Punské války

Pyrrhos z Épeiru

Nejdříve velmi krátké shrnutí vývoje Římské říše od prvních válek a výbojů k sjednocení kmenů a národů na Apeninském poloostrovu. Když se ještě Římané necítili dostatečně silní, velmi rádi uzavírali spojenectví s ostatními „příbuznými“ národy proti kmenům z Galie, Řecka atd. 354 př. n. l.- Římané a Somnité uzavírají obranou alianci proti Keltům a jiným sousedním národům. Ovšem toto spojenectví moc dlouho nevydrželo a proto o 14 let později vypukly somnitské války (343 – 341 př. n. l.), které rozhodla bitva na hoře Gaurus. O rok později přišel na řadu další národ, či lépe řečeno spolek měst v Kampánii (okolo města Neapol). V tzv. Latinské válce (340 – 338 př. n. l.) Řím vyhrál rozhodnou bitvu u města Trifanum. Touto válkou si, Římané upevnili svou moc nad velkou částí Apeninského poloostrova. Roku 281 př. n. l. – Tarento (řecká kolonie v jižní Itálii) poslalo žádost do Řecka o pomoc proti římským útokům. Tuto žádost vyslyšel Pyrrhos z Épeiru, řecký vojevůdce, který připlul se svou armádou. Již rok nato (280 př. n. l.) se Pyrrhos z Épeiru utkal s Římany v jihoitalské Hérakleii. Tuto bitvu vyhrál za cenu obrovských ztrát. Údajně pak prohlásil: “Ještě jednou takové vítězství a jsme nadobro ztraceni.” (Odtud pochází tzv. Pyrrhovo vítězství.) 278 př. n. l. se Pyrrhos snaží pomoci Řekům v obležených Syrakusách vymanit se z kartaginského obležení. Kvůli vojenským úspěchům Pyrrha vstoupilo Kartágo roku 277 př. n. l. s Římem do spojeneckého svazku proti Pyrrhovi. 265 př. n. l. v dlouhé bitvě proti Syrakusám usilovali mamertini (italští žoldáci) z Messanu o pomoc od Říma i Kartága. Kartágu se však podařilo Messanu dobýt a zřídili zde vojenskou posádku. Tím byl dán podnět k 1. punské válce.

1. Punská válka (264 – 241 př. n. l.)

Tato válka je charakteristická spíše válkou na moři. Římané ještě v této době nebyli moc zkušení ve stavění lodí, proto také průběh této války obzvláště na moři byl spíše příznivější pro Kartágo. Následuje období, kdy si Římané uvědomují, že bez silného námořnictva nemohou dobýt a následně udržet ostrovy ve Středozemí. Celý konflikt vyvrcholí roku 241 př. n. l., kdy Římané přestavují loďstvo, které bylo zničeno zčásti bouří a z větší části kartaginskou léčkou u Trepani. S tímto novým loďstvem se střetávají v několika potyčkách.

Rozhodnou bitvu svedou u Egadských ostrovů (asi 50 km západně od Sicílie). Z 200 kartaginských lodí Římané potopí 50 a 70 lodí zajmou. Kvůli výsledku této bitvy bylo nuceno Kartágo zřeknout se západní Sicílie, která se tak stala první zámořskou provincií Římské říše. Poté, co byla kartaginská síla na moři poražena, využili Římané svou převahu a soustředili se na anexi zbývajících ostrovů. Roku 238 př. n. l. se Řím spolu s žoldáky z Kartága zmocňuje Sardinie, která se roku 227 př. n. l. stala další římskou kolonií. Vítězstvím v námořní bitvě u Egatských ostrovů Řím rozhodl o osudu tří největších ostrovů v centrální části Středozemního moře ve svůj prospěch.

2. Punská válka (219 – 202 př. n. l.)

Hannibal

Hannibal, jeden z největších vojenských géniů všech dob, přísahal Římu pomstu za vítězství v předchozím konfliktu. Protože věděl, že Římu nejvíce ublíží, když se budou válečné operace provádět na jeho vlastním území, přemýšlel, jak by se spolu se svou armádou dostal na Apeninský poloostrov. Jeho plán odplaty byl založen na jednoduché logické myšlence. Jelikož věděl, že Řím ovládá všechny přístupy po vodě, rozhodl se pro odvážný plán. Pronikne s celou armádou přes Gibraltarský průliv, přejde Hispánii, jižní Galii a přes Alpy se dostal do Itálie. Věděl, že pro uskutečnění tak odvážného plánu bude nezbytné vybudovat si zásobovací základnu ještě před okamžikem, než přejde přes Alpy. Nehledě na to, že bude muset porazit římské jednotky v jižní Galii.

Publius Cornelius Scipio

Svou výpravu začal Hannibal v březnu 218 př. n. l., kdy s 50.000 pěšáky, 9.000 jezdci a 80 slony přešel přes Pyreneje a jižní Galii. Vyhnul se boji s římskou armádou Publia Cornelia Scipia staršího, který na Hannibala čekal u dnešní Marseille a zamířil na sever k řece Rhôně. Scipio poslal část sil do Hispánie, aby zde zablokovaly zbylé Hannibalovi vojáky. Sám se pak stáhnul do Itálie, aby zde doplnil armádu a vyčkal, až Hannibal přejde Alpy. Tento tah byl brilantní, protože Hannibal přechodem přes Alpy ztratil polovinu pěchoty, třetinu jízdy a valnou část slonů. Přesto v říjnu 218 př. n. l. stanul za Alpami na vlastní půdě Římu.

První bitvu u Ticina, severního přítoku řeky Pád, vyhrál Hannibal díky početné jízdě, která rozhodla bitvu. Po této bitvě Hannibal zvětšil sílu armády na 30.000 tím, že zrekrutoval Galy. Následující bitva se strhla u řeky Trebius, kdy 40.000 promrzlých římských vojáků mělo řeku v zádech a nemohli proto snadno ustoupit. Hannibal se svou jízdou rozprášil slabé jezdecké šiky Římanů a pak jízdou zaútočil na odkrytá křídla římské pěchoty. Ta již odrážela útok nepřátelské pěchoty. Celou bitvu rozhodla skupina 2.000 jezdců a pěších pod vedením Hannibalova bratra Maga. Tato skupina se před bitvou skryla v nedaleké soutěsce a bitvu rozhodla útokem na týl bránících se Římanů. Ze 40.000 Římanů bitvu přežilo 5.000 mužů. Celá bitva se taktikou a provedením velmi podobala mnohem známější bitvě u Kann.

Do jara 217 př. n. l. Římané vyzbrojili nové dvě armády, které stály mezi Hannibalem a Římem. Hannibalovi vojska v počtu 30.000 vojáků byla početně slabší v pěchotě, ale těžkou jízdou jak početně, tak hlavně zkušenostmi a dovedností mnohonásobně převyšovala římskou jízdu. Hannibal věděl, že by si neprorazil cestu přes tyto dvě armády, které stály ve výhodném obranném postavení a proto se rozhodl obě vojska přejít přes bažiny řeky Arnus v Toskánsku, které byly všeobecně považovány za nepřekonatelné, zvláště pak v době jarní oblevy. Proto se Římané nesnažili vůbec zabránit Hannibalovi v jeho postupu. Po čtyřech dnech nepředstavitelných strastí, Hannibal sám dostal infekci do očí a na jedno oslepl, se Kartaginci objevili ve velmi výhodné pozici. Sami byli nyní blíže Římu než samotná římská vojska. Hannibal ovšem nespěchal a schválně plundroval venkov, aby tak vyprovokoval římské armády k jeho pronásledování. Římská vojska tuto šanci využila a dostala se tak do Hannibalovi léčky u jezera Trasimeno. Svou jízdu a své opěšalé spojence ukryl na stráních okolo cesty, po které měli Římané pochodovat. Svou vlastní pěchotu ukryl o něco dál po cestě. Římané dokonce nevyslali žádné špehy a proto pro ně bylo naprostým překvapením, když přední část kolony narazila na zformované kartaginské těžkooděnce. Zbytek kolony se díky špatné viditelnosti namačkal na přední voj. Hannibal dal příkaz jízdě, aby zahradila ústupovou cestu a poté dal povel lehkooděncům na svazích k útoku. Protože byli Římané zformováni do pochodujících šiků a ne do bojových formací, byli pobiti jako zvěř. 30.000 jich bylo včetně jejich vojevůdce Flaminia pobyto a jen 10.000 se podařilo uprchnout. Hannibal ztratil 2.500 vojáků. Bitva u Trasimenského jezera se řadí jako největší přepad ze zálohy v historii.

Po bitvě, ačkoliv měl Hannibal volnou cestu na Řím, nezaútočil na nepřátelské hlavní město. Neměl totiž žádné obléhací zbraně a nechtěl se značně oslabit, kdyby jej obléhal. Proto Hannibal zvolil strategii „utahání“ a vyčerpání Římanů až do stavu, kdy budou souhlasit s jeho mírovými návrhy. Po této bitvě se Řím rozhodl nechat nepřátelská vojska na pokoji a soustředit se na jejich možné spojence v Itálii a zároveň provádět tzv. zneklidňující útoky (v dnešní době bychom řekli partyzánskou válku). Až v roce 216 př. n. l. se Řím rozhodl udělat rázný krok k ukončení plenění Itálie Hannibalem. Důvěru vložil generálu Paulusovi a Varrovi. Ti svedli (a prohráli) známou bitvu u Kann. I když Hannibal vyhrál bitvu u Kann, nic to na jeho postavení nezměnilo. Stále neměl obléhací prostředky a nemohl moc doufat na posily z Kartága kvůli římské nadvládě na moři. Proto mohl jen doplňovat své síly málo spolehlivými italskými vojáky. Válka v Itálii se zastavila na mrtvém bodě. Řím nebyl schopen porazit Hannibala, ale Hannibal zase nedokázal obsadit města, což by donutilo římské spojence vypovědět poslušnost Římu a přidat se k němu, a tak mu poskytnout sílu a bezpečí. Zatímco Hannibal bojoval v samotné Itálii, další důležité válečné operace v této válce probíhaly v Hispánii. Zde Gnaesus, bratr Scipiona staršího, kterého opustil v jižní Gálii, úspěšně odřízl Hannibalova vojska od posil a zásob, které k němu měli odtud plynout. Příští rok se ke Gnaeovi připojil jeho bratr Scipion starší. Bohužel však římský senát nepřikládal tomuto bojišti velkou úlohu a neposílal téměř žádné posily. Proto Kartaginci porazili na horním toku řeky Baetis (Guadalquivir) roku 211 př. n. l. římská vojska a oba bratři padli. O rok později byl vyslán do Španělska Publius Cornelius Scipio jako prokonzul. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet let, bojoval u Kann a jako jeden z mála bitvu přežil. Na rozdíl od ostatních věřil tomu, že právě toto místo je klíč k celé válce proti Hannibalovi, neboť představovalo jeho základnu pro všechny operace v Evropě. Hlavní základna Punů v Hispánii byl přístav Nové Kartágo (Cartagena). Rozhodl se tento opěrný bod dobýt, což se mu po užití válečné lsti i povedlo.

Jediným úderem tak Kartágo ztratilo svou hlavní základnu, klíč k ovládnutí Hispánie a strategickou iniciativu. Pokud by se byli snažili znovu dobýt Nové Kartágo, které, bylo-li bráněno dostatečně velkou silou, bylo nedobytné (a Římané navíc ovládali moře), Scipio mohl ohrozit jejich křídla. Pokud by se vydali proti Scipiovi, mohl si on vybrat pozici, a jelikož mohl nyní přesouvat své oddíly do Nového Kartága po moři, mohl ohrozit jejich týl. Tváří v tvář této realitě nemohli Kartaginci učinit nic lepšího, než se smířit se ztrátou své hlavní základny a nejlepší komunikační spojnice s Kartágem. Stejně destruktivní se stala i skutečnost, že spousta iberských kmenů přešla na římskou stranu barikády. To nachýlilo rovnováhu povážlivě na stranu Říma. Z důvodu, aby se k Římu nepřidal ještě větší počet domorodých kmenů, Hannibalův bratr Hasdrubal zaútočil přímo na vojska Scipia. Ten soustředil svých 35.000 mužů poblíž města Baecula (Bailén). Hasdrubal rozložil své muže (25.000 vojáků) na výhodném místě pro obranu. Scipio nyní zavrhl celou naučenou taktiku římských vojsk jež spočívala v sevřenosti šiků a rozložil své síly podobně jako Hannibal u Kann. Nejslabší pěšáky tzv. velites (ozbrojené oštěpy, luky a šípy) doprostřed. Své těžkooděnce umístil na křídla. Přikázal, aby tato křídla se nezapojovala do bitvy a nepozorovaně provedla částečný obchvat. Současně dal povel lehkooděncům, aby zaútočili. Ti přinutili předsunuté síly nepřítele se stáhnout a tím na sebe plně soustředit pozornost. Hasdrubal nyní zaútočil svými 25.000 těžkooděnci. Hrozilo, že by zanedlouho tato masa prorazila slabou frontu velites. Nyní přišla chvíle pro římské těžkooděnce. Zaútočili ze stran na postupující hordy Punů a částečně se jim podařilo je obklíčit. Ovšem Scipion neměl jezdectvo, kterým by mohl odříznout ústupové cesty. Ve směru ústupu měl jen asi 1.000 mužů, což bylo sice dost na způsobení značných ztrát nepříteli, avšak zoufale málo na zastavení celé armády. Hasdrubalovi se podařilo uniknout se dvěma třetinami původního množství vojáků. Hasdrubal měl v plánu posílit svého bratra v Itálii, ale nyní, co byl značně oslaben musel strávit zimu v Galii a doplňovat zde své jednotky. Když překročil Alpy roku 207 př. n. l., polovinu z jeho 50.000 mužů tvořili nekvalitní Galové. Na Meutaru se mu postavilo vojsko vedené konzulem Gaiem Claudiem Neronem. Ten si byl jistý, že Galové nezaútočí, stáhl jeden oddíl, provedl jím obchvat a zaútočil na týl Hasdrubala. Hasdrubal pochopil, že je vše ztraceno, a vjel dobrovolně do řad římské kohorty zemřít v boji. Ztráty Kartaginců dosáhly čísla 10.000 a ostatní poražení byli rozprášeni. Legenda praví, že Hannibal se dozvěděl o porážce na Metauru tak, že Římané katapultovali Hasdrubalovu hlavu do jeho tábora.

Kartaginci se ovšem nevzdávali. Vyzbrojovali jednu armádu v Hispánii a druhou přepravovali přes moře. Pokud by Scipio vyrazil proti armádě v Hispánii, hrozilo by mu, že by vyloděná armáda vpadla do jeho týlu. Proto i zde se zachoval jako jeden z nejlepších vojevůdců a zatímco hlídal armádu na souši, vyslal 10.000 pěších a 500 jezdců, aby se co nejrychleji přesunuli k vyloďujícím se nepřátelům. Skupina se přesunula tak rychle, že se velitelé Punů nestačili nic dozvědět a proto, když byli přepadeny jejich tábory římskými vojáky, nezmohli se na odpor. Scipio si takto zajistil klid ve svém týlu a mohl se nyní směle utkat s Hasdrubalem, velitelem Punů v Hispánii. Ten však rozpustil své vojsko do malých posádek, které pak poslal do měst. Scipion se moudře nepouštěl do jejich obléhání, protože věděl, že by to byla takřka nekonečná práce. Na jaře roku 206 př. n. l. se Scipio vydal proti novému nebezpečí. Od špehů zjistil, že nepřátelské síly jsou tvořeny 70.000 pěšáky, 4.000 jezdci a 32 slony, což byla proti jeho silám obrovská převaha. Navíc jádro nepřátel tvořili afričtí veteráni, kteří se v boji muže proti muži vyrovnali i nejlepším římským legionářům. Kromě toho asi polovina jeho 40.000 mužů byli domorodí odvedenci, jimž moc nedůvěřoval. Také proto, že před pěti lety zavinili porážku Scipionova otce a tím i jeho smrt. Proto bylo jediným řešením, uchýlit se ke lsti.

Obě armády stanuly proti sobě u Ilipy (Alcalá de Río) na řece Baetis. Hasdrubal, velitel Punů, vytáhl se svými šiky do boje, aby tak vyprovokoval bitvu. Scipion však čekal. Ani Hasdrubal, ani Scipion neměli vážný důvod zaútočit jako první. Proto několik dní se vždy scénář opakoval. Ráno se obě armády shromáždily, stály v plné zbroji na slunci po celý den a večer se vrátily zpět do svých táborů. Scipion i Hasdrubal vždy dodržovali stejné rozestavení vojáků, podle tehdejší platné doktríny. Těžkooděnci ve středu, přímo proti těžkooděncům nepřítele. Oba na křídla umístili lehkooděnce a Hasdrubal navíc umístil před voje své slony. Scipio pokaždé, když vysílal své šiky do pole po nástupu Kartaginců, trval na sledu a pořádku. Po několika dnech, až se Hasdrubal utvrdil v rozmístění římských vojsk, Scipio nařídil, aby se pozdě večer nakrmili oddíly a připravily koně. Na úsvitu vyslal jízdu a lehké oddíly do útoku na nepřátelské předsunuté pozice. Tento útok zastihl jízdu a lehké oddíly v polospánku. Tento manévr přinutil Hasdrubala zavelet své armádě do zbraně a na místa. Na jídlo nezbyl čas. Stejně důležité bylo, že musel dodržet rozložení sil, i kdyby nechtěl. Nyní měl Scipio pro svého soka další překvapení. Umístil Hispánce do středu a těžkooděnce na kraj. Nebál se, že by Hasdrubal přesunoval své jednotky, protože pak by se jeho armáda stala na čas velmi zranitelnou. Asi v jednu hodinu po poledni zavelel Scipio k útoku. Nařídil však své lehké pěchotě, aby se přesunovala jen velmi pomalu. Když tedy byly Hispánci na hony vzdáleni od středu Kartaginců, stačily římští legionáři rozprášit obě křídla nespolehlivých Hispánců ve službách Hasdrubala. I přestože byli Scipiovi Hispánci ještě značně vzdáleni, stále od nich hrozilo určité nebezpečí. Proto byli nejspolehlivější Hasdrubalovy jednotky přinuceni nečinně přihlížet, jak jejich křídla utíkají z bojiště. Scipion tak překonal svou taktiku u města Baecula, kdy ve směru ústupu měl jen 1.000 mužů a fakticky mu celá armáda unikla. Římané zničili obě nepřátelská křídla a hladoví a unavení Kartaginci se museli stáhnout. Ovšem pod neustálým tlakem nepřítele. Unikli do svého táboru, kde ovšem nemohli hledat bezpečí a proto pod příkrovem tmy nařídil Hasdrubal evakuaci. S vědomím, že nepřítel je rozprášen, Scipio popohnal své muže, aby nepřítele pronásledovali v těsném závěsu a nedovolili mu tak se znovu zformovat. Navíc vyslal jízdu, aby odřízla ústupové cesty a donutil tak Puny bojovat. Tím hlavní síla Římanů smazala náskok a nestrhla se bitva, ale jatka. Touto bitvou se zlomila navždy nadvláda Kartága nad Hispánií. Když Scipio zničil poslední zbytky odporu v Hispánii, vrátil se zpět do Říma. Navrhoval, aby se Římané vylodili v severní Africe, místo toho, aby si nadále ničili svou vlastní zemi nekonečným bojem s Hannibalem. Prakticky ho nikdo nebral vážně. Po dlouhých diskusích se Scipionovi dostalo vlažného schválení přípravy invaze do Kartága. Celý další rok se Scipion připravoval na Sicílii na svůj největší úkol. Ze zkušeností věděl, jako jeden z mála římských vojevůdců, že těžkooděnci jsou jen polovina úspěchu. Druhou polovinu tvoří silná jízda. A nejenže je cvičil podle Hannibalova vzoru, ale také když byl ještě v Hispánii, přesvědčil Massinissu , prince Numidie, aby se připojil na jeho stranu. Tím nejenže se výrazně posílil, ale také o tyto skvělé jezdce připravil Kartagince.

K invazi došlo na jaře roku 204 před n. l.. Scipion se vylodil u Uticy, asi 32 km severozápadně od Kartága. Obléhal Uticu, aby zde zřídil svou základnu, ale byl nucen obléhání zrušit poté, co Hasdrubal přitáhl se 30.000 pěšáky a 3.000 jezdci a Syphax přišel s 50.000 opěšalými a 10.000 jezdci k Scipionově obranné pozici u Uticy. Oba Punové zřídili své tábory asi míli od sebe a asi 7 mil od Římanů. Scipio se rozhodl vyjednávat o opuštění Afriky výměnou za Hannibalův odchod z Itálie. Jeho cílem však nebyl ústup, ale zákeřný útok. Potřeboval zjistit rozložení táborů, postavení stráží, výměnu stráží atd. Tyto informace mu poskytli jím vyslaní vyjednavači o mír. Zjistil, že zranitelnější je Syphaxův tábor, protože byl tvořen chýšemi, které bylo snadné zapálit. Pak přerušil vyjednávání a udržoval jen příměří. To však již měl plán vymyšlen. Vyslal 2.000 vojáků, aby provedli maskovací úder a obsadili blízký kopec. Tím na ně upoutal pozornost nepřítele. V noci pak se vydal s legiemi k táborům nepřítele. Pak rozdělil síly. Massinissa vedl útok na Syphaxův tábor a Scipio velel šikům útočících proti druhému táboru. Bylo domluveno, že Scipio zaútočí, až uvidí plameny z prvního táboru. Massinissa rozdělil své muže, aby útočili na každou bránu, aby nedovolili nikomu uniknout. Když začali zapalovat chýše, vyběhli Numidci ze stanů a v domnění, že jde o přirozený oheň, vybíhali z táboru. U bran však byli všichni ihned pobiti. Jejich spojenci z druhého táboru se vydali svým druhům na pomoc, avšak byli cestou pobiti Scipiovými muži. Výsledkem byla jatka. Bylo zabito kolem 40.000 mužů a jen snad 5.000 bylo zajato. Hasdrubal unikl s 2.500 muži do blízkého města. Náhlý obrat osudu a faktické zmizení dvou obrovských armád hluboce sklíčilo Kartagince.

Zanedlouho však vyzbrojili 35.000 vojáků, kteří však byli nedostatečně vyzbrojeni. Scipio mezitím obnovil obléhání Uticy, ale s hlavní silou se vydal proti formujícím se nepřátelům. Chtěl zaútočit, dokud se Hasdrubalovi nepodaří pořádně vycvičit nové vojáky. Obě armády se střetly na Velké planině asi 130 km jihozápadně od Uticy. Nepřítel čelil Scipionovi s Keltibery (nejlepší jejich jednotky) ve středu, Numidci na levém boku a Kartaginci na pravém boku. Scipionova jízda zaútočila na křídla, která po chvíli povolila a utekla. Část svých těžkooděnců Scipio vyslal proti Hasdrubalovému středu a ostatní těžkooděnce vmanévroval tak, aby Keltibery obklíčili. Ti se bránili až do konce, poněvadž věděli, že Římané s nimi nebudou mít žádné slitování. Svým odporem umožnili mnohým uniknout, ale nemohli zabránit dalšímu vítězství Říma. Protože již nebyla žádná armáda, která by se mu postavila, nechal Massinissu, aby pronásledoval Syphaxe do jeho numidského království a sám se připravil na dobývání Kartága. Obsadil slabě bráněný Tunis a odrazil pokus kartaginského loďstva o zničení jeho flotily. Massinissa porazil Syphaxovu slabou armádu a zajal jejich vůdce. Sám byl prohlášen za numidského krále a oženil se s Syphaxovou manželkou Sophonisbou. Kartaginský senát rozhodl o návratu Hannibala z Itálie. Kartaginský senát také požádal o mírové podmínky (to však jen proto, aby zabránili římské armádě pokračovat v tažení, a také aby získali čas na stažení vojsk z Itálie). Scipio, který toužil najít spokojený mír, navrhl výhodnou nabídku. Odchod Hannibalových vojsk z Itálie a dále odchod Kartaginců z Galie a všech středomořských ostrovů, ztrátu veškerého válečného loďstva kromě 20 galér a značné, nikoliv však neúnosné odškodnění v penězích a obilí. Na rozdíl od mnoha jiných vojevůdců nenavrhl Scipio podmínky nesplnitelné, které by zavdávaly příčinu pro další války.

Když roku 202 př. n. l. Hannibal přistál s 24.000 muži, Kartaginci opět nabyli sebedůvěry a jednání přerušili. Nyní se Scipio ocitl v nezáviděníhodné pozici. Massinissa byl vzdálen mnoho dní cesty. Se svými 36.000 muži se ocitl proti Hannibalovi, jenž měl svých 24.000 mužů, ke kterým se přidali posily, takže celkový počet převyšoval 50.000. Scipio se rozhodl místo zaútočit na Hannibalovu armádu předtím, než se spojí s Kartágem, zaútočit na samou základnu kartaginského hospodářství. Vydal se na jihozápad, směrem k údolí řeky Bagradas. Tím nejen se přiblížil svým posilám, ale hlavně zaútočil na všechny tamější města a zabral všechny zásoby jídla a zničil celou úrodu obilí. Přesně podle jeho očekávání dostal Hannibal rozkazy vyprovokovat bitvu a ukončit tak plenění hospodářsky nejdůležitější oblasti Kartágské říše. Hannibal v touze zahájit bitvu ještě předtím, než se Scipio spojí s Massinissou, přitáhl k Zamě. Zde však Hannibal neměl ani posily, ani možnost ohybu a úkryt v případě porážky, který by mu naskytovalo Kartágo. Scipio si tak mohl vybrat místo bitvy, které našel na rovné planině vhodné pro jeho jízdu, s vodním zdrojem na dosah. Massinissa jej následně posílil se svými 6.000 pěšími a 4.000 jízdními vojáky. Nyní měl Scipio 36.000 mužů proti Hannibalovým 50.000. Před samotnou bitvou požádal Hannibal Scipiona o rozhovor. Vše nasvědčuje tomu, že za prosbou o setkání se skrývala vážně myšlená mírová iniciativa a nikoliv obyčejná zvědavost. Jeho situaci ovlivňoval důležitý faktor. Řím ovládal Středozemní moře. Scipio by tedy případnou prohrou moc neztratil. Římané by zanedlouho vyzbrojili novou armádu, převezli ji přes moře do Afriky a udělali by vše pro vítězství, takže by Kartágo bylo odkázáno na milost Říma. Na druhou stranu by Hannibal vítězstvím moc nezískal. Zanedlouho by jej čekala další bitva. (Nehledě na to, že Kartágo obtížněji verbovalo vojáky, zatímco v Římské říši bylo potenciálních vojáků dostatek.) Porážka by jej však mohla připravit o všechno. Jinými slovy by vítězství Hannibala prodloužilo válku, zatímco jeho prohra by válku ukončila. Mírové návrhy však Scipio odmítl a hned následující den došlo k bitvě u městečka Zama. Ta je ukázkou taktiky dvou skvělých vojevůdců. Scipio však tuto bitvu vyhrál a fakticky tím rozhodl druhou Punskou válku. Scipio opět nabídl velkorysé podmínky. Kartágo si mohlo zachovat své zvyky a zákony i celé své tradiční území v Africe. Ztratilo většinu svého válečného loďstva a muselo zaplatit značné válečné reparace, které byly rozloženy na 50 let. Takto Scipio dosáhl dokonalého míru. Nepožadoval žádné zničující reparace. Proto také Kartágo nemělo žádný důvod porušit dohodnuté příměří. Zanedlouho se Kartágo stalo stejně lidnatým městem, jak tomu bývalo v minulosti. To však leželo v očích římským senátorům, kteří se obávali, že Kartágo dosáhne brzy svých obchodních úspěchů.

3. Punská válka (149 – 146 př. n. l.)

Samotnou válku vyprovokovali Římané, když nespravedlivě obvinili Kartágo, že porušilo dohodu příměří se svým západním sousedem Numidií. Římské loďstvo zahájilo blokádu Kartága. Poté, co obyvatelé slavného města odmítli sami zničit město, rozpoutal se boj o každý dům. Ti, co přežili, byli prodáni do otroctví.

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close