Letecké boje nad Koreou do 20.5.1951

Šanghajské stupňování
Transformace VVS z pístové na tryskovou sílu, sjednocení výcviku a bojová připravenost na hranici od Port Arturu k Berlínu nebyla malým úkolem. Stále uprostřed reorganizace se stíhací jednotky V-VS zapojily do bojů v Číně. Během jednání mezi Moskvou a novým komunistickým režimem v Pekingu, bylo dojednáno vyslání skupiny sovětských poradců k letecké obraně Šanghaje před nálety Nacionalistického letectva a pomoc při vývoji protiletadlové obrany, včetně záchytných jednotek, Letectva lidové osvobozenecké armády (PLAAF). Další částí této dohody bylo vyslání skupiny sovětských námořních důstojníků k vytvoření moderního čínského námořnictva a k strategickému a operačnímu naplánování invaze na ostrov Formosa, nyní známého jako Tchajwan. Tito sovětští “poradci” byli kompletními bojovými formacemi, nasazenými přímo z nově formovaných sil PVO. Jádrem dvou divizí byly tři letecké pluky. Jeden byl vybaven MiG-15 a přidělen ke stíhání bombardérů, druhý byl vybaven La-11 pro noční stíhání a poslední byl smíšený bitevní pluk s Tu-2 a Il-10. Protože sestřely a ztráty Kuomintangu v této době jsou nedostupné, jsou tu jen ty sovětské, ztracen byl jeden Tu-2 přátelskou palbou a MiG-15 a La-11 při nehodách. La-11 sestřelily dva B-25 a dva Mustangy. První vítězství pro MiG-15 získal kapitán Kalinikov sestřelením nacionalistického P-38 Lightning 28.4.1950. Další Liberator byl sestřelen MiGem v noci 11./12.5., tentokrát to byl kapitán Šinkarenko, který za to obdržel Leninův řád.

Řada prvních MiG-15 z 64. OIAK, krátce po příchodu do Číny.

Kromě vážného narušení operací Kuomintangu strávil sovětský personál 2600 hodin při výcviku čínské protiletadlové obrany. Na počátku srpna 1950 začali sovětští poradci omezovat svoji roli při obraně Šanghaje. MiG-15 byly předány čínské PLA 19.10.1950. Tím skončila aktivní účast sovětských letců v čínské občanské válce.

“Přísně” Severokorejské letectvo
25.6.1950 byl osamělý americký C-54 zapálen nad letištěm v Soulu několika Jak-9 Armády Lidové republiky Korea, která překročila 38. rovnoběžku a zaútočila na Republiku Korea (Jižní Korea) v pokusu sjednotit Korejský poloostrov pod jednou vládou. S překonáním slabého jihokorejského odporu začala Korejská válka. Původně se zdálo, že severokorejské síly získají rychlé vítězství při evidentní převaze v mužích, obrněných vozidlech a palebné síle. Tato převaha zahrnovala také letectvo. Podle americké rozvědky měl Sever 132 bojových letadel, z toho 70 Jakovlev Jak-9P, které byly vemni populární mezi piloty Velké vlastenecké války. Zbývajících 62 byly Iljušin Il-10 a Lavočkin La-9. Konec 50. let byl již věkem tryskových letadel a na papíře byly tyto typy zcela zastaralé, ale neměly problém získat převahu nad Jihokorejci. Jihokorejský arsenál se skládal ze tří nevyzbrojených T-6 Texan a 13 spojovacích letadel. Celkem 16 letadel, žádné z nich bojové. Ale brzy bylo jasné, že bude Severokorejské letectvo (NKAF) čelit zcela jinému nepříteli. Během jednání OSN bylo rozhodnuto vyslat síly OSN k intervenci na Korejský poloostrov. Americké FEAF (Far East Air Force) bylo složeno z 5th, 13th a 20th Air Force na základnách v Japonsku, Filipínách a Okinawě. Veteránh WW II z čínsko-indicko-barmského bojiště, generálporučík George A. Stratemeyer, velel FEAF. 5th AF velel generálmajor Earle E. Partridge, který dostal za úkol čelit NKAF. FEAF měla více než dost prostředků pro tuto komplikovanou misi. 1172 letadel, z toho polovina tryskových F-80 Shooting Star, 47 F-51, 42 F-82, 73 B-26, 27 B-29, 179 transportních, 48 průzkumných a 252 dalších typů (T-6, SB-17, T-33, atd.). Z nich bylo ale jen 657 určeno k použití nad Koreou a FEAF musela zajišťovat leteckou obranu Japonska, Okinawy a Filipín a byla daleko od schopnosti poskytnout podporu pozemním jednotkám.

DPRKAF protiofenzíva a Kimpo
Prvním bojem DPRKAF proti USAF byl boj nad letišti Suwon a Kampo, kde USAF Mustangy, Twin Mustangy a Shooting Stary létaly obranné hlídky proti severokorejským stíhačům. DPRKAF stíhačky se ukazovaly jako velmi agresivní a 25.6.1950 se dva Jaky střetly s hlídkou Twin Mustangů nad Kimpo. Boj skončil beze ztrát na obou stranách. První rozhodné střetnutí 5th AF a DPRKAF se konalo o dva dny později, kdy 11 Twin Mustangů z 4th, 68th a 339th FIS a 8th FBW Shooting Stary kryly evakuaci základny Kimpo. F-82G, pilotovaný nadporučíkem Charlesem Moranen, byl napaden skupinou Jak-9. Jaky jen poškodily Moranův Twin Mustang, když byly okamžitě napadeny Twin Mustangem, který měl posádku pilot poručík William Hudson a radista poručík Carl Fraser. Navzdory tomu, že stíhačky DPRKAF vlétly do mraků, bylo získáno první vítězství USAF nad Koreou. Twin Mustangy Charlese Morana a majora Jamese W. Littlea také sestřelily po Jaku. Navzdory ztrátě tří stíhacích letounů vyslalo DPRKAF ten den ještě osm Iljušin Il-10, které napadly letiště Kimpo a zničily sedm jihokorejských letadel na zemi. Když se vracely na sever, byly napadeny čtyřmi F-80C z 35th FBS, 8th FBW. Shooting Star piloti hlásili sestřel čtyř Il-10, dva z nich 1st Lt. Robert E. Wayne. Navzdory těmto ztrátám nezastavili Severokorejci svoji ofenzívu proti letištím na jihu. Během dne byl jeden C-54 poškozen ve vzduchu, ale podařilo se mu letět do Japonska.
Údery proti Sušinu 28.6. byly úspěšnější. Dva páry Jak-9 zničily Twin Mustang a B-26 ostřelováním. Tři páry Jak-9P navštívily Suwon ještě později a zničily C-54. Další nálet příštího dne na Suwon smíšenou formací Jaků, Lavočkinů a Iljušinů byla zachycena několika F-51D Mustang z 35th, 36th a Shooting Stary z 80th FBS, které sestřelily tři Il-10, La-9 a dva Jak-9. 3.7. zahájilo své skóre také US Navy, kdy dva F9F Panther z VF-51 sestřelily po jednom Jaku. Další C-54 byl ztracen 30.7. při ostřelování Jaky.

Během leteckých bojů nad Kimpo 27.6. a 28.6.1950 bylo sestřeleno několik letadel DPRKAF přímo nad letištěm, včetně tohoto Il-10.

Během dne byla ostřelována ještě HMS Black Swan a dva ROK čluny, zatímco čtyři Jaky shodily bomby na ROK vojáky jižně od Kampo a zabili 68 mužů. 4.7. zničilo letadlo komunikační stanici u Osanu. Čtyři letadla také ostřelovala a bombardovala Chonju 11.7. Navzdory ztrátám způsobeným DPRKAF a narušením jeho letecké ofenzívy, Jihokorejci byli poráženi v pozemních bojích. Severokorejská ofenzíva se zdála být nezastavitelná. Od července zahájily letouny USAF a USN sérii bitevních útoků na severokorejské vojáky a materiál. 20.7. padl Taejon, ale na počátku srpna již byly ztráty, způsobené americkým úsilím, evidentní. Severokorejci byli konečně zastaveni na Pusanském perimetru v bitvě o Naktong, kde hrála letecká podpora velmi důležitou úlohu, která zabránila vítězství Severokorejců. Naštěstí pro Američany byly zastaralé Jaky severokorejského letectva špatně pilotovány a brzy zmizely z oblohy díky převaze F-80 Shooting Star, které pomáhaly U.S. 24th Division, přesunuté do Koreje z Japonska. Během těchto vysoce kritických dnů, kdy Severokorejci postupovali na jih s úkolem zatlačit Američany do moře, byly vysílány dva Shooting Stary z letišť v Japonsku každých patnáct minut, ale díky velké vzdálenosti mohly být nad bojištěm jen několik minut. Někdy přistály na jednom z několika letišť, která zůstala Američanům, ale nejlepší z nich, Taegu, bylo dvakrát evakuováno pro blízkost nepřítele. Stíhací piloti byli informováni až nad bojištěm a i když průzkumní piloti hlásili důležité cíle, situace se často změnila, než informace dorazila ke stíhací eskadře. Jen málo mohlo být uděláno pro zastavení komunistů ze vzduchu a 24th Division, spolu s několika jihokorejskými jednotkami, byla zatlačena na konec poloostrova, kde ustavila obranný perimetr kolem přístavu Pusan. Ale stále zde bylo nebezpečí, že bude zatlačena do moře. V té době již Američané vytvořili operační centrum, skládající se z několika radiokomunikačních jeepů. Jeepy hlídkovaly v perimetru a naváděly stíhací bombardéry z Koreje a Japonska, ale vysoké hory redukovaly dosah vysílaček a tak Američané vyplňovali tuto díru za použití lehkých letadel, nazývaných Mosquitoes. Posádky Mosquito vyhledávaly nepřítele a označovaly jej kouřovými granáty. Někdy, když nebyly stíhací bombardéry v dosahu, shazovaly na nepřítele ruční granáty z kokpitu. Ale situace byla stále tak nebezpečná, že se pozemních bojů měly zúčastnit strategické bombardéry.

B-29 jdou na sever
22 B-29 z 19th Bomber Wing, FEAF 20th AF z Anderson Field na Guamu bylo přesunuto na Kadena AFB na Okinawě a zahájily taktické útoky na postupující severokorejské jednotky 29.6.1950. 19th Bomber Wing bylo jediné B-29 wing, nezačleněné do Strategic Air Command a bylo pod přímým velením armádní štábní skupiny v Generálním štábu. 8.7. bylo speciální FEAF Bomber Command ustaveno v Yokotě pod velením generálmajora Emmetta “Rossie” O’Donnella, známého pacifického B-17 pilota a velitele bombardérů a byl velitelem B-29 při prvním úderu na Tokio. O pět dnů později bylo FEAF Bomber Command posíleno 22nd a 92nd BW, která byla přesunuta ze základen SAC v USA. Den předtím utrpělo 19th Wing jednu z prvních ztrát. B-29A BuNo 44-69866 byl sestřelen severokorejským Jak-9P u Soulu, další dva sestřelily L-4 Mosquito a třetí formace napadla formaci F-80 u Chochiwonu. 15.7. napadly dva Jaky čtyři B-26 a jeden musel vážně poškozen přistát u Taejonu.

B-29 Superfortress doručuje svůj smrtící náklad.

Většina z prvních útoků B-29 byla vedena proti taktickým cílům jako byly tanky, vojáci, vozidla a sklady. Bylo zde jen málo flaku nebo stíhací ochrany, ale nálety nebyly příliš efektivní, protože strategický bombardér nebyl vhodný pro taktickou roli a neexistovaly ani přesné mapy. Výsledkem O’Donellova tlaku na nasazení jeho v zázemí bojiště byly pro tyto údery vyčleněny dvě křídla. 4.8. měly být sice zahájeny útoky B-29 proti strategickým cílům v Severní Koreji, ale tři jednotky FEAF Bomber Command byly již přetíženy. Proto byly později v měsíci vyčleněna další dvě křídla, 98th a 307th, která byly vyslána do Japonska k FEAF, zatímco 31st Strategic Reconnaissance Squadron zkompletovala bombardovací velení FEAF. Zejména 22nd a 92nd Bomber Wing útočily na silnice a železnice. Ale nebylo tonak jednoduché, jak bylo naplánováno. Rozvědka FEAF připravila 900 cílů, ale oblast zájmu byla příliš daleko od Tokia. A rozvědka navíc vyhledávala především terče na sovětské Sibiři a ne v Koreji. To bylo změněno úsilím Strategic Reconnaissance Squadron, které zhotovovaly fotky případných cílů. Do konce srpna bylo zničeno 47 z 54 napadených mostů a zbývajících sedm bylo tak vážně poškozeno, že byly nepoužitelné. Do počátku září byly všechny známé průmyslové závody v Severní Koreji zničeny, s výjimkou ropných zařízení u Rašinu, které byly příliš blízko sovětské hranici a nebylo možno riskovat útok na ně. Do září byl Pusanský perimetr stabilní a MacArthur začal plánovat vylodění u Inchonu. B-29 byly nasazeny k bombardování cílů v oblasti Naktong. V polovině října se 22nd a 92nd Bomber Wing vrátily do USA.

OSN zatlačuje Sever
15.9.1950 proběhlo úspěšné vylodění u Inchonu a jak McArthur očekával, tento úder v týlu přinutil Severokorejce k ústupu zpět. Po tvrdé pěší bitvě v ulicích Soulu, ve které hrály významnou roli USN F4U, F9F a AD-4, ho Marines dobyli a 8th Army prolomila severokorejské linie u Pusanu a začala postupovat na sever na Soul. Poté začal všeobecný severokorejský ústup. USMC a US Army překročily 38. rovnoběžku a 7.10. obsadily Pjongjang. Rozvědka USAF hlásila, že do té doby bylo 22 ze 140 letadel DPRKAF zničeno a síly OSM měly ve vzduchu totální převahu. Ale v té době se již jednotky OSN přibližovaly k řece Jalu, která byla hranicí mezi Severní Koreou a Čínou. Výsledkem byly incidenty, když americké letouny útočily omylem na čínské a sovětské základny: 22.9. B-29 bombardovaly místo Sinuiju Antung v Číně. 8.10.1950 čtyři F-80 z 49th FBW napadly sovětské letiště u Vladivostoku, když chtěly napadnout Chongjin. To zřejmě vedlo Stalina a Maa k obavám, že se jednotky OSN nezastaví na Jalu, ale budou postupovat na sever. Čínští vojáci byli v Koreji již od října, ale navzdory tomu americká rozvědka doufala, že Čína a SSSR se války nezúčastní. Brzy zjistili, jak velký to byl omyl.

Výběr dobrovolníků
Sovětští piloti a technici již byli v Číně přesunuti ze Šanghaje do severovýchodní Číny. 29. GvIAP zformoval jádro jednotky, která se později stala známou na nebi Severní Koreje – 64. stíhacího leteckého sboru (64. IAK). Zůstat se rozhodli také někteří piloti z nočního stíhacího 351. IAP. Například nadporučík Karelin, který se stal nejlepším nočním stíhacím esem se šesti sestřely. V SSSR již byly vydány rozkazy k rozmístění jednotek, složených ze sovětských pilotů. Noviny ukazovaly hororové obrázky z utrpení jejich severokorejských soudruhů. V Sovětském svazu O’Donnellova strategie bombardování Severní Koreje vyvolala vzpomínky na Brity během nejhorších dnů Bitvy o Británii. Probíhala také speciální kampaň ve VVS, která srovnávala nálety FEAF Bomber Command B-29 na severokorejská města náletem na Hamburk. Samozřejmě se okamžitě našlo velké množství dobrovolníků pro “vládou sponzorovaný výlet”. Dobrovolníci pro Koreu bylo mladší než 27 let a přednost dostali veteráni Velké vlastenecké války. Nicméně dobrovolně nešel pozemní personál, který byl poslán rozkazem. Letadla a posádky byly vyslány do Číny Transsibiřskou železnicí v jendom vlaku a piloti v druhém. Samozřejmě byli všichni v civilních oděvech. Ale sovětský personál byl snadno rozeznatelný podle sportovních bund a námořnických triček. MiG-15 také prošly desovětizací. Rudé hvězdy a písmena v cyrilice byly zamalovány. Vlaky přijely do velmi studeného a větrného Port Arthuru v říjnu 1950. Po překročení hranic piloti změnili vlaky. Zbytek cesty cestovali v exjaponském vlaku. V Mandžusku se nový piloti a veteráni ze Šanghaje setkali v japonské základně Mukden. Po příchodu letadel zahájil pluk intenzivní výcvik.

Úkoly mise
Hlavní úkoly své mise určili Sověti takto:
- chránit politicko-administrativní a ekonomická centra před leteckými údery a průzkumem, stejně tak
- průmyslové objekty, železniční stanice, mosty, koncentrace jednotek a další důležité body v Mukdenu, An-tung, Tsian, Dungfeng a
- krytí mostů přes Jalu a elektráren v Antungu.
Nově příchozí sovětští piloti vytvořili 151. a 28. leteckou divizi po dvou plucích. Štáby jednotek byly ustaveny v Mukdenu, Anšanu a An-tungu. USAF si stěžovala na špatné přistávací plochy v Koreji, Sověti to měli ještě horší, protože jejich letiště po odchodu Japonců nikdo nepoužíval. Výjimkou byl An-tung, kde bylo letiště dost velké pro tryskové letouny. Vzlet byl prováděn v párech, ale přistání jednotlivě s mezerou 1000-1500 m mezi letadly. Ale nevhodnost letišť pro masové nasazení tryskových stíhaček, spojená s pozdním objevením letadel na radaru kvůli horám, bránily sovětským pilotům v dosažení potřebné výšky nebo počtu pro letecký boj. Radar byl typu P-3. Sovětský bsbor v Koreji měl také dvě protiletadlové divize s 85 a 57 mm kanóny. Všechny informace o nepřátelských aktivitách se soustředily na velitelském bodě (komandni punkt, KP), který byl na letišti. V tomto KP obvykle velitel divize a několik pilotů, kteří ten den nelétali a z dosažených informací vytvářeli taktické instrukce pro piloty ve vzduchu. Ale špatná logistika nebyla jedinou překážkou. Stalin se velmi obával, že by OSN mohla odhalit sovětské zapojení v Koreji. Sovětští piloti tak nosili čínské uniformy a dostali čínské přezdívky. Aby nemohli být zajati, nesměli překročit linii Nosan-Pchonjang a nesměli létat nad mořem. Největší stupiditou byl rozkaz, že musí v rádiu během letu komunikovat korejsky. Piloti měli v kabině tabulky frází. Brzy poté zahájili operační mise. 14.10. překročily čínské pozemní jednotky Jalu.

Otázka vzdušnén nadvlády
1.11.1950 hlásili dva piloti F-51 neznámé tryskové letadlo, které přilétlo zpoza čínských hranic, proletělo kolem nich a vrátilo se rychle zpět. Velká rychlost letadla způsobila překvapení mezi veliteli FEAF. Ten den pět MiG-15 ze 72. GvIAP, 151. IAD nalezlo formaci deseti F-80 ve 4.500 m. Staršij lejtěnant Chominič provedl obrat a zahájil palbu na jeden F-80C, který sestřelil a zaznamenal tak první světové vítězství ve střetu dvou proudových letadel. Zbývající F-80 formace byla rozprášena útoky majora Borduna a jeho wingmana, staršij lejtěnanta Suchova. USAF zaznamenalo ztrátu F-80C z 16th FIS s pilotem F. Van Sidolem, ale připisovalo ji severokorejskému flaku, který ho podle americké verze sestřelil při náletu na letiště Sinuiju. Na Sinuiju odhalila průzkumná mise RF-80 NKAP Jaky. K úderu vzlétly F-80C v poledne. První sovětský sestřel měl přijít v 14.20 a ve světle mise F-80C proti Sinuiju je kontakt se sovětskými MiGy nepravděpodobný. Proti čínským dobrovolníkům přikázal generál MacArthur dva týdny bombardovací kampaně na jižním břehu Jalu. MacArthur chtěl z jižního břehu Jalu udělat pustinu. Všechny úkryty a komunikace, které mohly být využívány čínskými dobrovolníky, měly být zničeny. V následujících dnech došlo ke střetům mezi americkými stíhači a sovětskými MiGy, 7.11. hlásili dva piloti F-51 po sestřelu MiGu a jeden hlásil také F-80C pilot 1st Lt. Russell Brown z 16th FIS 8.11. Tento sestřel byl považován za první souboj tryskových stíhaček více než čtyřicet let. Ale žádný z těchto „sestřelů“ neznamenal opravdovou ztrátu MiGu. 1st Lt. Brown napadl MiG-15 z 72. GvIAP staršij lejtěnanta Charitonova, který nesl přídavné palivové nádrže. Charitonov přešel do střemhlavého letu a odhodil nádrže, což bylo interpretováno jako pád a exploze palivových nádrží na zemi jako výbuch MiGu. První sestřel MiGu byl tak dosažen až další den několika F9F Panther z VF-111, které eskortovaly AD-4 a F4U Corsairy, které útočily na mosty přes Jalu. Lt. Cdr. William T. Amen překvapil MiG, když se pokoušel napadnout Skyraidery a Corsairy a sestřelil ho palbou 20 mm kanónu. Jeho obětí byl kapetan Gračev ze 139. GvIAP, 151. IAD. Ale ve stejný den dva MiG-15 z 72. GvIAP zachytily RB-29A z 31st SRS nad Sinuiju, kde major Bordun napadl průzkumný letoun kanónem 37 mm. RB-29 BuNo 44-61813 téměř dosáhl Johnson AFB, když havaroval a pět členů posádky zahynulo. Bordun získal první vítězství MiG-15, potvrzené americkými prameny. Boj po boji zvyšovali sovětští piloti MiG-15 svou leteckou převahu nad jižním břehem řeky Jalu. Bylo zřejmé, že MiG-15 převyšuje F-80C ve všech ohledech leteckého boje. Navíc se museli velitelé FEAF obávat, že B-29 formace s nebudou schopny ubránit sami, jako to bylo nad Japonskem během WWII. 37 a 23 mm kanóny MiG-15 byly zničující proti B-29 a dosah těchto zbraní byl větší než dostřel 12,7 mm kulometů Superfortressů. Ve světle těchto zjištění se generálmajor Partridge rozhodl nasadit F-84E Thunderjety z 27th Fighter Escort Wing (FEW) a F-86A Sabre z 4th FIW v Koreji.

V této zimě se zrodil termín MiG
Během dvou týdnů intenzivní vzdušné kampaně FEAF bylo zasaženo severokorejsko-čínské předmostí na Jalu. Nyní ale musely bombardovací mise počítat nejen se studenou zimou, ale i s rudým nebezpečím s šípovými křídly. 10.11. formace pěti MiG-15 z 67. IAP, 28. IAD napadla B-29 formaci z 307th Bomber Wing, útočící na Sinuiju a v následujícím boji staršij lejtěnant Karpovsky sestřelil z oblohy B-29A BuNo 45-21814 z 371st BS. Ve stejný den další MiG-15 piloti ze stejné jednotky sestřelily dva Mustangy USAF, ale jen jeden byl klasifikován jako operační ztráta, kdežto druhý jako zničený po výbuchu vlastní bomby. Třetí obětí 67. IAP se další den stal F-80C, ale nebylo to zadarmo, staršij lejtěnant Nasonov byl sestřelen F-80C pilotem Clyde Whaleym z 16th FIS, 51st FIW. Dva B-29 z 372nd Bomber Squadron byly vážně poškozeny MiG-15y 14.11. Oba se vrátily do Kadeny, Okinawa, jeden havaroval při přistání a byl odepsán, kdežto druhý byl vážně poškozen. Během dvou týdnů MiGy-15 sestřelily nebo vážně poškodily dva F-80, dva F-51, tři B-29 a jeden RB-29, proti ztrátě dvou MiGů. Z těchto sestřelů byly zcela potvrzeny tři R/B-29. Letouny FEAF byly jednoduše po dvou týdnech vytlačeny od jižního břehu Jalu, který byl nyní mezi americkými piloty znám jako “MiG Alley”. Některé úderné mise proti Jalu byly provedeny TF-77 do 18.11., ale týden nebyly prováděny. 18.11. hlásily sestřelil MiGu VF-31 a VF-52. Jedinou ztrátou byl staršij lejtěnant Arkadij Taršinov ze 139. GIAP. Námořní údery pokračovaly do 24.11., kdy byly operace letadlových lodí zrušeny. Koncem listopadu byly sovětské síly reorganizovány. 151. a 28. letecká divize plus veteránská 50. letecká divize byly spojeny a přejmenovány na 64.h IAK (letecký stíhací sbor). V prosinci byly části 28. IAD přemístěny do Chindao, kde byl ustaven výcvikový kurz pro čínské piloty. 151. GvIAP byl zapojen do výcviku poté, co byly bojové aktivity přesunuty na 50. IAD, slouženou z 29. GvIAP a 177. IAP. To byyl první jednotky s MiG-15bis v Koreji. Koncem chladného listopadu začala Jalu zamrzat. Pontonové mosty byly položeny přes řeku, aby doplnily poškozené ocelové mosty. Pro neschopnost změnit situaci byly mise B-29 zastaveny 5.12. V listopadu hrály sovětské MiG-15 důlkežitou úlohu při zahájení ofenzívy Čínské armády proti jednotkám OSN, které byly špatně připraveny na zimní válku. Pjongjang byl rychle obsazen 3.12. komunistickými silami a US 8th Army a X Allied Corp, včetně 1st Marine Division, US Army 7th Division a ROKA Capital Division byly staženy ze svých pozic v Severní Koreji. S pozemními silami v defenzívě zahájil FEAF program odříznutí železničních spojů od jižního břehu Jalu v naději na zastavení rudého přívalu. 50. IAD se střetla s několika problémy designu MiG-15bis. Během vysokých rychlostí v boji byla T ocasní plocha MiG-15bis deformována dvakrát dokonce celá odlétla. Byl zahájen okamžitě polní opravný program, který nahradil defektní části všech MiGů v Koreji. S příchodem nováčků se nic nezměnilo v “MiG” Alley. MiG-15bis z 50. IAD stále napadaly bombardéry, stíhací bombardéry a průzkumné letouny při obraně svěřené oblasti. 4.12.1950 přišel další významný den pro tryskové letectví. Čtyři MiG-15 z 29. GvIAP, které nyní dostaly výcvikovou roli, provedly první úspěšné napadení tryskového bombardéru, když napadly RB-45 Tornado z Recce Detachment “A” z 84th BS hluboko nad Mandžuskem v 11:35 70 km severně od An-tungu. Po několika průletech MiG-15 staršij lejtěnanta Aleksandra F. Andrianova letoun zasáhl a ten havaroval. Byl to jeden z jediných tří RB-45C v oblasti. Jen Capt. Charles McDonough z nešťastné posádky vyskočil na padáku a byl zajat. Později zemřel v zajetí. Col. John R. Lovell, důstojník rozvědky Pentagonu, který zahynul při nehodě, byl hodnsotně nejvyšším důstojníkem rozvědky, který byl ztracen během války. Ve stejný den v 13:18 se čtyři MiG-15 ze stejné jednotky střetly se dvěma F-80C a vedoucí kapetan Stěpan I. Naumenko hlásil sestřel obou Shooting Starů. Naumenko špatně nahlásil F-84, ale v té době ještě nebyly Thunderjety v Koreji, navíc žádný z těchto sestřelů nebyl potvrzen Američany. Během boje havaroval MiG-15 staršij lejtěnant Rumjanceva, pravděpodobně ho sestřelil 1st Lt Markette z 8th FBS. Další den se čtyři MiG-15 z 29. GvIAP střetly s osmi F-80 nad Kaisenem a hlásily sestřel dvou z nich. Ale jen major Jurij Kelejnikov sestřelil F-80C BuNo 49-478. Shooting Star se vrátil na zákaldnu, ale byl okamžitě odepsán s 250 dírami po granátech. Další den šest MiGů z 29. GvIAP napadlo pět B-29 a hlásilo sestřel tří z nich. Americké záznamy potvrzují jen jeden, Superfortress hlásil Stěpan Naumenko. Obranná palba 12,7 mm kulometů bombardérů znamenala ztrátu dalšího MiGu: staršij lejtěnant N. Serikov byl jediným sovětským MiGem, ztraceným obrannou palbou bombardérů. Další MiG, pilotovaný P.A. Pavlánkem, se stal obětí F-80C Shooting Starů pilotů Capt. Harry Hermanna a 2nd Lt. Wayne Hegwooda. Ale Rusové se brzy pomstili, když dva další F-80C byly sestřeleny MiGy-15, první 9.12. a sestřelil ho kapetan I.F. Grečko. Druhý 12.12., když skupina Shooting Starů ostřelovala letiště Sinuiju. 29. GvIAP je očekával a MiG-15 majora Perekresta sestřelil F-80C Williama Kimbro, který padl v boji. USAF prameny ale uvádějí, že byl Shooting Star zasažen protiletadlovou palbou. Do poloviny prosince 1950 sestřelili sovětští piloti 11 USAF letounů při ztrátě 5 MiGů. Ruská vítězství jsou popisována následovně: čtyři jistá a oficiální (tři B/RB-29 a jeden RB-45), jeden poškozený na odpis (F-80C), jeden pravděpodobně odepsaný (Naumenkův B-29), jeden zničený neznámo kým (F-80C Kimbra), plus čtyři další nepotvrzené Američany. Byl nejvyšší čas to změnit.

MiG vs. Sabre, test
13.12. bylo přistálo několik F-86A Sabre v barvě kovu s černými a bílými pruhy kolem motoru v Kimpo. FEAF věděl, že situace na zemi je vážná a Kimpo mělo být brzy evakuováno, ale poslal plnou eskadru Sabre z 336th FIS, 4th FIW do Kimpo pod velením Lt. Col. Bruce Hintona, který již měl zkušenosti s bojem s MiGy a měl vycvičit zbytek pilotů Sabre. Většina z nich byla veteránů z druhé světové války, průměrný věk pilotů Sabre byl 29 let, zatímco průměr věku nejúspěšnějších pilotů Sabre byl ještě o rok vyšší. Většina jich měla na kontě již 1.100 letových hodin, když se připojila k 4th FIW. 15.12. byla formace Sabre připravena k bojovému letu. Počasí bylo špatné a tak až ráno 17.12. byli připraveni čtyři piloti Sabre, vedení velitelem 336th FIS. Letíce na Sinuiju, kde bylo v té době srdce “MiG Alley”, imitovaly Sabre letku Shooting Starů. Užívaly Shooting Stars letovou výšku, rychlost a volací znaky. Čtyři MiG-15bis z 50. IAD napadly formaci. Předpokládajíce útok na Shooting Stary je napadly hned nad Jalu z nižší výšky. Sabre letěly v 8.000 m a zaznamenaly MiGy v 7.000 m. MiGy stoupaly k Sabre, ale Lt. Col. Hinton se proti nim obrátil a poškodil dva MiG-15bis. Poškození MiGu majora Jakoba Jefromenka bylo tak rozsáhlé, že se rozhodnul katapultovat. Tento první střet mezi zěmito nepříteli skončil vítězstvím USAF. Major Jakob Jefromenko získla pochybné prvenství být prvním sovětským pilotem, který se v boji úspěšně katapultoval. Ale toto vítězství Sabre bylo výsledkem taktické převahy. Opravdový souboj síly měl teprve přijít. O pět dnů později byly čtyři Sabre, které vedl dvojnásobné eso WW II Lt. Col. Glenn T. Eagleston a Col. John C. Meyer, překvapeny čtyřmi MiG-15 ze 177. IAP, když hlídkovaly v 11.000 m. Kapetan Nikolaj Vorobjev sestřelil F-86A Capt. Lawrence Bacha a Bach se musel katapultoval do zajetí. Poté následoval souboj, ve kterém měly Sabre výhodu lepší obratnosti. Col. Meyer sestřelil MiG-15 pilotovaný Barsegjanem, který havaroval. Lt. Col. Eaglestone nezůstal pozadu a sestřelil MiG-15 pilotovaný Zubem, který byl zraněn. Boj trval nejméně 20 minut, což je výjimka v bojich tryskových letadel. Kromě Capt. Bacha hlásili sovětští piloti sestřel tří dalších Sabre. Cena dvou ztracených pilotů byla vysoká, ale sovětští piloti od této chvíle věděli, že se nemoho rovnat Sabre v boji pod 8.000 m. Podle sovětských záznamů ale došlo k prvnímu vítězství již den předem. 21.12. hlásil kapetan Ljurkevič z 29. GvIAP sestřel Sabre. 24.12. šest MiG-15 z 29. GvIAP narazilo na čtyři Sabre nad Sensenem, kde kapetan Naumenko hlásil sestřel jednoho ze vzdálenosti 800 m. O hodinu později byl Naumenko vedoucím čtyř MiG-15, které se střetly s 336th FIS Sabre. V boji hlásil sestřel dalšího Sabre a další sestřelil D.I. Orlov. Podle sovětských záznamů byl vrak jednoho Sabre nalezen s mrtvým pilotem v kokpitu a druhý spadl do Žlutého moře, ale USAF nepřiznává ani jednoho. Se dvěma sestřely Sabre získal kapetan Stěpan Naumenko své 4. a 5. vítězství. To z něj dělá první tryskové eso v historii, ale z jeho sestřelů je potvrzen jen jeden B-29. O šest dnů později proběhla další bitva a MiG-15 pilot S.M. Ljubimov hlásil další sestřel Sabre, ale byl sám napaden Sabre pilotovaným USN pilotem Lt. Cdr. Paul E. Pughem, který ho poškodil. Zatímco Pugh hlásil sestřel MiGu, přistál Ljubimov bezpečně v Antungu.

Poslední okamžiky jednoho z osmi MiG-15, hlášených jako sestřelených stíhači USAF v prosinci 1950. Na rozdíl od jiných případů, byl tento MiG opravdu sestřelen.

Tyto dva týdny bojů ustavily některé charakteristiky leteckých bojů pro zbytek války. MiG-15bis měly vyšší dostup 15.000 m, než F-86 s 12.000 m. MiG-15 piloti se učili zahájit boj z vyšší výšky, střemhlav a ze slunce. Navíc měl MiG-15bis lepší stoupavost. To dovolilo MiG-15 taktikům vyvinout manévr, kdy přivedl Sabre do stoupání, při kterém ztratil rychlost, zatímco se stal terčem útoku druhého MiGu. MiG-15bis mohl také jednodušeji vymanévrovat F-86 nad 10.000 m a manévrovat stějně dobře jako Sabre v 8.000 – 10.000 m. Pod 8.000 m byly F-86 Sabre lepší než MiG. To se zlepšovalo se snížením výšky. Ale s menším poloměrem zatáček mohl dobře pilotovaný MiG-15bis stále čelit úspěšně Sabre.
Design ocasní plochy dával F-86 Sabre lepší stabilitu, což z něj dělalo lepší platformu pro střelbu a mohl lépe využít střemhlavou kapacitu. Sabre mohl letět Mach 0.97 a byl stále řiditelný, zatímco MiG přešel do nekontrolované vývrtky. Central Fighter Establishment dokumenty ale ukazují, že Sabre byl ve střemhlavém letu rychlejší, ale méně stabilní. To platilo zejména pro A model Sabre. Indický stíhací pilot Flt. Lt. Peter Michael Brown, který létal se Sabre na Nellis AFB zaznamenal, že byl Sabre v M 0.95 horší než Hawker Hunter, Mystere a Folland Gnat. MiG-15 nesl silnější výzbroj, jeden kanón Nuddelmann-Richter 37 mm a dva Nuddelmann-Semenov 23 mm mohly zničit Sabre nebo jiný americký letoun během několika dávek. Zkušenosti ukazují, že jeden nebo dva přímé zásahy 37 mm nebo 10-15 23 mm většinou Sabre zničily. Sabre piloti někdy potřebovali celou zásobu šesti kulometů 12,7 mm k sestřelení MiG-15bis, jako když Hinton sestřelil Jefromenka 17.12. F-86 Sabre měl lepší zaměřovač, spojený s malým dálkovým radarem, který počítal vzdálenost cíle. To umožňovalo americkým pilotům vězší přesnost. Ale tato kombinace nebyla piloty vítána. Většina preferovala Sabre se starším zaměřovačem Mk.18 bez automatiky. Navíc náboje 12,7 mm létaly po rovné trase, zatímco 37 a 23 mm po několika stovkách metrů měnily dráhu pro svojí hmotnost. Jen nejlepší sovětští střelci mohli proto skórovat z větší vzdálenosti, zatímco většina se musela přiblížit na méně než 200 m. Sabre exceloval ve viditelnosti z kokpitu, protože piloti Migů seděli níže. Sověti ovlivnili své skóre vyšším procenten neuskutečněných sestřelů, opravdové sestřely tvořily jen 50-65%. V mnoha případech to byl omyl z dobré vůle, ale musí být také řečeno, že sovětští velitelé potřebovali dobré výsledky v hlášení do SSSR. Samozřejmě piloti OSN byli také náchylní k nadsazování, ačkoliv v počátečních fázích to bylo jen 20%, ale to se zvýšilo na 40-60%, zejména po roce 1952, kdy byly potvrzené sestřely vyznamenávány, dokonce i jej poškození a pravděpodobné. Navíc se stalo standardem, že pokud sestřelený Sabre havaroval až mimo MiG Alley nebo v blízkosti základny, byla ztráta považována za nehodu. Obě strany také rády zvětšovaly počet letadel nepřítele, účastnících se boje. Sověti rádi zvyšovali tento počet o 100% a OSN i o 200%. Navzdory tomu, že sovětští piloti MiG-15 nemohli adekvátně čelit Sabre, úspěšně bojovali s ostatními typy letadel jednotek OSN: 27.12. nad Teiju piloti 177. IAP napadl F-80 z 25th FIS a kapetan Fomin sestřelil Shooting Star Harrisona Jacobse, který se vystřelil, ale zahynul (kapetan Tišenko hlásil další sestřel F-80 a Andrjušin a Kormilkin po jednom). Poslední vítězství MiG-15 v tomto roce se konalo 29.12., kdy D.I. Orlov pravděpodobně sestřelil F-80C Jamese Clayberga.

Dočasné stažení Sabre
I když nedosáhly pozitivní bilance se Sabre, porazily MiG-15 FEAF nad Jalu v prosinci 1950. S leteckou převahou vytvořenou MiGy v listopadu a první polovině prosince dosáhla velká čínská ofenzíva předměstí Soulu 2.1.1951 a stejný den bylo 4th FIW Sabre evakuováno z Kimpo do Japonska. Soul padl o dva dny později. Nasazených Sabre bylo příliš málo a přišly příliš pozdě a byly momentálně ze hry pro krátký dolet F-86A, Kimpo bylo jediné letiště, odkud mohly Sabre dosáhnout “MiG Alley”. Tak byly jedinými soupeři MiGů od ledna do poloviny března 1951 F-80 a F-84. Žádná mise do “MiG Alley” nebyla podniknuta po většinu ledna. 21.1. byl vyslán jeden RF-80A, eskortovanými čtyřmi F-80C. Setkaly se s šesti MiG-15bis z 29. GvIAP, 50. IAD. Kapetan I.F. Grečko sestřelil průzkumný stroj, který pilotoval 1st Lt. JB Smith z 8th TRS, zbytek formace se střetl s Shooting Stary z 49th FBW. Major I.F. Bogatyrev sestřelil Shooting Star Roberta Dalmona. Zbývající tři F-80C se vrátily domů a hlásily, že byly napadeny nejméně desíti MiGy. Robert Dalmon zůstal nezvěstný, zatímco J.B. Smith byl připsán na účet severokorejskému flaku. Ve stejný den se se Sověty poprvé střetly nové F-84E. Osm Thunderjetů zaútočilo na most přes řeku Čongčan a střetlo se se stejným počtem MiG-15 z 177. IAP. Major Michailov sestřelil F-84E BuNo 49-3240. Další dva sovětští piloti a americký F-84E pilot Lt. Col. William Bertram (velitel 523rd FBS) hlásili sestřel, ale obě strany neměly žádné další ztráty. Čínská ofenzíva se zpomalila díky pozemní podpoře FEAF a úderům proti severokorejským letištím Sinuiju a Pjongjang. Tyto údery byly zahájeny den po neúspěšném 21.1. Před příletem formací B-29 bylo vysláno 40 tryskových stíhaček proti každému cíli k překvapení místní obrany. Zatímco Pjongjang napadlo 40 F-80C z 49th FBW a nestřetly se s obtížemi, 33 F-84E z 27th FEW bylo napadeno 20 MiGy z 29. GvIAP nad Sinuiju, které byly po několika minutách posíleny 13 MiGy z 177. IAP a osmi z čínského 7. pluku. Sovětští piloti hlásili pět sestřelů, Thunderjety čtyři. Ale jediné potvrzené vítězství dosáhl William Slaughter, který sestřelil MiG kapetana G.M. Grebenkina, ten byl zabit. Ve stejném boji hlásil 1st Lt. Jacob Kratt Jr. Sestřel dvou MiGů, což byli pravděpodobně Číňané, protože ti hlásili ztrátu dvou MiGů v tomto období. O čtyři dny později hlásil Kratt sestřel čínského Jak-9P. Únor proběhl klidně bez dalších leteckých bojů se zapojením sovětských jednotek. Tento oddech v bojích byl způsoben výměnou bojových formací. 50. IAD včetně 29. GvIAP byla poslána zpět do SSSR. Její MiG-15bis zůstaly v An-tungu a byly přiděleny 151. divizi. Ta předala své MiG-15 čínským žákům. První pluk 151. divize, 28. GvIAP byl připraven k operacím 8.2. a 72. GvIAP 2.3.1951. Tato výměna se později ukázala jako neúspěšná. Síly OSN se rozhodly nepřipustit další opakování Pusanského perimetru a stabilizovat pozemní válku na 37. rovnoběžce. Během února 1951 se čínská ofenzíva po pádu Soulu zcela vyčerpala. Pozemní jednotky byly příliš daleko od sovětské letecké podpory a oblohu ovládal FEAF. Čínské pozemní jednotky byly bombami a raketami přinuceny zastavit ofenzívu. FEAF zahájil další útoky proti zásobovacím liniím a hlavními cíli se staly železnice a mosty. 23.2. se kapetan Gordějev vystřelil po boji s F-80, ale překvapivě nebyl hlášeno USAF žádné vítězství. 1.3.1951 18 B-29 z 98th Bomber Wing bylo posláno k úderu proti mostu u Čongju, ale pro silný vítr a sněžení letěli bez stíhací ochrany. Střetly se s formací MiG-15bis z 28. GvIAP, které prostřílely deset bombardérů. Tři havarovaly a byly zničeny při pokusu o nouzové přistání v Taegu. Březen byl dalším klidným měsícem s málem leteckých bojů. 12.3.1951 dva piloti 28. GvIAP – nadporučíci Sokolov a Bušmelev havarovali při boji s F-80C 2nd Lt. Charlese Blomberga (36th FBS). 17.3. se v boji srazil MiG-15 pilota 72. GvIAP, Vasilije M. Dubovina s F-80C z 36th FBS, pilotovaným Howardem J. Landrym. Oba piloti se zabili. Po těchto dvou nehodách během krátké doby GLAVKOM VVS vytvořil plán k nahrazení těchto dvou sovětských jednotek lépě připravenými stíhacími jednotkami.

Návrat Sabre a sovětská výměna
Poslední týdny v březnu se vrátily Sabre z 4th FIW. Byly připraveny dvě nové základny, Suwon a Taegu. 334th FIS obsadila Suwon a 336th FIS Taegu. Zatímco základny byly špatně připravené a operace z nich nebezpečné, nebylo to samé možné říct o pilotech Fighter Intercept Wing. Během zimy v Japonsku se piloti tvrdě cvičili, což přineslo okamžité výsledky. V následujících dnech byly dva MiGy sestřeleny F-86 Sabre piloty bez vlastních ztrát. Richard S. Becker z 334th FIS sestřelil pilota z 72. GIAP Savinova. Druhé vítězství získla kanadský pilot Flight Lieutenant Joseph Auguste Omer Levesque 31.3. Kvůli těmto ztrátám si sovětské velení začalo dělat starosti se slabými výsledky 28. a 72. GvIAP. Byl požadován okamžitý příchod lépe vycvičených jednotek, aby nebyla ztracena zimní letecká převaha proti Sabre. V březnu přišla 324. divize ze SSSR na záložní základny v Mandžusku. Veliteli divize byli dva nejlepší piloti Sovětského svazu. Velitelem 324. IAD bylo nejlepší spojenecké eso války, trojnásobný Hrdina Sovětského svazu Ivan N. Kožedub, který sestřelil 62 letadel Luftwaffe. Patřící vždy k elitním plukům, které létaly na Lavočkinech na volný lov, věděl Kožedub, jak vést efektivní jendotku. Nepředstíraný obdiv jeho podřízených byl posílen také faktem, že Kožedub již sestřelil tryskový letoun i letadlo USAF. Kožedub sestřelil Luftwaffe Me 262 nad Odrou v únoru 1945 a dva Mustangy, které si jeho La-7 spletly s Fw-190A. Oba sestřely P-51 jsou v USAF archívech. Tak Kožedub sestřelil 64 letadel. Jeho zástupcem byl eso se 41 sestřely Vitalij I. Popkov, který byl vždy vzpomínán jako vynikající velitel a měl bleskové reakce v boji. Sestřelil také šesté nejlepší eso Luftwaffe, Hauptmanna Wilhema Batze. Před odjezdem do Koreje velel 739. IAP. Divize měla dva pluky. Podpolkovnik Sergej F. Višnjakov velel 176. GvIAP a polkovnik Jevgenij G. Pepeljajev 196. IAP. Ten se stal jendím z nejlepších pilotů na korejském nebi.

Bombardovací jaro nad Jalu
Zelenáči VVS se zúčastnili prvních bojových letů 1.4. O dva dny později se střetli s F-86A Sabre z 334th FIS. Ale ti, kdo čekali boj expertů, byli zklamání jednoznačným vítězstvím Američanů. Captain James J. Jabara a Benjamin H. Emmert sestřelili po MiGu a R. McLain a W. Yancey ve spolupráci třetí MiG, všechny z 196. IAP. Jen staršij lejtěnant Fjodor A. Šebanov zničil F-86A Majora Ronalda Shirlawa, který nouzově přistál a byl zajat. Ale tři ztráty za jedno vítězství byl špatný začátek pro novou jednotku. 4.4. sestřelil další MiG F-86A Sabre pilot Edward Flectcher z 336th FIS. Ale věci e brzy začaly měnit. Již jsme zmiňovali, že sovětští piloti museli během letu komunikovat v korejštině. U 324. IAD se to změnilo. Velitelé pluků Višnjakov a Pepeljajev jednoduše uzemnili své pluky a odmítli létat. Pepeljajev dokonce volal generálporučíka Ivana Bělova, že pokud se to nezmění, má jít bojovat sám. Bělov jako velitel 64. IAF chtěl Pepeljajeva postavit před vojenský soud, ale Ivan Kožedub podpořil Pepeljajeva a Višnjakova v jejich rozhodnutí. Kožedub vysvětlil Bělovovi, že již poslal osobní dopis Stalinovi, že tento rozkaz je stupidní. Bělov věděl, že Kožedub je národní hrdina a jeho popularita u Stalina je vysoká. Proto vydal rozkaz, aby piloti mluvili v boji rusky. 6.4.1951 MiG-15bis piloti ze 196. IAP mohli konečně ukázat své pravé barvy, když kapetan Boris S. Abakumov zasáhl palivovou nádrž F-86A Majora Crowna náboji 23 mm. Crown nouzově přistál a byl zajat. Jeho Sabre byl v relativně dobrém stavu a byl transportován do Mandžuska, ale byl zničen stíhacím bombardérem před překročením Jalu. 324. IAD se ukázala jako jednotka, schopná bojovat se Sabre z 4th FIW. S koncem března se začal lámat led na Jalu a útoky na mosty v oblastech Sinuiju a Uiju nabraly na intenzitě. 7.4.1951 neznámý počet B-29, eskortovaný 48 F-84E z 27th FEW, navštívil mosty na Jalu. Kolem 40 MiG-15 ze 176. GvIAP brzy napadlo posádky Superfortressů. Navzdory snaze eskortujících Thunderjetů piloti MiG-15bis kapetana Ivana V. Suchkova pronikli stíhací clonou a sestřelili jeden B-29, ale za cenu jednoho F-84. O dva dny později Sabre pilot 1st Lt Arthur L O’Connor z 336th FIS sestřelil MiG staršij lejtěnanta Fedora Slabkina ze 176. GvIAP, který vyskočil na padáku, ale naopak 176. GvIAP zachytil a vážně poškodil několik B-26B z 452nd BW a sestřelil 44-34447 a 44-34547. Jeden z nich byl prvním sestřelem MiG-15 esa kapetana Grigorije Gese. O pět dnů pozděi měnila 324. IAD historii. 12.4.1951 mělo 48 B-29 z 19th a 307th Bomber Wing s eskortou 44 F-84 z 27th FEW a dalších 18 F-86A z 334th FIS zničit cíle na Jalu v blízkosti Sinuiju. Lt. Gen Stratemeyer věděl, že F-84 nejsou soupeřem pro MiG-15 a preferoval pro tento úkol Sabre, ale byl pod tlakem temperamentního velitele SAC, Generala Curtisse LeMaye, který chtěl vidět Thunderjety z 27th FEW jako eskortu. Stratemeyer ustoupil a modlil se, aby 334th FIS udržela MiGy daleko od bombardérů. To se ale nestalo a tato operace byla jednou z nejhorších v dějinách USAF. Ráno 12.4.1951 přišli piloti na základnu, zatímco technici se věnovali údržbě MiGů. V 9:37 sovětští radarový operátoři hlásili nebezpečí v Antántu, že přichází masivní nálet na železniční most v Sinuiju. Kožedub okamžitě převzal velení boje od KP. Obávaje se, že tuto formaci tvoří Sabre, tvářící se jako bombardéry, vyslal napřed jen šest MiGů k průzkumu. Zbytek pilotů byl připraven v kokpitech. Když šest pilotů spatřilo bombardovací formaci, bylo vysláno dalších 38 MiG-15 ze 176. a 196. pluku na bombardéry a jejich eskortu (a ne 75 MiGů, jak hlásilo USAF). Navzdory velké formaci byli Sověti stále přečísleni 3:2 eskortujícími stíhačkami a téměř 3:1 celou formací. Ale analýza taktiky bombardérů v předchozích měsících umožnila Pepeljajevovi a Višňakovovi zjistit, že Thunderjety a Sabre musí při eskortě bombardérů letět rychlostí jen 700 km/h v 7.000 m. Proto Sabre a Thunderjety nemohly být rovny MiG-15 s 900 km/h. Oba velitelé instruovali dvě třetiny svých mužů, aby vystoupali na 10.000 m a poté střemhlavým letem napadli bombardéry, ignorujíce eskortu, zatímco zbývající třetina by čelila Sabre a Thunderjetům. Po zjištění velké nepřátelské formace o 3.000 metrů níže, začali se spouštět sovětští piloti jeden po druhém. V následující bitvě sestřelili MiG-15bis piloti Boris A. Obracov a Serafim P. Subotin ze 176. GvIAP a Fjodor A. Šebanov a A.M. Kočegarov ze 196. IAP po jednom B-29, zatímco šest dalších bombardérů bylo vážně poškozeno a byly odepsány po přistání. Eskortující F-86A Sabre piloti James Jabara, Bruce Hinton, John Meyer a Howard Lane hlásili sestřel MiGu a střelci z B-29 dalších sedm. Pravda je, že mnoho MiGů bylo poškozeno, al ejen jeden sestřelen Sabre. Tím úspěšným byl pravděpodobně Capt. Jabara. Sověti také přeháněli. Piloti hlásili sestřel desíti B-29, dvou F-84 a jednoho F-86, ale i tak byla tato letecká bitva bezpochyby sovětským vítězstvím. Stratemeyer zastavil denní akce B-29 a hlásil LeMayovi, že nebude posílat bombardéry do “MiG Alley”, než nová letiště umožní vyslat dostatečný počet eskortujících letadel. Ale problém nebyl v počtech, ale v taktice.

Nadporučík Fjodor Šebanov sestřelil pět Sabre a jeden B-29, ale byl sestřelen a zabit Claudem Mitsonem 26.10.1951.

Protože mosty přes Sinuiju stále stály, snaha FEAF Bomber Command selhala. Nyní opět zahájili nálety na letiště DPRKAF jižně od MiG Alley. V dalších střetech 16.4. a 18.4. sice MiGy neskórovaly, ale přesto bylo na čase změnit taktiku, přežívající z druhé světové války. Hlavním problémem bylo, že Sabre formace byla vtěsnána mezi dva útočící páry MiGů. 22.4. nalezli Sabre piloti odpověď ve formě dlouho nepoužívané formace RAF o šesti letadlech. Ten den bylo deset F-86A z 334th FIS napadeno 36 MiGy z 196. IAP a začala zuřivá bitva, ke které se brzo připojilo deset dalších Sabre. Během boje Sabre piloti čelili sovětské taktice letkou šesti F-86 místo obvyklých čtyř, čtyři útočili na stoupající MiGy a dva na střemhlavě letící. Tato taktika přinesla čtyři sestřelené MiGy: po jednom údajně sestřelili Glenn Eaglestone, James Jabara, William Yancey a Ralph Gibson. Ale ve skutečnosti byl sestřelen jen jeden, vítězem byl opět Capt. Jabara. O dva dny později sestřelil stejně F-86 pilot Lieutenant Colonel William J. Hovde kapitána Muraševa (176. GvIAP).

První “Střet titánů”
Další důležitá letecká bitva se konala 20.5.1951, když 28 F-86 Sabre z 335th FIS napadlo 30 MiG-15 z 196. IAP nad “MiG Alley”. S 58 letouny v jedné bitvě to byl největší boj do té doby. Capt. James J. Jabara byl členem 334th FIS, ale po odchodu jednotky zůstal u 335th FIS a stal se prvním USAF tryskovým esem po dalším vítězství. Navzdory tomu, že nebyl schopen odhodit jednu z palivových nádrží, sestřelil kapitána Nazarkina, který musel vyskočit na padáku. Jabara napadl poté další MiG a hlásil sestřel, ale poté byl napaden dvěma MiG-15, jeden z nich pilotoval budoucí eso nadporučík V.N. Alfejev, který zasáhl jeho Sabre 23 mm granáty. Jabaru zachránila intervence F-86 Eugene Holleyho, který přinutil Alfejeva přerušit útok, i když byl sám zasažen Alfejevovým wingmanem, nadporučíkem Fjodorem Šebanovem. Jabara bezpečně přistál, ale jeho F-86 BuNo 49-1318 byl odepsán. Jabara byl okamžitě jako první eso odeslán do USA. Ale podle sovětských pramenů do té doby sestřelil jen čtyři letouny, takže se esem stal až při druhém nasazení v roce 1953. Během této bitvy hlásil sestřel také Milton E. Nelson, ale ztracen byl jen Nazarkinův MiG a čtyři sovětští piloti hlásili sestřel Sabre (major Kirizov, nadporučící Alfejev a Šebanov a plukovník Pepeljajev), Alfejevův sestřel byl odpisem, Šebanovův jen poškozením a Sabre plukovníka Pepeljajeva byl potvrzen, protože nejmenovaný americký pilot byl zajat čínskými vojáky. Co nebylo známé do konce konfliktu byl fakt, že se střetla ten den dvě esa, V.N. Alfejev a James Jabara, se 7 a 15 sestřely, byl to první “Střet Titánů” Korejské války. Oba piloti se vrátili s letadly na odpis. Konečná statistika od 1.11.1950 do 20.5.1951 byla následující: Sověti ztratili 26 MiGů (25 díky stíhačkám, jeden B-29) plus dva nebo tři PLAAF MiGy pravděpodobně. Sovětští MiG-15 piloti pravděpodobně sestřelili 35 letadel OSN, 16 potvrzeno americkými prameny (9 B-29, 4 F-80C, F-84E, F-86A, RB-45), sedm jako pravděpodobně sestřelených MiGy (2 F-80C, 2 F-51D, 2 B-29 a F-86A) a 12 Američané nepotvrdili (8 B-29, 3 F-80C a 2 F-86).

Související příspěvky

• No Related Post