Ozbrojené síly Čadu do roku 2003

Ozbrojené síly: 12 200 osob
+ 70 000 osob (vojáci v záloze)
+ 2 000 osob (prezidentská garda)
+ 3 500 osob (národní a nomádská garda – GNNT)
+ 2 600 osob (policie)
+ 3 000 osob (africké jednotky mírových sborů)
+ 1 500 osob (čadští separatisté – postupně demilitarizováni)
+ 1 000 osob (základna francouzské cizinecké legie)

Armáda Čadu je vyzbrojena převážně samopaly AK-74 (ráže 5,45×39 mm), samopaly FN FAL (ráže 7,62×51 mm), karabinami M-14 (ráže 7,62×51 mm) a SIG SG-542 (ráže 7,62×51 mm)(Mannhurin). Speciální jednotky mají k dispozici MAT-49 (ráže 9 mm) a několik desítek kusů Mini-UZI (ráže 9 mm).

Pozemní vojsko: 11 800 osob
Pozemní vojsko se člení na 4 prezidentské samostatné mechanizované prapory, 1 prapor Commandos, 2 motorizované pěší prapory, 4 pěší prapory, 1 vzdušný výsadkový prapor a 1 zabezpečovací rotu.
Armáda Čadu má k dispozici:
zhruba 200 starších terénních vozidel TOYOTA
30 starších terénních vozidel JEEP
24 terénních vozidel LANDROVER
220 nákladních vozidel MERCEDES
12 opravárenských vozů MERCEDES
10 nákladních vozidel MERCEDES s tahačem tanků.

Tanky:
T-62: 12 tanků
T-55A/B: 13 tanků
T-54B: 4 tanky

BVP a OT:
BMP-1: 46 BVP
PANHARD M-3: 70 OT
BTR-50/-60P: 10 OT
BRDM-2: 8 ks
V-150 COMMANDO: 4 ks
AML-90: 4 ks

Děla, raketomety, minomety:
22 tažených děl (ráže 85 a 122 mm)
10 tažených minometů (ráže 81 mm) MO-81C
7 tažených minometů (ráže 120 mm) MO-120-60

Protitankové prostředky:
16 bezzákluzových kanónů M-40 (ráže 106 mm)
50 tarasnic LRAC-89 STRIM
20 PTŘS MILAN

Protiletadlové prostředky:
20 samohybných pl. kanónů PANHARD M-3 VDA (s radiolokátorem a kanónem ráže 20 mm)
16 tažených pl. kanónů ZPU-23-2 (ráže 23 mm, umístěné na nákladních automobilech)
2 komplety systému PLŘS SA-6 (určeny k PVO obraně hlavního města)
4 komplety systému PLŘS SA-13 (určeny k PVO obraně hlavního města)
10 lehkých systémů PLŘS REDEYE
12 lehkých systémů PLŘS STINGER(od roku 1987)
40 lehkých systémů PLŘS SA-7B

Vojenské letectvo: 400 osob
Údaje v závorce uvádí již zničenou nebo poškozenou techniku.
AERO L-39C/ZA/ZO: 7(-3) ks (bez ŘS, s 23 mm kanónem GŠ-23 a 2 raketnicemi UB-16-57)
+ 300 neřízených raket S-5M/K
SF-260A: 9(-5) ks
+ 50 neřízených pum do 250 kg
CESSNA 337FB: 4 průzkumné letouny
PC-7: 2 ks (s kanónem ráže 20 mm)
starší DOUGLAS AD-4 SKYRAIDER: 7(-4) ks (zbytek 3 letounů slouží pouze jako rezervní)
(1 lehká bojová letka)
1 dopravní letoun DOUGLAS DC-4
1 dopravní letoun CASA C-212 AVIOCAR
4 dopravní letouny MH-152-1 BROUSSARD
3 dopravní letouny DOUGLAS C-47A SKYTRAIN
2 dopravní letouny C-130A/B HERCULES
(1 dopravní letka)
3 bitevní vrtulníky MI-24D
4 policejní vrtulníky SE-3130 ALOUETTE II
1 transportní vrtulník SA-330C PUMA
V zemi se nachází 2 mezinárodní, 4 vnitrostátní a 43 soukromých letišť.

Historie:
V celé oblasti země žije přes 200 etnických skupin. Před příchodem Arabů a jejich kultury na konci 15. století, byla v oblasti 2 království a to Království KANEM-BORNU a Království BAGUIRMI. Na jihu země v okolí Čadského jezera se rozkládalo Království OUADDAI. Od 16. století do této oblasti a do všech jednotlivých království pořádají Arabové loupeživé nájezdy především ze Súdánu a Egypta.

V roce 1891 objevují oblast první Francouzi. Francouzská expediční armáda postupně výstavbou důležitých pevností v jednotlivých osadách postupně kolonizuje místní obyvatelstvo zvyklé na arabské nájezdy. Obyvatelstvo se bouří a v roce 1900 dochází k první koloniální válce vedené francouzským majorem LAMIM a africkým vůdcem RABAHEM. Následná rozhodující bitva, ve které definitivně vítězí francouzská vojska, způsobí smrt obou vůdců. Nepokoje a nájezdy jednotlivých band či arabských nájezdníků se podaří zastavit až v roce 1911. V roce 1905 je oblast přiřazena ke správě ve Francouzském Kongu. V roce 1910 je oblast součástí Francouzské rovníkové Afriky. V roce 1914 okupovala francouzská expediční vojska část severních oblastí Čadu patřících v té době do oblasti Lybie. V roce 1920 přiznán oblasti oficiální statut francouzské kolonie (dříve protektorát).

Za 2. světové války oblast v letech 1941 až 1942 obsazena jednotkami “Svobodných Francouzů Charlese de Gaulle”. Od roku 1950 udělena zemi částečná autonomie. Nezávislost na Francii získala země 11. srpna 1960. Prvním prezidentem země se stal profrancouzský – FRANCOIS TOMBALBAYE. První občanská válka začala v roce 1965, kdy islámské etnické skupiny ze severu a východu země zaútočili na etnické skupiny na jihu země a na vládní instituce v zemi. V roce 1969 požaduje prezident FRANCOIS TOMBALBAYE zásah francouzských intervenčních sil v boji proti povstalcům v zemi. Dochází tak k profesionálnímu zásahu 1. výsadkového pluku cizinecké legie. Postupně však zjištuje, že prezident TOMBALBAYE udržuje velmi brutálním způsobem svou politiku a vládu. Praktikuje řadu diktátorských postupů a proto se snaží Francie od postupné pomoci tomuto samozvanému diktátorovy ustupovat. Mezitím roste v zemi další etnické napětí, tentokrát na jihu země. Ke slovu se hlásí především levicové socialistické síly, které využívají špatné ekonomické a politické situace obyvatel.

V roce 1975 je na jihu země proveden krvavý státní převrat při kterém je zavražděn prezident a vůdcem země se stává Gen. FELIX MALLOUM. Ten však má pod kontrolou jen jižní část země. Postupně se snaží obsadit i severní části země. V roce 1978 již prakticky kontroluje většinu oblastí země a zdá se, že by mohlo dojít ke stabilizaci poměrů v zemi. Premiér vlády – profrancouzský HISSEIN HABRE v únoru 1979 provede v zemi další státní převrat při kterém umírá Gen. Felix Malloum. To se však nelíbí jeho příznivcům na severu země, kteří se sjednotí pod velením GOUKOUNI OUEDDEI. Dochází tak ke druhé občanské válce v zemi. V roce 1979 se snaží rozkol rešit mírové konference. Až 4. mírová konference stanovuje mírovou dohodu, ve které se také stanovuje, že GOUKOUNI OUEDDEI se stane prezidentem země, Col. KAMOUGUE (velitel Habreho jednotek) zástupcem prezidenta země a HISSEIN HABRE ministrem obrany.

V lednu 1980 je však mírová dohoda již zbytečná, protože libyjské vojenské jednotky spolu s vojenskými jednotkami GOUKOUNI OUEDDEIM ze severu postupně obsazují celou zemi. Libye je za tento krok mezinárodně odsuzována, hovoří se dokonce i o tom, že je finančně podporována ze Sovětského svazu. Což je v té době zcela pravda. V lednu 1981 je obsazena za asistence libyjských jednotek prakticky celé území Čadu a jednotky se přibližují k hlavnímu městu Čadu. Col. KAMOUGUE a HISSEIN HABRE požadují mezinárodní pomoc a dostávají ji. Do země přichází 1 francouzská mechanizovaná brigáda, prapory cizinecké legie a 3 500 nigerijských, senegalských a zairských vojáků v rámci OAU (Organization of African Unity). Jednotky OAU jsou financovány z USA. Francouzské jednotky a jednotky OAU zatlačí protivníka do blízkosti 16. rovnoběžky. Libye si přisvojuje a připojuje ke svému území – 1/3 území na severu Čadu až po tzv. pásmo AOZOU STRIP. V létě 1983 zahajují libyjské jednotky spolu s jednotkami vedenými GOUKOUNI OUEDDEIM rozsáhlou bojovou ofenzívu. Ofenzíva se však nezdaří a útočící jednotky jsou zatlačeny za 16. rovnoběžku. Jsou zahájena mírová jednání o odsunu cizích vojsk z Čadu. V září 1984 je dosaženo dohody o stažení vojsk Libye, Francie a OAU z Čadu. V roce 1984 se pokusí na jihu země povstalecké komando neúspěšně převzít moc v zemi. V roce 1985 HISSEIN HABRE vytvořil politickou stranu Chadian Democratic Front a snaží za asistence francouzských pozorovatelů vytvořit v zemi demokratickou vládu a připravuje vypsání prvních svobodných voleb. Od roku 1987 se Čad začíná u mezinárodní soudu soudit o zabraná území s Libyí. Dochází k malým ozbrojeným pohraničním potyčkám mezi oběma zeměmi. Francie si zde obnovuje základnu cizinecké legie, kterou tu měla od roku 1981.

V dubnu 1989 dochází v Čadu k dalšímu státnímu převratu vedeného Gen. IDRISS DEBY z Habreho armády. Francie do vnitřních záležitostí země dle mírové dohody nezasahuje. V prosinci 1990 dochází k odchodu lybijské armády ze sporného území na severu Čadu. V únoru 1991 je delegován jeho vojenskou vládou na prezidenta země Gen. IDRISS DEBY. O 2 roky později v roce 1993 musí prezident čelit 2 neúspěšným pokusům o převrat. V zemi se vytvořili 4 povstalecké skupiny a situaci musí řešit Francie, Nigérie a další africké státy, aby zabránili další občanské válce v zemi. Za pomoci Francie, bylo sestaveno ze 127 různých hnutí, sdružení FANT, které sestavilo v zemi parlament, zvolilo vládu a prezidenta. Sdružení FANT bylo vojensko-politické sdružení. Prezidentem země se stal Lt.Gen. IDRISS DEBY, který je prezidentem i v současné době. V roce 1996 došlo v zemi k referendu o změně ústavy a k prvním demokratickým volbám. Hnutí FANT se přetransformovalo do politických stran MPS, UNDR, URD, FAR, RDP, RNDP, PLD a UNRD. Volby v roce 1996 vyhrála koalice stran MPS, UNDR a URD. V roce 1997 se podařilo realizovat řadu ústavních prodemokratických změn.

V roce 1998 vypukla otevřená válka na severu Čadu mezi čadskými separatisty tvořenými převážně čadskými opozičními povstalci z hnutí, která odmítla v roce 1996 kandidovat do voleb, napojenými na nigerijskou a súdánskou mafii. Separatisté se zaměřili na obchodní silnice mezi Libyí, Nigerem a Čadem. Konflikt vyvrcholil ozbrojeným útokem na obchodní města BARDAÍ (AOZOU) a LARGEAU (FAYA) v roce 2000. Již v roce 1999 byla nucena armáda Libye obsadit v Nigeru území, kterým vede obchodní silnice z Libye přes Čad dál do Střední Afriky, Nigérie a Súdánu. Následná jednání mezi vládou a separatisty přinesla uzavření míru v lednu 2002. Došlo k dohodě o demilitarizaci separatistů, uznání některých autonomních práv a umístění afrických jednotek mírových sborů v oblasti. Premiérem země byl do konce června 2003 – HAROUN KABADI.

Na počátku července 2003 se stal novým premiérem země MOUSSA FAKI MAHAMAT. Nové parlamentní volby, které proběhly v dubnu 2002, s přehledem vyhrála vládní MPS (Patriotic Salvation Movement, 110 mandátů z celkových 155). Další provládní strany UNDR (National Union for Democracy and Renewal) a URD (Union for Renewal and Democracy) získaly 5 mandátů a 3 mandáty ze 155. Nejsilnější opoziční strana RDP (Rally for Development and Progress) získala 12 mandátů ze 155. Další opoziční strany v zemi FAR (Federation Action for the Republic) a RNDP (National Rally for Development and Progress) získaly 9 mandátů a 5 mandátů ze 155. Zbytek 11 mandátů připadá na kmenové zástupce z celé země, kteří kandidovali samostatně. Další parlamentní volby by se měly konat v dubnu 2006.

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close