Byla Barbarossa preventivní operace?

Během 2. světové války se často němečtí představitelé odvolávali na to, že operace Barbarossa byl nezbytný preventivní úder. Pokud by nezaútočili oni, Stalin by je předešel. V poslední době se objevilo několik publikací (od Viktora Suvorova, Wernera Masera apod.), které tento názor podporují.

Položme si nejprve obecně formulovanou otázku: Byla cílem sovětského komunistického režimu expanze? Odpověď zní naprosto jednoznačně ano. Pokud se podíváme na jednání Sovětského svazu v letech 1939 – 1941 tak zjistíme, že jeho politika se příliš nelišila od expanzivní politiky Německa. Stejně se Sovětský svaz choval i v letech 1944 – 1948.

Od známého srpnového paktu, o němž se údajně Stalin vyjádřil, že Němce pěkně přelstil, se území SSSR rozrostlo o oblasti východního Polska, o pobaltské země, o Besarábii a Bukovinu a část finské Karélie. Docela slušný výčet.

Zvláště Besarábie a Bukovina, kterou Rusové získali na úkor Rumunska, ležela Němcům dosti v žaludku. Rumunsko bylo totiž hlavním dovozcem ropy a bez jeho zásob by Německo nemohlo vést žádnou delší válku.

Měl tedy Sovětský svaz skutečně v úmyslu napadnout svého spojence? Svědčilo by proto několik faktů.

Po obsazení Polska byla demontována obranná Stalinova linie, která byla na předpaktových hranicích SSSR. Sovětská armáda byla dislokována u hranic s Německem, zvláště silné jednotky byly ve lvovském a bialystockém výběžku a tvořily potenciální ramena útočných kleští. Erich von Manstein se ve svých pamětech zmiňuje, že tato obrovská koncentrace vojsk mohla být použita k útočným cílům. Přitom právě tato dislokace sil u hranic velmi usnadnila Němcům invazi, protože většina sovětských tanků a letadel byla zničena při překvapivém útoku v prvních hodinách operace.

Rudá armáda byla zdaleka největší na světě. Pokud se o německé armádě mluví jako o útočné, tak jak potom nazvat armádu sovětskou s několikanásobně více tanky i letadly. Takovým počtem letadel ani tanků nedisponoval žádný stát na světě.

Viktor Suvorov ve svých knihách Všechno bylo jinak a Den “M” dochází k závěru, že Stalin skutečně připravoval útok na Německo. V knize Den “M” dokonce předkládá závěr, že německý útok předešel plánovaný sovětský pouze o několik dní.

Werner Maser ve své knize Porušení slova uvádí sovětský plán preventivního úderu proti Německu, tzv. Žukovův plán z května 1941, který v devadesátých letech vzbudil docela rozruch. Někteří ho pokládají za jasný důkaz sovětských útočných záměrů. Větší část historiků, zejména ruští (např. Lev Bezymenskij) ale tvrdí, že se jednalo pouze o jednu z variant vývoje, kterou Stalin neschválil. Zveřejněný plán je psán pouze rukou, není na něm jediný podpis a chybí na něm i Stalinova parafa, kterou psal na přečtené dokumenty. Podle Bezymenského došlo v sovětském vedení na jaře 1941 ke sporu – Žukov prosazoval preventivní úder a vypracoval i podrobný plán, ale Stalin byl proti.

Ať už to bylo jakkoliv, domnívám se, že ke střetu mezi těmito dvěma totalitními kolosy by stejně došlo, ať už útokem z jedné nebo druhé strany. Stalin a Hitler se navzájem drželi v šachu a tato situace nevyhovovala ani jednomu z nich. Hitler byl navíc závislý na dodávkách surovin ze Sovětského svazu a nejvýznamnější německé ropné zdroje v Rumunsku byly hodinu letu od sovětských hranic. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč upustil od invaze na britské ostrovy, protože si nemohl být jist, že Stalin toho zatím na východě nevyužije. Když Hitler v červenci 1941 viděl kolik vojenské techniky měl Stalin připraveno v západních částech SSSR, tak prohlásil, že nyní už nemá žádné pochyby o správnosti svého rozhodnutí, protože příští rok by síla SSSR byla už tak ohromná, že by Německo nemělo žádnou šanci.

Němci sice ještě v listopadu 1940 podnikli pokus během návštěvy Molotova v Berlíně odvrátit pozornost SSSR a směr jeho expanze na jih, k Indickému oceánu. Rusové ale nebyli hloupí a odmítli k Paktu tří přistoupit (bylo by to kuriózní – komunistický stát by přistoupil k signatářům Paktu proti kominterně), zejména pro své tradiční ruské zájmy na Balkáně.

Od této chvíle byla srážka neodvratná.

Blitzkrieg

Tažení proti SSSR pod názvem “Fall Barbarossa” začalo vrchní velení Wehrmachtu plánovat na příkaz Hitlera krátce po ukončení války ve Francii a 18. prosince 1940 vůdce plán tažení podepsal. Pod jedním sluncem nemohlo být místo pro dvě tak odlišné a přitom tak stejné ideologie a pakt o neútočení byl “nordickou lstí”, jež umožnila nacistům dobýt západní Evropu. Jádro plánu tvořil překvapivý útok třemi armádními skupinami. Na severu armádní skupina “C” (v jiných pramenech “Sever”) s 26 divizemi pod velením von Leeba měla dobýt Leningrad, ve středu armádní skupina “B” (“Střed”, 51 divizí von Bocka,) měla severně Pripjatských bažin postupovat na ose Minsk, Smolensk s cílem dobýt Moskvu, a na jihu armádní skupina “A” (“Jih”, 59 divizí von Rundstedta) měla obsadit Ukrajinu.

Jak známo, veškerá varování před hrozícím útokem pokládal Stalin za provokaci, takže Němcům se 22. června 1941 podařilo Sověty dokonale zaskočit. Rudá armáda procházela reorganizací a přezbrojováním, avšak především byla v hrozném stavu kvůli Stalinovým čistkám důstojnického sboru. 148 sovětských divizí pod vedením Vorošilova, Timošenka a Buďonného po katastrofálně prohrané pohraniční bitvě ve zmatku ustoupilo o 350 až 600 km do nitra země na frontě dlouhé 3 200 km.

Ačkoli masou Rudá armáda převažovala, nemohla obstát proti nové formě války, kterou Němci, po úspěchu z tažení ve Francii a na Balkáně, na východním bojišti dovedli k dokonalosti. Blesková válka se stala synonymem německé taktiky úderu bez výstrahy při nasazení mechanizovaných jednotek v kombinaci tanků s motorizovanou pěchotou. Až s hodinářskou přesností byl každý útok podporován mobilním dělostřelectvem a střemhlavými bombardéry. O kvalitativní převaze (mluvíme o roce 1941) německých tanků a letadel již bylo napsáno dost, stejně tak jako o naprosté převaze německých velitelských kádrů nad ruskými. Nicméně se opomíjí ta část výzbroje, kde byla propast nejhlubší, a to bylo vybavení radiostanicemi. Především rádiové spojení bylo základem “blitzu”, každé německé bojové vozidlo mělo svou radiostanici, naopak na ruské straně měly většinou nefungující stanice pouze velitelské vozy. Rádiové spojení pak bylo to, co umožnilo Němcům pružně reagovat na konkrétní bojovou situaci, a jeho nedostatek na straně Rusů pak vedl k obrovským “kotlům”, v nichž byly již v prvním měsíci války obklíčeny statisíce zmatených ruských vojáků (mezi 11. a 19. červencem 1941 u Kyjeva uvázlo 600 000 Rusů v čelistech gigantického tankového obchvatu).

Vůdčím principem “blitzu” bylo obcházení silných nepřátelských pozic a naopak vyhledávání nejslabších míst (průzkumnými hlídkami obrněných vozidel), jež se pak stávaly Schwerpunktem, těžištěm útoku. Ten byl pak na těžiště veden se zdrcující přesilou kombinací palebných přepadů, náletů klasických a střemhlavých bombardérů a ztečí tanků a transportérů s motorizovanou pěchotou.

Do konce července dorazila skupina “C” k Leningradu, skupina “B” dobyla Smolensk, na jihu padla Vinnica a skupina “A” oblehla Oděsu. Za celé léto 1941 nenašla Rudá armáda proti “blitzu” lék a jeho postup zastavilo až podzimní bláto a prosincové mrazy.

Po německém přepadu Stalin podlehl panice a na 14 dní upadl do letargie. Nicméně instinktem diktátora vyhmátl, na kterou strunu ruského národa je třeba zahrát, a vystoupil v rozhlasu s projevem, který po hrůzovládě předválečných let začínal šokujícími a před válkou nepředstavitelnými slovy – bratři a sestry. Rázem byl odvržen proletářský internacionalismus a veškerý bolševický newspeak, Stalin v proslovu apeloval na nejhlubší národní city, na kontinuitu carského pravoslavného státu, na svatou matičku Rus, která je ve smrtelném ohrožení.

Psychologicky to byl geniální tah, z ideologického diktátora a krvavého tyrana se rázem stal posvátným národním vůdcem v pravém slova smyslu (a o to je strašnější, že takto získané postavení znovu zneužil v poválečných čistkách).

Nová propaganda měla mnohdy až komické rysy, kupříkladu samo slovo Rusko, které bylo tabu, se vrátilo do denního tisku, z něhož naopak vymizela ateistická hesla a i protinábožensky superhorlivá “Komsomolskaja pravda” nyní tiskla vlastenecké výzvy pravoslavného patriarchy. Boj proti Němcům nebyl tedy prezentován jako boj za sovětský režim, ale jako boj za přežití především ruského národa a ruského státu vůbec. Naopak Němci se nedokázali oprostit od nacistické ideologie a sami Stalinův režim zachránili svým barbarským chováním.

Existuje množství fotografií, na nichž jsou především v ukrajinských, ale i jiných sovětských vesnicích vítáni postupující vojáci Wehrmachtu květinami a chlebem a solí, který jim nabízejí dívky v krojích. Sovětský venkov, okradený násilnou kolektivizací a zdecimovaný následnými hladomory, viděl v Němcích osvoboditele a s nadšením (Ukrajina a pobaltské republiky určitě) by s nimi spolupracoval, kdyby Němci provedli majetkové restituce a chovali se na obsazeném území jako spojenci. Pak by měli reálnou šanci na to, s čím Hitler chvástavě kalkuloval, že se SSSR po prvním úderu rozpadne a Stalinův režim zhroutí. Avšak místo těchto racionálních hledisek, která by Německu přinesla sice menší, ale o to trvalejší ekonomický zisk, a hlavně dala šanci na vítězství ve východním tažení, začali Němci dobytá území bezohledně drancovat a na obyvatelstvu uplatňovat genocidu – v intencích rasové teorie a dalších zvrhlých disciplin nacistické ideologie. A tím si proti sobě vykoledovali velkou vlasteneckou válku a ze Stalinovy propagandy o ohrožení svaté matičky Rusi učinili holou pravdu. Sami rozhodli o svém osudu, ruským vojákům přestalo záležet na životech, zabij alespoň jednoho Němce, než sám padneš, stalo se jejich krédem.

Léto roku 1941 mělo ještě jiným aspektem zásadní vliv na průběh 2. světové války a tím na dějiny 20. století. Je třeba připomenout, že Stalin nebyl až zas tak schizofrenní, když věřil více Hitlerovi než západním demokraciím. Po 1. světové válce bylo jak Sovětské Rusko tak Německo vyobcováno ze svazku “slušných” zemí, což je sblížilo do takové míry, že ve dvacátých letech významně vojensky spolupracovaly. Na opačné straně to byly západní demokracie, které intervenovaly na straně bílých v občanské válce, svým zavilým nepřátelstvím se k SSSR ani netajil Winston Churchill  v době přepadu SSSR už více než rok britský premiér.

A proto jako hrom z čistého nebe udeřila Churchillova osobní zpráva Stalinovi (došla 8. července 1941), v níž britský premiér vyjádřil uznání nad odporem, jenž Rudá armáda klade nepříteli, a nabídl veškerou pomoc, kterou dovolí čas, zeměpisné podmínky a naše rostoucí zdroje. Dále vyzval Stalina k vyslání vojenské mise, aby bylo možno sladit budoucí vojenské plány, a zakončil churchillovsky – teď jen pokračovat v boji, abychom z těch lotrů vyrazili duši. Tímto dopisem se de facto zrodila protihitlerovská koalice, jež vzala Němcům veškerou šanci na možnost uzavření separátního míru na Západě a společného křižáckého tažení proti Stalinovi.

Beznadějnou izolaci nacistického Německa (s výjimkou neschopné Itálie a vzdáleného Japonska, které jasně dalo najevo, že se SSSR bojovat nebude) pak zpečetil další průlomový čin onoho léta 1941. Na základě memoranda vyslance USA v Moskvě ze dne 8. července 1941, které se i přes drtivé porážky velice nadějně vyjadřovalo o ruské vůli k odporu a správně rozpoznalo, že Stalin nebude smeten vnitřním převratem, vyslal prezident Roosevelt ještě v tomtéž měsíci do Moskvy svého emisara Harryho Hopkinse, aby zjistil skutečný stav a slíbil Rusům (zatím tichou) materiální podporu. Stalin v důvěrném rozhovoru naprosto upřímně analyzoval situaci a dokázal Hopkinsovi, že SSSR vydrží a že Rudá armáda bude schopna Němce zastavit, nicméně vzkázal americkému prezidentu, že problémy zásobováni na jaře příštího roku budou vážné a že potřebuje americkou pomoc.

Podle některých zdrojů si v létě 1941 nechal Roosevelt vypracovat studii od nejlepších amerických ekonomů o globální strategické situaci. Z ní vyplývalo, že pokud se Stalinovo Rusko udrží proti Němcům pouhých 6 týdnů, bude to stačit, aby USA získaly potřebný čas pro rozvinutí válečné výroby do té míry, aby se staly oním velkým arzenálem demokracie, schopným vyzbrojit Spojence pro vítězné vedení války.

Bitva u Sandomierze – srpen 1944

“Kamarádi, máme perfektní zbraně, nebudeme útočit, budeme lovit Ivany”

- Major Von Legat, velitel Schwere Panzer Abteilung 501.

“Střelec: Vypadají jako Tigery, ale nejsou. Mohou to být Panthery?,

Velitel: Pal! A neptej se na jméno rodiny.”

- Intercom komunikace v T-34/85.

Dne 10. srpna 1944 jednotky 1. Ukrajinského frontu prorazily obranné linie německé 4. Panzer Armee nedaleko Sandomierze a vytvořily výběžek na pravém břehu Visly. Němci, aby eliminovali nebezpečný výběžek, přesunuli do oblasti 5 divizí včetně jedné tankové divize z Armee Gruppe Süd Ukraine, 5 divizí z Německa a 6 Sturmgeschütz Brigade. Do 11. srpna sovětské jednotky 6. gardového tankového sboru a 3. gardové tankové armády opustily vesnice Szyldow a Ogledow a vytvořily silnou obrannou linii. Písková půda v oblasti byla obtížná pro tankové operace. Sovětští velitelé očekávali, že Němci nezaútočí přímo, ale po křídlech. Na cestě k Ogledowu byly zamaskovány dva T-34/85 pod velením kapitána P. Ivuškina a byly připraveny odrazit nepřátelský útok. Celkem měli Sověti 29 T-34/76, 14 T-34/85, 11 IS-2 a několik ISU-122. Hlavní částí německých sil byly schwere Panzer Abteilung 501 (který přijel do Kielce 9. srpna) jako část 16. Panzer Division s 34 PzKpfw VI Ausf B Tiger II, 20 PzKpfw IV a 4 Battaliony mechanizované pěchoty. Zbytek sPzAbt 501 byl stále v Ohrdrufu pro technické problémy. Königtigery se přesunuly z Kielce k Sandomierzi, ale během cesty většina tanků zůstala stát pro technické problémy. Všechny tanky byly v noci opraveny. V noci 12. srpna kapitán Ivuškin a posádky jeho tanků uslyšely silný hluk.

Ráno 13. srpna začala německá dělostřelecká a letecká příprava, ale bez úspěchu, protože Rusové byli dobře zamaskováni. V 7:00 se 11 Königtigerů pohnulo do sovětských pozic. Tři Königtigery minuly T-34/85 a kapitán Ivuškin zahájil zboku palbu a zničil je. Ty zablokovaly cestu a ostatní Königtigery se musely vrátit. Na severním křídle výběžku začal útok v 9:00, kdy zaútočily čtyři Königtigery proti sovětské pěchotě podporované útočnými děly. Němci ztratili jeden Königtiger palbou ISU-122 poručíka Klimenkova. Další tři se stáhly, protože písková půda omezila jejich manévrovací schopnosti. Poté sovětská pěchota obsadila Ogledow bez silnějšího německého odporu, ale z křídla na ní zaútočilo 7 Königtigerů. ISU-122 (č. 98) vedená poručíkem Udalovem, která křídlo chránila, začala palbu ze 700 metrů, zničila jeden a poškodila další Königtiger. Německé tanky začaly ustupovat, ale pro svou malou rychlost se nedostaly do bezpečí. Poručík Udalov přejel les, dosáhl křídla skupiny a zasáhl další. Za dvě hodiny Němci opět zaútočili, ale dobře zamaskovaná ISU-122, vedená poručíkem Běljakovem zasáhl z 1.000 metrů další Königtiger. Sovětské jednotky vstoupily do vesnice Ogledow a ukořistily 3 Königtigery (Nr.102, 502, 234) jejichž posádky v panice utekly. Později byly ukořistěné tanky předvedeny veliteli 3. tankové armády generálplukovníku P. Rybalkovi, kterého zajímala jejich váha a rozměry. Za měsíc byl jeden z nich vystaven na výstyvě ukořistěné německé techniky.

 

Königtiger Nr.102 byl poslán k testům do Kubinky a jejich výsledky byly následující:

1. Nedostatečná spolehlivost motoru a převodovky.

2. Maximální rychlost 20 km/h.

3. Pancéřování horší než u Tiger I a Pantheru, po přímých zásazích viditelné poškození.

4. Čelní pancéřování nemůže být prostřeleno, jen poškozeno děly 152 mm a 122 mm. Výsledkem je poškození mechanických dílů.

5. Protitanková děla BS-3 (100 mm) a A-19 (122 mm) můžou prorazit čelní pancéřování věže na 1.000 až 1.500 m.

6. Boční desky mohly být proraženy sovětským protitankovým kanónem 85 mm a americkým 76 mm na vzdálenost 800 až 2.000 m.

7. Kanón KwK 43 může být srovnán s kanónem 122 mm tanku IS-2.

Během tří dnů bitvy (11 až 13. srpna) v oblasti vesnic Stachow a Szyldow bylo 24 Königtigerů zničeno tanky a útočnými děly 6. gardového tankového sboru. Výsledkem prvního nasazení Königtigerů na východní frontě byl neúspěch. Königtigery byly výborné tanky pro obranu, ale během ofenzívy utrpěly těžké ztráty.

 

« Previous Page — Next Page »