Pokus o komunistický převrat v roce 1920

Před osmdesáti lety se mladá Československá republika poprvé otřásla pod náporem levicového extremismu. Komunisté ( ještě bez vlastní strany) se v prosinci 1920 pokusili o převzetí moci. Tehdy ještě bezvýsledně.

Rok 1920 byl těhotný rozpadem československé sociální demokracie. Strana se rozštěpila do několika skupin, z nichž dvě nejvýznamnější zaujaly pozice na odvrácených stranách politického spektra. Pravice bude pokračovat ve stávající sociálně demokratické politice, levice se posléze odtrhne a vytvoří vlastní-komunistickou-partaj. Když v lednu 1920 vyšlo v týdeníku Sociální demokrat “programové prohlášení marxistické levice” bylo o vnitrostranické krizi rozhodnuto. Požadavek znárodňování, zřizování dělnických rad, zrušení armády a její nahrazení ozbrojeným proletariátem, vstup sociální demokracie do Komunistické internacionály (KI), odpor vůči vládě, jíž byla strana členem, to vše zcela jednoznačně vyčleňovalo politiku levice do komunistického spektra. Pravice sociální demokracie se vzniklý problém snažila neustále bagatelizovat a vinu za rozkol hledala mimo stranu: Peroutka cituje slova Tusarova adresovaná národním demokratům: “Bolševismus máte na svědomí vy /…/, kteří jste o něm tolik zbytečně moc mluvili.”

Ve skutečnosti je to sama sociální demokracie, která si na svých prsou (a nebude to naposled) hřeje hada komunismu a bere rozvíjející se bolševické hnutí pod svou ochranu. Ostatně sama levice-vedená Bohumírem Šmeralem-přiznává jako svou taktiku snahu co nejdéle se ve straně udržet a využít její struktury k rozšíření vlivu. K další eskalaci napětí dochází po dubnu 1920, kdy polské jednotky napadají území sovětského Ruska. Zpočátku jednoznačný polský postup je odvrácen a Rusové spějí k Varšavě. Evropou obchází strašidlo komunismu a československá levice to chápe jako výzvu. Mezitím se v květnu 1920 v Národním shromáždění odtrhne 23 poslanců a 5 senátorů levice soc. dem. a vytváří vlastní politický klub. Vydávají prohlášení požadující diktaturu proletariátu a prohlašující parlamentarismus za přežitý. V srpnu 1920 stojí Rudá armáda před Varšavou. S. K. Neumann ve svém Červnu píše:

Bezectní chlapi bychom byli, kdyby každý z nás nebyl odhodlán v takové chvíli položit svůj život za čest čs. proletariátu, za solidaritu se sovětskými soudruhy…” 11. srpna vydává levice manifest, v němž mj. praví:

“Socialistický proletariát /…/ nepřipustí, aby některého území republiky bylo zneužito k nástupu reakcionářských vojsk nebo k průvozu válečného materiálu…” Dlužno dodat, že se jí to pomocí stávek, blokád a kontrol vagonů směřujících do Polska dařilo. Sovětská porážka však mění situaci a sociální demokraté se odhodlají vypořádat se s odpadlíky. 14. září se schází výkonný výbor sociální demokracie a oznamuje chystanou demisi ministrů, vyloučení levičáků ze sjezdu a ze strany. Levice má však v té době podporu 2/ 3 členské základny a takový krok by znamenal rozbití strany. Sjezd měl být odložen na prosinec. Už 15. 9. se v karlínské hospodě U Zábranských scházejí komunisté, kteří si odhlasují, že sjezd se bude konat v původním termínu: 25.-28. 9. s tím, že o účast “oportunistů” nikdo nestojí. S takovou pak komunsité na čele se Šmeralem přitáhli před Lidový dům, v němž sídlila redakce stranického listu Právo lidu. Vyhodili odtud jeho šéfredaktora Stivína a zmocnili se budovy. 20. září tu vychází první Rudé právo. Tak jak se dohodli, tak i učinili a na konci září koná se v Obecním domě vzdorosjezd levice soc. dem. a to za účasti 338 delegátů z 527 oprávněných. Sjezd sice odmítá (ústy Šmeralovými) revoluci, stejně se však staví i proti demokracii. Situaci kolem Lidového domu se sociálně demokratičtí vůdci rozhodnou řešit soudní cestou. A právo je jednoznačně na jejich straně. Zákony první republiky totiž neuznávají politické strany jako právnické osoby a stranický majetek tak musel být registrován na konkrétní jednotlivce. Tak byl de iure vlastníkem Lidového domu exponent pravice Antonín Němec, jehož “vlastnická” práva soud uznává, když 25. 10. nařizuje levici Lidový dům vyklidit. Vlastní exekuce rozsudku však nepřichází, Černého úřednická vláda vyčkává. Mezitím pravice koná už 26. listopadu vlastní sjezd, který za účasti 500 delegátů setrvává na protibolševických stanoviscích. Když 8. prosince oznamuje ředitel tiskárny sociální demokracie Hummelhans zvýšení cen za tisk Rudého práva, je komunisty protiprávně na hodinu propuštěn. To je však poslední kapka a vláda se pouští do díla. 9. prosince vyklízí přes odpor osazenstva Lidový dům policie. Josef Hora popsal celou akci v básni “Proč?”, která vyšla v Rudém právu z 12. prosince: 

“Ulice dýchala krví.
Na dvoře Lidového domu
kles večer prvý.
Na dvoře Lidového domu,
kde Rudý prapor zněl,
špalírem bajonetů
Antonín Němec šel
po tvé ještě neuschlé krvi,
ty prvý!
…”

Policejní postup popisuje totéž vydání Rudého práva mj.:

“Policista udeřil vší silou klackem do hlavy /s. Jiřího Zdeňka, pozn. J. H./ /…/, oči mladého soudruha obrátily se v sloup, výraz obličeje byl příšerný, tělo se zhroutilo a vrávoravě kleslo k zemi… Nešťastný hoch vydával ze sebe chvílemi srdcervoucí výkřiky, při nichž otrlým mužům stydla v žilách krev.” Na druhý den vyšlo Rudé právo (vyrobené v náhradních prostorách) s titulkem ODPOVÍME GENERÁLNÍ STÁVKOU! K požadavku na Lidový dům se přidávají výzvy k dělnickým kontrolám hospodaření podniků a zvyšování mezd na úkor zjištěných přebytků. Na pražská náměstí byly svolány demonstrace. Nejvýznamnější se odehrála před parlamentem (tj. dnešním Rudolfinem). Zástup asi 3000 lidí tu poslouchal plamenné výzvy komunistických řečníků a poté posílen nově dorazivší skupinou demonstrantů, pustil se chutě do potyčky se strážníky. Asi už se nedovíme, kdo začal střílet, neboť obě strany přisuzují tuto iniciativu svému protivníku. Výstřely každopádně padly a po nich i desítky raněných, z nichž jeden svým zraněním podlehl. Lidové noviny (ve shodě s policejní zprávou) z 11. 12. líčí událost takto: “Asi 30 strážníků u parlamentu dostalo rozkaz, aby se postavilo na rohu Kaprové a Křižovnické. Šli na místo v klidném dvojstupu, ale mladší účastníci tábora /…/ vrhli se na strážníky. Tento pohyb zpozorovali přicházející demonstranti, kteří se rovněž proti strážníkům rozběhli. Napadená policie střílí do vzduchu… Demonstranti vrhli se na strážníky holemi a kamením, /…strážníci/ stáli v davu zády k sobě sraženi a jen se bránili. Dva z nich byli davem odtrženi, ozbrojeni a strašně zbiti. V tu chvíli třeskly dva revolverové výstřely z řad demonstrantů…/po vyklizení náměstí/ Všude se váleli lidé. Na štěstí se ukázalo, že většina z nich není raněna /jen/ na náledí uklouzli, nebo byli povalení…/což ovšem není pravda-zraněných bylo přes dvacet/” Rudé právo z 10. 12. vidělo vše trochu jinak:

“…jakmile však ocitl se oddíl /strážníků/ uprostřed zástupu, zahrnuti byli /…/ výčitkami dělníků, že sami proletáři propůjčují se za nástroj reakce a násilí /…/, došlo ku srážce a padlo několik ran obušky a holemi. Na to strážníci nemilosrdně jali se bušiti do lidu /a dělníci/ počali se bránit /…/ jeden z policistů vytáhl revolver a střelil do zástupu /přidali se ostatní a/ následovala střelba jako na bojišti… Bílý sníh zbarven byl lidskou dělnickou krví… Bylo slyšet chrapot umírajících, nářek raněných.” Výzvy ke stávkám uposlechly deseti tisíce dělníků po celé zemi. V čase, který získali stávkováním pak pořádali demonstrace, zabírání majetku, organizování dělnických rad,… Nejžhavější půda byla asi na Kladně, které ústy svých vůdců Zápotockého a Muny ohlašovalo pochod na Prahu. Kladenský revoluční výbor ovládl město, obsadil nádraží a konfiskoval veškeré příchozí noviny. Revolta se rychle přenesla i na slánský okres. Dělnické hlídky zastavovaly vlaky a perlustrovaly jejich cestující, obsazovaly veřejné budovy. V některých obvodech byl vyhlášen odvod do Rudých gard. Po celé republice byly obsazovány zemědělské dvory, statky, cukrovary, továrny. Obsazen byl i Lánský zámek. 12. prosince se na Úřad vlády dostavila delegace sociálně demokratické levice a žádala premiéra Černého o zákonné uznání provedených záborů, o zvýšení mezd, rozsáhlé znárodňování, amnestii pro stávkující a jako pointu odstoupení vlády. Premiér Černý odkázal deputaci do patřičných mezí. Stejně pochodili i 14. prosince na audienci u prezidenta.

Týž den se dav demonstrantů v Mostě střetl s vojenskou posilou. Znovu se střílelo, tentokrát ale s tragičtějšími následky. Na zemi zůstalo ležet 5 mrtvých a 22 zraněných. K nejvážnějšímu ohrožení státní moci došlo na Moravě. V Oslavanech u Brna obsadili vzbouřenci 13. prosince místní elektrárnu. K jejich pacifikaci byla pozvána armáda. Příjezd vojenského vlaku ale komunisté očekávali. Obsadili nádraží a přibyvší vojáky donutili složit zbraně. Vybaveni zabavenými zbraněmi, zabarikádovali se v elektrárně a přerušili dodávky proudu do Brna. Na druhý den dorazily k obsazené elektrárně nové vojenské jednotky. Ty donutily po krátké přestřelce bolševiky k ústupu. Morava byla postavena pod stanné právo. Jenom na brněnsku bylo zatčeno přes 800 lidí. Další stovky se ocitli bez práce a vina byla kladena na bedra levice. Brno marně žádá Prahu o pomoc pro propuštěné dělníky. Vedení levice začalo být jasné, že jejich pokus zůstane neúspěšný a začalo hledat, kde nechal tesař díru. Stávkové hnutí odeznívalo a situace se ocitla plně pod kontrolou represivních složek. Vláda se rozhodla své vítězství dovést do konce. V krizových oblastech platí výjimečný stav, obsazené podniky a statky jsou osvobozeny, zatčeno je 3000 vzbouřenců a samozřejmě v prvé řadě jejich vůdci: Zápotocký, Muna, Šturc, Vacek, Sonnenschein,… Zrušeny byly dělnické rady. Většina zatčených byla na jaře 1921 doma, zbytek se dočkal v únoru 1922, kdy prezident Masaryk vyhlašuje amnestii. Svou porážku zhodnotilo Rudé právo ze 17. 12.:

“Naše mládež v Praze uzavírá sloky jedné staré písně refrénem: A kdybychom padli všici, vstanou noví bolševici, rudý prapor zavlaje. Žijeme, porosteme, zvítězíme.” A Lidové noviny už 15. 12. konstatují:

“Převrat se jim nepodařil, ale podařilo se jim přesvědčit /…/ ostatní, že jim nezbývá, než stát se také nekompromisními.”

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close