Střely dum-dum

Technický vývoj zbraní a střeliva vyústil na konci minulého století v používání střeliva malé ráže s plášťovými střelami. Ve Velké Británii byl takový typ střely zaveden roku 1889 nábojem .303 British. A Velká Británie, která v té době územně expandovala v koloniálních válkách, byla prvním státem, který nový druh náboje a střely vyzkoušel při skutečném bojovém nasazení.

Britské koloniální vojsko se střetlo s domorodými povstalci v severní Indii, v oblasti dnešního Pákistánu, severně od města Pešavar. V boji však britští vojáci s úžasem zjistili, že domorodí povstalci zasáhnutí střelami nových nábojů v některých případech nejen že nejsou zastavení a vyřazení z boje, ale že navzdory svému zranění pokračují v útoku a v mnohých případech že dokáží svého soka dokonce i zneškodnit. Střely nábojů .303 British způsobovaly hladké průstřely a neměly dostačující zastavující účinek. Na tomto místě je vhodné říci si několik slov o zastavujícím účinku střely na protivníka, protože ten je z hlediska vojenského a policejního nejdůležitější. Prakticky každý projektil může mít za určitých okolností smrtící účinek, ale jenom některé náboje mají dostatečný účinek zastavující, tedy schopnost po zásahu oběť okamžitě ochromit tak, že není schopná jakékoliv další, ani podvědomé akce Přitom není důležité, aby zasáhnutý utrpěl těžké či dokonce smrtelné zranění. Zastavující účinek může být důsledkem dostatečně silného traumatického šoku, který je stavem prudké deprese všech životních pochodů v lidském organizmu. Je zpravidla důsledkem tříštivě-trhavého poranění anebo podráždění centrální nervové soustavy, k němuž může dojít také bez vzniku tříštivého a trhavého účinku a poškození životně důležitých orgánů. Například silným stlačením nervů a nervových kmenů dochází k takovému podráždění nervové soustavy, které způsobí prakticky okamžité znehybnění. Britští vojáci se proto snažili zvýšit účinek svých nábojů a vymysleli jejich svéráznou úpravu. Opilovávali hroty plášťů střel tak, aby obnažili jejich olověné jádro. Tak vznikla poloplášťová střela, jejíž účinek na živou sílu byl hrozivý. Vstřel odpovídal normální ráží náboje, avšak střela se při pronikání tkáněmi ihned hřibovitě deformovala a vytvořila v těle zasaženého nálevkovitou ránu, která byla na výstupu z těla široce rozevřená. Současně mohlo dojít i k vytrhnutí částí orgánů. Ze střely se navíc při průchodu organizmem odštěpovaly střepiny, které ničily orgány i dosti vzdálené od dráhy střely. Tyto střely způsobovaly nejtěžší tříštivě-trhavá poranění, na jejichž vyléčení byla jen pramalá naděje. Pokud byly při zásahu na malou vzdálenost poškozeny kosti, nedala se zranění způsobená touto střelou rozlišit od zranění způsobených velkými střepinami granátů. Nejsilnějšího účinku dosahovaly střely na vzdálenost 200 metrů, na větší vzdálenosti tříštivě-trhavý účinek střel klesal a nejzazší hranici měl v 500 – 600 metrech.

Chování řadových britských vojáků, kteří si popsanou úpravou vylepšovali účinek střel svých nábojů, by se snad dalo omluvit. Stalo se však něco horšího. Britská koloniální správa v Indii, když zjistila účinek poloplášťových střel, zavedla jejich průmyslovou výrobu ve státní muniční továrně nedaleko Kalkaty, ve městě Dum-dum. Název místa se potom přenesl i na střelu. Odborné kruhy v Evropě se o použití střel dum-dum poprvé dozvěděli za správy vojenského lékaře, působícího v Indii, kterou zveřejnil koncem roku 1897 v odborném lékařském časopise. V článku podrobně popsal mechanismus účinku těchto střel. Roku 1898 se v Berlíně konal světový kongres chirurgů. Němečtí lékaři seznámili své kolegy s účinkem střel dum-dum používaných britskými koloniálními vojsky. Kongres použití střel ostře odsoudil. Jednání kongresu mělo značnou publicitu a tak byla s touto skutečností seznámena širší veřejnost. Použití střel dum-dum byly odsouzené v mezinárodním měřítku a celá záležitost došla tak daleko, že se stala předmětem interpelaci v britském parlamentu. Armáda se snažila svoje činy ospravedlnit a utlumit všeobecné veřejné rozhořčení. Nakonec však byla nucena ustoupit a přislíbit, že zavede do výzbroje jiný druh střely.

Dne 28. června 1898 byla v Timesech zveřejněna zpráva, že pro připravované polní tažení do Súdánu byl vyroben nový typ střely. Tvořil ji niklový plášť a olověné jádro. V hrotě měla malý otvor o průměru 2 mm a dutinu stejného průměru, která sahala do hloubky 9 mm. Timesy napsaly, že se střela při zásahu lidského těla rozevře a uvázne uvnitř. Nová střela byla označená jako usmrcující na rozdíl od celoplášťových střel, které noviny označovaly jako provrtávající. Navzdory této teorii, uveřejněné v novinách, skutečný účinek těchto střel brzy otřásl celým světem. Poté, co mahdisté roku 1885 dobyli Chartúm, stal se hlavním městem Súdánu a sídlem mahdího Muhameda Ahmeda Omdurmán, město ležící naproti Chartúmu na levém břehu Bílého Nilu. Na ploše 8 km dlouhé a 3 km široké tu žilo v hliněných chatrčích asi 400.000 lidí. Ve snaze obnovit britskou koloniální moc v Súdánu spojené anglo-egyptské síly pod velením maršála lorda Kitchenera na město 2. září 1898 zaútočily. Súdánská domorodá armáda nastoupila k boji v sevřených útvarech, které se staly terčem soustředěné palby. Při ní byly použité náboje s expanzní dutinou. Palba byla o to ničivější, že anglické jednotky použily v bitvě poprvé v masovém měřítku kulomety. Boj se stal masakrem, během nějž zahynuly tisíce domorodých vojáků. Britové však mohli prohlásit, že nepoužili střely dum-dum. Účinek střel s dutinou je však přesně stejný jako účinek střel poloplášťových. Při průniku do těla se střela deformuje do houbovitého tvaru a dále se projevuje popsaným tříštivě-trhavým účinkem.

Z důvodů do dnešního dne neznámých rozeslal ruský car Mikuláš II. Dne 24. srpna 1898 hlavám evropských a dalších významných států světa diplomatickou nótu, kterou je svolává – přeloženo do dnešní terminologie – na konferenci o odzbrojení. Carova nóta udivila celý svět, ale nikdo účast výslovně neodmítl. Pokud je známo, jednání se neúčastnilo jen Bulharsko a Vatikán. Pro odpor Německa a Rakousko-Uherska byl program upravený tak, že konference neměla jednat o snížení výdajů na zbrojení, ale jen o nezvyšování zbrojních výdajů. Jednání konference proběhlo od 18. května do 29. června 1899 v Haagu. Přestože německý císař Vilém II. kladl jednání největší překážky a zavinil nevalný výsledek konference, využilo Německo jednání k odsouzení Velké Británie za používání střel dum-dum. Po vzrušené debatě bylo používání této munice odsouzené a zásluhou účastníků haagské konference se pojem střely dum-dum z původně poloplášťové střely rozšířila na všechny druhy střel, u nichž v důsledku porušení celistvosti pláště střely dochází při průchodu lidským tělem k deformaci jádra.

Dne 29.6.1899 byla přijata dohoda, v níž se pravilo: Podepsané státy se vzájemně zavazují dodržovat zákaz používání střel, které se v lidském těle snadno rozšiřují anebo zplošťují, jako jsou střely s tvrdým pláštěm, který úplně neobepíná jádro, a je vybavený zářezy. Touto formulací byly mezi zakázané střely zahrnuté nejenom původní střely dum-dum a střely s expanzní dutinou, ale také střely s pláštěm naříznutým na hrotu do kříže, střely s podélnými rýhami, střely s kruhovými otvory v přední ogivální části a střely podobně upravené. Velká Británie a USA smlouvu nepodepsaly. Přestože britská strana haagskou konvenci nepodepsala, je skutečností, že v nejbližší válce, kterou byla burská válka, střely dum-dum hromadně nepoužila. Pravdou je, že v ojedinělých případech k jejich použití došlo. V zájmu objektivity je nutné poznamenat, že tyto střely používali také Búrové, kteří používali střelivo Mauser M88. V rusko-japonské válce nebyl zaznamenán ani jeden případ použití střel dum-dum. Od 15.7. do 18.10.1907 se konala druhá haagská konference. Během ní přistoupila na zákaz používání střel dum-dum i Velká Británie. Problém střel dum-dum znovu vyvstal až během první světové války, kdy z jejich používání Německo obvinilo Británii a Francii. Všechno však nasvědčuje tomu, že šlo o akt německé propagandy. Všechna vznesená obvinění byla totiž postavena na domněnkách a za celou válku nebyl zaznamenán ani jeden případ takového zranění, jaká způsobovaly poloplášťové střely, který by se s určitostí mohl připsat na jejich vrub a ne na vrub poranění střepinami. Haagská konvence o puškovém střelivu byla v meziválečném období doplněná a upřesněná ženevskou konvencí. Během druhé světové války nebyly vznesena, pokud je známo, jediná stížnost na používání střel s tříštivě-trhavým účinkem.

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close