Moji milí!

Erhard Hillegrub

*1923, svobodník, pohřešován

Mezi Donem a Volhou, 19. 12. 42

Dneska jsou to už zase dva dny. Předsevzal jsem si, že když to půjde, tak vám budu psát každé dva dny. Ale vždycky to asi nepůjde. Tak hned nemějte obavy, když potom někdy pár dní nedostanete poštu. Včera jsme zase trochu pošty dostali. Dneska večer se podívám, jestli je tam něco pro mě. Budeme teď pořád dostávat jen velmi málo pošty. Jinak bych určitě dostal každý den něco. Od Arnolda jsem předevčírem dostal noviny.
Na Vánoce odsud vyjel doprovodný konvoj a asi 25. 12. má být zase tady. To potom přijdou toužebně očekávané balíky k Vánocům.
Už se na to moc těším. Ale tady musíme být pořád trpěliví a čekat. Takže čekáme a doufáme, že to dopadne dobře. Ale až tady budou ty balíky z domova tak se na ně vrhnu a budu i při tom představovat, že jsem doma, sedím na lavici, před sebou kýbl kafe a blaženě pojídám jeden krajíc za druhým nebo jeden kousek koláče za druhým. Do vyčerpání zásob. To bude určitě senzační. A budu mít konečně taky Vánoce. Snad to napřesrok na Vánoce bude opravdu takhle.
Moje nejmilejší přání, co mám, je být zase někdy na pár příjemných hodin a dnů s vámi. A doufám že ty dny jednou přijdou a doufám že už to nebude trvat moc dlouho.
No jo, však to znáte. To všecko pomine, všecko přejde, po každém prosinci zase přijde máj atd. viďte. Doufat a čekat jsem se tady naučil zatraceně dobře. A tak budu čekat až to bude a až přijde čas kdy budu s vámi. Ani si moc neuvědomujeme, že jsme tak hrooozně daleko od domova. Ale při tom nás od našich blízkých dělí pěkných pár tisíc kilometrů.
Ale těch pár tisíc kilometrů sem jsem ujeli, a zpátky je taky ujedem. Jenom musíme mít ještě trochu trpělivosti. Však se hezky říká, že trpělivost růže přináší.
Já jsem na tom se zdravím docela dobře. Doufám, že vás tento dopis také zastihne v nejlepším zdraví. Copak dělá můj malý Helmuth. Je hezky hodný? Asi jo, ten byl vždycky hodný. Teď tak sedět vedle něj na lavici a baštit cukrkandl.
To by byla krása viď Helmuthe.
Tak dál! Copak dělá Hermann a kde je. Už o něm něco víte?
Jak se má Ernst. Je s tou nemocí v Německu nebo v Rusku.
Napište mi všecko co víte prosím vás.
Arnold mi taky psal všecko možné. Takže všecko vím. Určitě to teď nemá lehké. Asi z toho má hlavu v pejru.
Jsem moc rád, že za mnou ještě tehdy v Döheritzi byl. Aspoň jsem ho ještě viděl. Kdož ví kdy to zase půjde. Tehdy 23.7.42 v 04.45 se náš vlak rozjel. Potom jsme jeli k hranicím, přes hranice, a potom se nám milované Německo ztratilo vzadu v dálce.
Tak to by dneska zase byla poslední stránka.
Jen co to půjde tak vám pošlu svůj žel. Kříž. Dobře ho schovejte prosím vás. Tady bych ho ztratil. A takhle ode mě budete mít hezký pozdrav a pěknou památku.
Zítra je neděle. Ještě pět dní a Vánoce jsou tady. Přeji vám, abyste prožili hezké svátky v dobré náladě.
Mnohokrát vás zdraví Váš syn, bratr a strýc Eduard!
Moc pozdravujte Büsowovi a Hartrigovi

 

Z knihy Polní pošta ze Stalingradu

ed. Jens Ebert

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close