasazení AFZ v Kongu v letech 1998 až 2001, zbývá mnoho nejasného. V srpnu 1998 AFZ nasadilo pět nebo šest F-7, několik C.212 a asi deset vrtulníků, včetně Alouette, Bell 412 a Mi-35. Všechny byly pilotovány zimbabwskými piloty. Později, po dodávce náhradních dílů, AFZ nasadila také Hawky, ale na počátku války nebyly letuschopné. AFZ kontingent v Kongu se v srpnu a září 1998 skládal z 3., 5., 7. a 8. eskadry, 2. eskadra byla nasazena později.


S finanční pomocí od Kabily (diamanty a zlato) nakoupila Zimbabwe šest až deset Mi-35, z toho nejméně dva Mi-35P, včetně stroje na obrázku, vyzbrojeného dvěma kanóny 23 mm. Zimbabwské Mi-35 se intenzívně zapojily do války v Kongu od konce srpna 1998. Byly používány jako bitevní, ale také k eskortě lehčích vrtulníků AFZ.

Kromě Zimbabwe nasadila také Angola významnou část svého letectva. Fuerza Aérea Nacional (FAN, na Angolské letectvo bylo přejmenováno v roce 1993) byla ve skutečnosti největší leteckou silou ve válce. Technicky a personálně však byla jeho situace daleko od ideálu. Ačkoliv mělo šest leteckých pluků s 16 eskadrami, mělo v roce 1998 FAN 15 MiG-23, 9 Su-22, 4 Su-25, 10 MiG-21, 6 L-39 a několik desítek Mi-25 a Mi-35. Mělo také mnoho vyřazených letadel, používaných na náhradní díly. První nasazená letadla bylo osm MiG-21MF z 25. stíhacího pluku (ACFR). Rozdělen do dvou letek, známých jako “Letka jedna” a “Letka dvě”, byly tyto stíhačky nasazeny na základně Kitona, která byla brzy obsazena angolskými pozemními jednotkami. Většinu letadel pilotovali v boji angolští piloti, ale 25. ACFR měl deset zahraničních žoldnéřů, jeden z nich byl bývalý pilot JRViPVO (Jugoslávské letectvo), který zůstal u FAN v Kongu do roku 2000. 25. ACFR nasadil také pět MiG-23ML, které byly na základně Kinshasa-Ndolo, podle některých pramenů byly přiděleny zimbabwským jednotkám na základně Lumumbashi. Dále mělo FAN letku několika (šesti?) Su-25K z 26. ACFR, plus šest L-39 v Cabindě a smíšenou letku Mi-24 a Mi-25/35 z 22. vrtulníkového bojového útočného pluku (HCAR) a několik Mi-8/17 z 22. HCAR. Ale nic není známo o operacích těchto jednotek. Angolané také používali transportní letadla, většinou příslušící TAP, polovojenské národní letecké společnosti. Konečně Kongžské letectvo (DRCAF), to co zbylo z FAZ, bylo také během války přivedeno k životu. Původně mělo jen dva Mi-24 (z toho jeden Mi-24P) a několik Mi-17, plus další vrtulníky. S pomocí Zimbabwe a Jižní Afriky, DRCAF opravilo tři MB.326 z bývalé 2° GAT/21. křídla FAZ v Kinshase. Později Angolané nalezli nejméně tři uskladněné SF.260 z bývalé 131 Escadra FAZ v Kitoně. Byly opraveny s pomocí AFZ techniků a náhradních dílů na letišti a zařazeny do služby u Zimbabwského letectva.


SIAI-Marchetti SF.260 z bývalého Force Aérienne Zairoise.

Války se také zúčastnilo mnoho cizích žoldnéřů. S výjimkou deseti pilotů MiG-21, kteří sloužili u FAN, byla v Zimbabwe velká skupina ruských instruktorů, ale jen několik z nich létalo v Kongu s Mi-35 z 8. eskadry.

Africká intervence
Zatímco Kabila opustil Kinshasu, Zimbabwané zahájili operaci “Sovereignty Legitimacy”. Začala 10.8. za pomoci Il-76, pronajatých v Rusku a na Ukrajině, ale také pasažérská letadla AirZaire. Během dvou dnů bylo do Kinshasy dopraveno 900 vojáků. Do tohoto leteckého mostu se zapojily také CASA C.212 z 3. eskadry AFZ. V tvrdé bitvě s 1.000 rwandskými vojáky a rebely v Kinshase, ustavili Zimbabwané bezpečnostní perimetr kolem letiště Kinshasa-Ndolo. Následovně obsadili také základnu Kinshasa-Ndjili, 15 km za městem. Poté zorganizovali rozmístění svých vrtulníků, včetně Alouette ze 7. a AB.412 z 8. eskadry. Přes 1.000 km na druhé straně Konga a daleko od Kinshasy, byla mezitím organizována druhá vlna zimbabwské intervence. S oficiálním povolením Zambie vyslali Zimbabwané své jednotky po jediné dobré cestě v této části Afriky, z Harare do Lusaky, přes Kabwe a Chingolu do Lumumbashi v jižní Katanze. V Kongu ustavila zimbabwská armáda zákaldny podél této cesty, která se stala hlavní zásobovací trasou jejich jednotek ve východním Kongu: jak rebelové postupovali na Mbuji-Mayi, tzv. “diamantové hlavní město” Konga a již ustavili kontrolu nad okolní oblastí, cesta se stala velmi důležitou pro Zimbabwe. Spolu se Zimbabwany, bylo šest nebo sedm F-7 a další Alouette a AB.412 umístěny v Lumumbashi a poté na letišti Mbuji-Mayi. AFZ také operovalo z malého letiště u Manona, 350 km na východ, které bylo používáno jako zásobovací základna pro zimbabwské vojáky v provinciích Maniema a Sud-Kivu u hranic se Rwandou. Odtud vzlétaly AFZ F-7 k desítkám letům v následujícíc měsících, kdy se pokoušely zachytit letadla a vrtulníky se zásobami a vojáky z Rwandy a Burundi do Konga. Mavzdory rychlému rozmístění zimbabwského kontingentu, nebyla situace stabilizována, poté dokonce začali rebelové vyhrávat jednu bitvu za druhou. 22.8.1998 přijel Bizma Karaha, Kabilův bývalý ministr zahraniči, do Gomy, spolu s Bugerou a dlouhodobým proti-Mobutuovským vůdcem a úředníkem UNESCO, Arthur Zaidy Ngomou. Vyhlásili se za “civilní politické vůdce povstání”. Karaha se představil jako “ministr zahraničí” RCD. Mezitím byly angolské MiG-21 z Letky 1 nebo 2 umístěny v Kinshase, zřejmě také MiG-23ML a Su-25. Angolské letectvo umístilo svá letadla v Cabindě v angolské enklávě Cabinda, která zde byla již od angolské intervence do Kongo-Brazzaville v říjnu 1997. Angolané byli v akci a 20.8. přišlo několik zpráv o dlouhé koloně 2.000 angolských vojáků z 5. a 18. pluku, podporovaných tanky a obrněnými auty a 150 příslušníky Namibijských obranných sil, kteří postupovali z Cabindy do Kinshasy. 24.8. viděl britský turista kolonu 500 ugandských vojáků, dvou tanků a několika protiletadlových ZSU-23-4 180 km v Kongu. Zimbabwská a angolská rozvědka hlásily také nasazení vrtulníků ugandského letectva podél hranic s Kongem a jednotky AFZ byly varovány před možností střetu. Uganda podporovala útok rebelů na Kisingani. Nyní bojovalo na Kabilově straně v Kongu pět afrických států.


Zimbabwské obranné síly při příchodu do Kinshasy v srpnu 1998. ZDF je jednou z nejlépe vycvičených a disciplinovaných armád v subsaharské Africe.

Zvrat
Pro lepší koordinaci svého úsilí, umístily Angola, Namibie a Zimbabwe všechny jednotky pod společné velení. Velení dostal AFZ letecký maršál Shiri, který vytvořil jednoduchý plán: Zimbabwané budou držet Kinshasu a Katangu, zatímco Angolané postoupí na Kitonu a poté ustaví pozemní spojení mezi dvěma částmi Konga, drženými Zimbabwany. FAN měla nyní MiG-21 Letek 1 a 2 na letištích u Kinshasy. Jejich letadla létala bez národních znaků a poprvé byla nasazena proti RDC rebelům u Kisingani a Kasangulu. V Kinshase bylo nasazeno také několik angolských vrtulníků Mi-25/35. Mezitím se zde objevilo několik žoldnéřských, zejména jihoafrických a britských, společností, jako Branch Energy, Diamond Works, Heritage Oil and Gas a Sandline International. Jihoafričané uzavřeli kontrakt s Kabilou na dobytí a udržení strategické přehrady Inga, poskytování ochrany VIP, elektronický průzkum a leteckou podporu. Několik jihoafrických pilotů létalo s konžskými a angolskými letouny a vrtulníky, používanými pro ofenzivní průzkumné operace, také proti základnám UNITA v Kongu. Další skupina 100 žoldnéřů měla zabezpečit bezpečnost v Lumumbashi, zatímco další jihoafrická společnost uzavřela kontrakt s Kabilou na zásobování a dopravu nákladů. Tato společnost měla spojit Namibii, Angolu a Zambii s Kongem. Nasazení žoldnéřů bylo velmi efektivní, bez problémů Jihoafričané zajistili západní cestu a železniční koridor, včetně ropovodu a elektrické sítě k Atlantiku a díky nim mohl od září 1998 plnit Kabila zase svoji funkci. 26.8.1998 byl druhý kontingent zimbabwských vojáků nasazen do Kinshasy. Současně přivezly Il-76 lybijského letectva (LARAF) 1.500 čadských vojáků do Konga. Jejich nasazení umožnilo Zimbabwanům uvonit část jednotek a zahájit vyčišťovací operace kolem hlavního města, zatímco Angolané pochodovali na Kitonu. Ale ještě předtím zahájili RCD-rebelové útok proti dvěma letištím u Kinshasy, obsazenými Zimbabwany a Angolany, který trval dva až tři dny. Nakonec byly všechny jednotky rebelů v západním Kongu zničeny při ofenzívě. AFZ technici opravili několik SF.260MC, které nalezli na místních letištích. Podporované FAN MiG-21 a Zimbabwany pilotovanými SF.260 a MB.326, zimbabwské a angolské jednotky postupovaly na východ žunglí, přitom zničili několik větších skupin nepřátel.

Zimbabwané pod tlakem
Brzy po nasazení větších jednotek Angoly a Zimbabwe v oblasti Kinshasa, začali rebelové trpět porážkami. Po obsazení Kitony Angolané zjistili, že se při pronásledování protivníka dostali hluboko do oblastí, držených rebely. Během postupu zničili zásobovací základny Rwandy a síly rebelů v západním Kongu. Zimbabwský postup na východ z Kinshasy z několika důvodů brzy skončil. Angolané nebyli připravení na další postup a nemohli proto snížit tlak rebelů na západ. Mezitím RCD a MLC odvedly 100.000 bojovníků ve východním Kongu. V září probíhaly boje na třech různých frontách, v Kindu, Kalemie a Kisingani a dobře vyzbrojené zahraniční jednotk nebyly schopny být všude. Během sumitu v Jižní Africe na počátku září se situace opět zcela změnila. Jihoafrický prezident Nelson Mandela oznámil bez vysvětlení, že Jižní Afrika podpoří intervenci na podporu Kabily. Neméně udivující byla reakce zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho který, v domnění, že Kabilova vláda je již zabezpečena, navrhoval ukončit válku a zahájit mírová jednání. Kabila nesouhlasil s jednáním s rebely, zatímco Rwanda a Uganda pochopily Mugabeho návrh jako známku slabosti. Výsledkem bylo zvýšení úsilí rebelů: Rwanda a Uganda také vyslaly do boje silnější jednotky. Mezitím posádky ve východním Kongu, které zůstaly věrné Kabilovi, padaly jedne po druhé. U Kisingani byla podpora FAN MiG-21 neúspěšná. Město padlo 27.8. a bylo zajato 400 Kabilových bojovníků (včetně 100 můžů ADF a 100 rwandských Interahamwe). Rebelové také hlásili sestřel angolského MiG-21 u města odpoledne 26.9. Současně zaútočili na letiště Ndigili v provincii Kibanseke, držené Zimbabwany, stejně jako na Kitonu. V obou případech FAN a AFZ odpovědělo tvrdými leteckými údery. Zatímco Zimbabwané a Angolané přinesli dobré vybavení, zkušenosti a disciplínu, rebelové měli vyšší počty a Rwanda a Uganda poskytly těžké zbraně a palebnou podporu. S podporou cizích vojáků se Kabila vrátil do Kinshasy, kde vyhlásil vítězství nad rebely a zahájil genocidií tažení proti Tutsiům. V odpověď zahájily Uganda a Rwanda letecky přesun dalších těžkých zbraní a vojáků do středního a jižního Konga. Obě strany se střetly v sérii tvrdých bitev 4. až 13.9.1998, během nichž byly angolské mechanizované síly využít své palebné převahy. Čadský kontingent byl mezitím nasazen v severovýchodním Kongu, kde se zúčastnil obsazení Lubutu. AFZ a FAC bylo aktivní v oblasti několik dnů, používalo při úderech bomby CBU. Podle vládních zdrojů bylo 45 rebelů zabito a 19 zajato. Boje byly manévrovací a vyvrcholily 13.9., kdy Angolané zaútočili na Kaminu, zatímco na Zimbabwany útočily tisíce rebelů v oblasti Manono. V této oblasti utrpělo AFZ první zdokumentovanou ztrátu války: 4.9. havaroval ve špatném počasí SF.260MC a pilot Sqn.Ldr. Sharunga se zabil. O několik dnů později byl rebely sestřelen Alouette III s několika vysokými důstojníky (plukovník Kufa a Sqn.Ldr. Vundla) ve středním Kongu. Kufa a Vundla byli zabiti, Flt.Sgt. Sande byl zajat RCD. Následovala relativně klidná fáze, kterou využily obě strany k odpočinku a posílení jednotek v poli. Rwanďané, Uganďané a rebelové byli rychlejší. Na počátku října zahájili ofenzívu proti Kindu, ke které nasadili 9.000 mužů. Konžská armáda měla ve městě 5.000 mužů z několika rozprášených jednotek, nebyli schopní klást odpor a Kindu padlo po několika dnech bojů. Zimbabwané reagovali nasazením dalšího praporu přes Zambii a počet jejich vojáků v Kongu se zvýšil na 5.000, ale rebelové zahájili novou ofenzívu na Lumumbashi a Mbuji-Mayi. Další bitva začala, když rebelové s podporou Rwanďanů, zahájili ofenzívu přes řeku Kongo na počátku října 1998. Zimbabwané nasadili dva prapory, podporované letadly. Jeden z nich, Il-76, byl sestřelen 11.10. při přistání, bylo zabito 40 vojáků. Použitou zbraní byl pravděpodobně SA-14, které byly v těchto dnech dodány z východní Evropy. Navzdory silnému odporu dobyli Rwanďané Kindu 15.10. Brzy po pádu města začalo být používáno k dodávkám zásob a munice. Zimbabwané byli pod tlakem, i když na severu konžští a čadští vojáci dobyli Buniu s podporou FAN MiG-21 a Mi-24 23.10.1998, situace jejich jednotek ve středním Kongu s zhoršovala. O několik dnů později zahájili Zimbabwané ofenzívu, která znamenala nasazení dalších cizích jednotek v Kongu, včetně 2.000 Namibijců v jihovýchodním Kongu. Ta začala sérií leteckých úderů, hlavně BAe Hawk T.Mk.60 z 2. eskadry a F-7 z 5. eskadry. Prvním cílem byla letiště v Gbadolite, Dongo a Gmena a poté komunikace a sklady v Kisingani 21.11. V následující den připravila 2. eskadra speciální misi, úder šesti letadel s bombami Mk.82 a raketomety Matra 155 na jezeře Tanganijka na lodě pro transport burundských vojáků a zásob do Konga. Podle zimbabwských zpráv byl úder překvapením: bez odporu protiletadlových zbraní bylo potopeno šest lodí a zabito 600 vojáků Burundi a Rwandy. Existuje jen několik zpráv o bojích v příštích dnech, protože vlády Konga, Zimbabwe a Angoly se dostaly pod velký tlak západních mocností během této ofenzívy. Zimbabwané a Konžané zaútočili na Nuyuzu, Kasinge a Manono, podporováni tanky T-62 a těžkým dělostřelectvem. Podle zimbabwských zpráv pokračovaly Hawky a F-7 v útocích na Kalemi 24.11. a proti letištím ve východním Kongu a o dva dny později hlásili piloti 5. eskadry zničení An-12 na zemi.


V létě 1998 nese tento zimbabwský Hawk T.Mk.60 dvě tříštivé bomby Hunting BL.755 a kanón ADEN 30 mm. BL.755 byly smrtící zbraň, extrémně efektivní proti pěchotě a lehkým vozidlům.

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close