Boje u Portinhoikka 1944

V létě 1944 zahájil Sověti velký útok na a napadli Němce po celé frontě. Útoky také zasáhly obyčejně tichou finskou frontu, když Rudá armáda nasadila v této oblasti velké síly, protože doufala, že ukončí boje na severní frontě. Sověti plánovali přinutit Finsko ke kapitulaci, aby mohli své jednotky přesunout proti Německu. Po zahájení útoku získali Sověti rychle na Němcích velké území. Finské síly utrpěly jen menší ztráty, kdežto Sověti větší a finský ústup byl dobře organizován. Po několika týdnech Finové ztratili Karélskou šíji a velké oblasti na severu a 20.6. bylo bez většího odporu dobyto Rudou armádou město Viipuri (Vyborg). Finské vrchní velení přikázalo svým vojákům tvrdě bránit obrannou linii a odmítlo kapitulaci.
22.6. zahájili Sověti masivní útok v oblasti Tali-Ihantala a pokračovali v útocích do srpna. Byly použity tři armádní sbory s formacemi těžkých tanků a samohybných děl. Finové nasadili pět divizí a všechna dostupná obrněná vozidla a dělostřelectvo. Bitva byla největší tankovou bitvou na severu během války. Sověti nebyli schopni prolomit obranné linie. Po těžkých ztrátách Rudá armáda přerušila útoky. Díky své statečnosti Finové vyhráli samostatnost pro svůj národ pro příští léta.
Nepřátelství mezi Rudou armádou a Finy bylo ukončeno začátkem září. Popisované boje se konaly v Portinhoikce, kde byly vybojovány nejkrvavější bitvy. Finské obrněné jednotky byly umístěny za frontou pro případ, že by se pěchota nemohla udržet nebo byla linie příliš přetížená. Útočná děla a ukořistěné tanky byly okamžitě nasazeny do protiútoku proti sovětským tankům a pěchotě, které prolomily frontu. Lesy a úzké cesty umožňovaly boje zblízka a dávaly tak Finům dobrou možnost zničit nepřátelská vozidla..

Část I : Ukořistění těžkého útočného děla

Po průlomu Rudé armády, dostaly finské tanky rozkaz ustavit linii u Portihoikky. Po zničení nepřátelského T-34, který pronikl hluboko za linie, soustředila rota finských T34/85 finské pěšáky, zbytky obránců, držících tuto linii. Hlásili, že je před nimi řada nepřátelských tanků. Malé skupinky Finů stále bojovaly v lesích a Rudá armáda nebyla dobře organizována. Těžký tank KV1E byl nasazen k podpoře postupu středních tanků a převzal vedení roty, postupující po bahnité cestě. Jakmile vyjel tank z lesa, explodovaly na jeho čelním pancíři dva protitankové granáty. Exploze poškodily tank a ten nemohl používat kanón a posádka opustila tank pod těžkou nepřátelskou palbou. Ruské T34/85 zasáhly tank ještě několikrát, ale nemohly prostřelit čelní pancéřování. Tento KV přežil válku a je stále vystaven (viz. obr.). Finské T-34 zastavily a čekaly na lepší příležitost k útoku.

Ten přišel brzo. Skupina pěchoty, sledující situaci z lesa, hlásila, že nepřátelé ustoupili a cesta je čistá. Jak finské tanky projely další zatáčkou, uviděly dva T-32 na cestě. Bylo vypáleno několik výstřelů, než Finové zjistili, že tanky jsou poškozené a opuštěné. Tanky byly poté zastaveny před další zatáčkou finskými pěšáky. Znehybnělý gigant, samohybné dělo ISU-152 vážící 70 tun, bylo hlášeno na cestě a jeho dělo mohlo zneškodnit každý finský tank. Posádky tanků opustily svá vozidla a opatrně se vydaly k ISU se samopaly a granáty, aby zjistily, že samohybné dělo nemůže otáčet svojí houfnicí. Tankisté oblíčili vozidlo a pokoušeli se vyhnat posádku kouřem. Sověti se bránili za použití vlastních granátů a samopalů. Po tvrdém boji opustili své vozidlo a byli zabiti Finy během krátkého a intenzivního boje. Ukořistěné ISU bylo opraveno a během dvou dnů posláno zpět na frontu, aby bojovalo proti svým bývalým vlastníkům, ale bylo ztraceno během několika dnů.

Část II: StuG v akci

Ukořistěné ISU-152 a T34/85 z 3. roty byly staženy zpět a na čele protiútoku je nahradila četa útočných děl StuG. Podporováni třemi děly, postupovali finští pěšáci dále po cestě. Mezitím finské dělostřelectvo ostřelovalo čelní ruské pozice. Pěchota postupovala krok za krokem. Dezorganizované ruské čelní jednotky byly vrženy zpět. Brzy vypukly intenzivní tankové boje, když T-34/85 a další tanky Rudé armády zablokovaly cestu a zastavily útok. Ale přesná palba zkušených posádek StuG (někteří muži bojovali od roku 1939) ničila T-34 jeden po druhém. Ruské tanky se pokusily stáhnout, ale uspělo jen několik, po několika minutách 7 – 10 vraků lemovalo cestu. Později byl jeden průzkumný tank odtažen do finských pozic (možná jediný T-60 ukořistěný během války).
Nepoškozené StuGy, posílené jedním T-34/85, pokračovaly dopředu, ale brzy zastavily a zaujaly na noc obranné pozice. Čtyři finská vozidla zajela do svých pozic, když začaly kolem vybuchovat granáty 152 mm. Dvě posádky ze čtyř opustily svá vozidla. Posádky zbývajícího StuG a T-34/85 spatřily v protějším lese nepřátelský tank a zahájily palbu s dobrým výsledkem. Ruský T-34/85 explodoval a osvětlil ISU-152, stojící vedle. Finská vozidla zahájila palbu, ale jejich 75 mm a 85 mm kanóny nemohly prostřelit silné čelní pancéřování ISU-152. Naštěstí pro Finy jeden výstřel zničil levý pás ISU a to bylo nepohyblivé a méně nebezpečné. Nakonec finské tanky dělo zničily. Během tohoto dne vyřadili Finové přes 20 sovětských tanků.

Bitva u Kameněva 1941

Relativně snadno a s nízkými ztrátami dobytý Orel 4. Panzer Division, spolu s obklíčením několika sovětských armád, byly důvody, proč se německé velení rozhodlo zaútočit na nepřátelské pozice ve směru Tula ad Moskva. Nedostatek paliva a munice spolu s opotřebením tanků a nedostatkem dílů Němce neodradil. Počasí bylo excelentní, povrch kompaktní a nepřítel poražen. Navíc OKW očekával, že Guderianovy aktivity v jižním sektoru odkloní pozornost nepřátelských sil od akcí von Bockovy Armee Gruppe Mitte, útočící ze západu.

4.10. potvrdil letecký průzkum příjezd mnoha ruských tanků vlaky do Mženska. Varován 1.10. Guderianovým postupem, který byl jasný již před von Bockovým úderem příštího dne, poslal Stalin generála D.D. Leljušenka s motorizovaným plukem do Mženska. Malá baterie Kaťuší a 4. tanková brigáda s KV-1 a T-34, které přijel po železnici z Leningradu, byly přidány k těmto silám. To byla vozidla odhalená německým leteckým průzkumem, který měl podezření, že jsou mezi nepřátelskými silami tanky KV. Leljušenko, který čelil Němcům na řece Lisiza, měl k dispozici lehké tanky, protitanková děla a zakopanou pěchotu mezi železnicí a vesnicí Kameněvo, která kontrolovala most. XXIV. Panzerkorps pokračoval v postupu 5.10., s 3. Panzer Division na Bolchov a 4. na Mžensk: 50 kilometrovou díru mezi nimi kryl letecký průzkum a průzkumná vozidla. V noci dorazila 4. Panzer Division (General W. von Langermann) k řece Lisiza.

V 9:00 byly vypáleny na známé nepřátelské pozice první výstřely, které následoval útok 35. Panzer Brigade generála H. Eberbacha. Jeho pět tankových rot a motocyklový prapor, které byly podporovány polním dělostřelectvem, oddílem nebelwerferů a baterií děl 88 mm, bylo vrženo přes most. Minový zátaras prošli beze ztrát a zamířili na hřeben. Boj tanků Panzer III a IV s T-26 a protitankovými kanóny vedl ke zničení sovětských sil. Odvážná ruská pěchota, která chtěla zničit německé tanky ručními bombami, byla zničena motocyklisty. Cesta pro tanky k okupaci hřebenu, následovány 6 houfnicemi 105 mm a kanóny 100 mm se dvěma 88 mm děly, byla otevřena. 4. tanková brigáda generála Katukova to očekávala.
Po nočním přesunu z 5. na 6. dosáhla lesa u Vojna a očekávala, až se Němci ukáží před hlavněmi jejich kanónů 76 mm. S pohodlným náměrem pronikaly náboje německým pancéřováním na 800 metrů, přičemž německé kanóny 50 mm jim nezpůsobily žádnou škodu. Nerovné střetnutí trvalo chvíli. Německé tanky se stáhly do skrytých pozic a přenechaly práci polnímu dělostřelectvu. Ale 88 neudělaly svoji práci. Po několika výstřelech byly zničeny palbou z tanků a přenechaly práci dělům 105 mm a 100 mm umístěným na linii řeky.

Mženská bitva pokračovala soubojem mezi německými děly a sovětskými tanky během noci 5.10. Důležité je, že tyto tanky byly v koncentrované formaci. Katukov zahájil útok s KV-1 a T-34, poté co 4. Panzer Division pokusila překročit Lisizu u Kameněva. Dva kanóny 88 mm byly umístěny na hřebenu pro odražení takového útoku. T-34 a KV-1 postupovaly ve dvou vlnách, první byla kryta druhou. Jedna skupina se pohybovala po cestě, kdežto další s 25 tanky napadla německé křídlo z lesa. Silným bodem obrany mostu byly kanóny 100 mm, zamaskované zahájily palbu. T-34 zničily několik děl 105 mm, než byly odraženy německou pěchotou. Rusové byli podpořeni palbou děl 76 mm svých kamarádů z hřebene. Poté co se dostali na 20 metrů před německá děla, ztratili Rusové svoji výhodu, bylo zasaženo 5 tanků, z toho 3 zničil Leutnant Krause ze skryté pozice. Šokovaní Němci dokončili svůj ústup, zatímco Rusové se reorganizovali s dělostřelectvem a pěchotou pro následující denní útoky. V noci napadl první sníh a tak začal Guderianův postup na Tulu.

Význam tohoto boje proti většímu množství ruských tanků byl značný. Zastavení fronty silnou ruskou obranou začalo být důležité hlavně když se začaly německém komunikační linie hroutit pro špatné počasí. Tento blok zničil německé šance na to, neposkytnout Rusům dostatek času pro přípravu obrany Moskvy. Němci opět ukázali převahu nad Rusy ve výcviku a taktice, ale německá technika již na sovětskou nedostačovala. Za několik měsíců dostaly Panzer III a IV silnější pancéřování a lepší děla 50 mm L60 a 75 mm L43. Byly zahájeny nové projekty Tiger a Panther. Žádné z těchto zdokonalení však Němce neuchránilo před zimou. Kombinace sníh-bahno-KV-T34 zpomalila německý postup definitivně, mezi bitvou u Lisize a pádem Mženska plynulo 19 dnů, teploty klesly na -30ºC, což redukovalo efektivitu vozidel na 20%. Pásy zapadaly do bahna a poté byly zablokovány mrazem, poprvé bylo mnoho tanků opuštěno, když Němci ustupovali.

Příběhy z východní fronty

Ukrajina, červenec 1941

Vlnící se žitná pole. Údolími a přes pahorky se táhne koberec zrajících klasů. Na horizontu stojí miliardy pohybujících se stébel, mezi nimi slámou zakryté domy, mezi kterými prosvítají vápnem bílené zdi. To je Ukrajina. Mnoho dní a nocí leží za námi. Někde znějí zvony v letním ránu. Je dnes neděle? Dohadujeme se, kde právě sedíme, spíme, když dostaneme příkaz zastavit. Odpočíváme na ocelově tvrdých deskách pancíře, ve stínu zablácených housenkových pásů, na závěsných sítích, na zaprášených dekách a celtách, které jsou cítit olejem a benzinem. Dnes jedeme na průzkum. Divize je rozložena za námi. Vyrážíme doširoka vpřed. Zde ještě nebyl žádný německý voják. Je to zvláštní pocit, když projíždíte neznámou krajinou. Jen mapy nám ukazují cestu. Nad námi si klidně táhnou svou cestou německé bombardéry. Před námi hoří vesnice. Táhneme se již více než dvě hodiny neznámou zemí. Náhle se objevuje za výšinou ležící před námi šedý bod. Sovětský tank! Nevíme, kolik jich je. Nás je jen deset, ale útočíme, ihned, bez přemýšlení. Napočítáme 15 ocelových pevností, mezi nimi tři 52 tunové tanky typu KV-1. S tupým úderem se zasekávají naše průchody. Sovětčíci střílejí ze všech hlavní. Granáty syčí a hvízdají přes nás a vytvářejí někde daleko nad námi kruhové díry. My se ještě odmlčíme, postupujeme dále dopředu. Teď dostáváme rádiem rozkaz, zastavujeme, se vším klidem zamíříme a teprve potom vystřelíme. B-u-m zasekne se se sykotem a rachotem z naší “pětasedmdesátky”. Vpředu se vznáší oblak dýmu, šlehají žlutočervené plameny. Ti již nestřílejí. Ale těsně před námi, ani ne 30 nebo 40 metrů, na nás míří lehký sovětský tank. Za ním se vynořil mamutí tank KV-1. Jako obrovský šedý sloní samec se kolébá naším směrem. “Toho si vezmeme” zakřičí řidič. Klidně zamíří, úplně klidně, bez vzrušení. A pak “Pal!” Mocné dunění trhá bubínek v uších. Tisknu oči na průzor. Tomu malému vpředu to utrhlo věž. Ale těžký granát neexplodoval. letěl dále a udeřil mamuta do pásu. Už hoří na předimenzovaném podvozku gumy na kolech. Jedním výstřelem jsou dva tanky vyřízené!

Rosino, prosinec 1942

Při bojích v krizovém prostoru Rosino se zvláště vyznamenala dvě německá samohybná děla ze 184. oddílu, jejichž akce v úseku činnosti 377. mechanizovaného pluku 225. pěší divize jsou příkladem toho, proč útoky Timošenkových tanků proti německé obraně na obou stranách koridoru do Demjanska ztroskotávaly. Bojová hlášení obou velitelů jsou působivými dokumenty o nasazení této zbraně v ohniscích bitvy.

Jednomu z těchto samohybných děl, Sturmgeschutz III s krátkohlavňovým kanónem, velí jedenadvacetiletý Berlíňan, poddůstojník Horst Naumann. Jeho úkolem je zaujmout bojové postavení vlevo od silnice východně od Sofronkova. Má být připraven vést palbu na sever. Poddůstojník Riss stojí se svým StuG III s dlouhým kanonem vpravo od silnice, směr palby na východ. Vzdálenost mezi nimi činí sto metrů. Stojí v místě, kde leží nejvysunutější bod německého obranného postavení. Je to postavení 3. praporu kapitána Widmayera ze 75. lehkého pěšího pluku, který byl na toto krizové místo přemístěný o vánočních stvátcích z úseku své 5. lehké pěší divize a podřízený 225. pěší divizi. Je 9 hodin 30 minut. Občas se ozývá nepřátelská minometná palba. Jinak je klid. Rus normálně útočí přesně v 10 hodin. Podle toho by to mělo brzy začít. Správně! O pět minut později vypukne peklo – “Stalinovy varhany,” dělostřelectvo, minomety a fosformety. “Zavřít poklopy!” nařídí poddůstojník Naumann. Na tentýž rozkaz se zabouchnou poklopy i u samohybného děla poddůstojníka Risse. Osádky sedí ve svých ocelových skříních celou hodinu. Granáty buší do země kolem. Střepiny a kameny narážejí do stěn z ocele. Dojde-li k explozi blízko vozidla, zatají muži dech a čekají na další. Bouchne to ještě blíž? Nebo dál? Dál! Oddechnou si. Náhle je ticho. Naumann otevře poklop a opatrně vyhlédne. Není nic vidět. Vše je zahaleno hustým dýmem. Ale zkušený velitel děla ví, že k okraji lesa je to čtyři sta metrů. Tam musí být nepřítel. Odtud musí přijít. Musí čekat jako lovec. Naumann to zná. Již zničil patnáct tanků. Zůstane dnes opět vítězem? Nebo je tentokrát na řadě on? Dým řídne. Naumann upřeně pozoruje malé návrší osmdesát metrů vpravo od děla. Předpokládal správně: Na obzoru se objevuje věž tanku. Teď korba. Rychle se k nim blíží jeden T-34. “Přitáhnout doprava! Tank!” volá Naumann. Miřič točí zaměřovacím mechanismem. Zahřmí výstřel z krátké hlavně. Naproti je slyšet prudkou ránu. “Zásah!” hlásí velitel. Střelec a nabíječ pracují jako posedlí. Z kanónu šlehají další ohnivé jazyky. Osádka prvního tanku T-34 chce stroj opustit. Jeho poklopy vyletí nahoru. Smrtelně zasažený sovětský tank stojí jen pět metrů před vlastní pěchotou, která leží na svahu za ním. Ruční granáty a kulometná palba přibijí vystupující osádku k zemi.
Tu se vynoří druhá T-34. Z krátké hlavně kanónu opět zapráskají výstřely. “Hoří!” Další dvě ruská 16tunová bojová vozidla se valí přes návrší a střílejí. Ale jejich palba je příliš krátká. Naumannův střelec potřebuje dva výstřely na každé z nich. Potom vzplanou i tyto dva sovětské tanky. Nabíječi se řine po obličeji pot. Boj trvá teprve minutu a před samohybným dělem už hoří čtyři nepřátelské tanky. “Vyjedeme na návrší!” velí Naumann. Řidič přidá plyn. Dělo se s rachotem šine vpřed. Ještě není úplně nahoře, když poddůstojník Naumann spatří ve svém periskopickém dalekohledu dvě stě metrů před nimi další T-34. “Támhle je ještě jeden! Pal!” Sovětský tank dostane několik zásahů. Pak z prudce otevřeného poklopu vyšlehnou plameny. V tanku stále znovu exploduje pohotovostní střelivo. Do výšky hvízdají granáty. “Protivník se na nás chce zastřílet dělostřelectvem,” oznamuje Naumann klidně do mikrofonu. “Zpátky Horste?” ptá se řidič. Naumann to chce právě odsouhlasit, když si všimne šestého sovětského tanku, který se valí směrem ke zničeným tankům. “Támhle je ještě jeden! Pal!” Rozhoduje rychlost, ale samohybné dělo je rychlejší. Za chvíli se kouří i ze šestého smrtelně zasaženého nepřátelského tanku, který zůstal stát jen čtyřicet metrů od samohybného děla.

Horst Naumann, jemuž bylo právě jedenadvacet let, obdržel jako první poddůstojník doprovodného dělostřelectva Rytířský kříž. Jeho oddíl byl během svého nasazení v boji o pevnost Demjansk třikrát jmenovaný ve zprávě Wehrmachtu. Sám Naumann byl později, vzhledem k opakované statečnosti před nepřítelem, povýšený na důstojníka.

Gorodok, 13. ledna 1943

V lednu 1943 situace se na leningradské frontě vůbec nevyvíjela pro Wehrmacht. Rusové měli vždy o armádu, sbor, divizi či prapor více. U města Gorodok měli Němci oddíl 36. protiletadlového pluku s 88mm kanóny, jeden těžký dělostřelecký oddíl se 150mm houfnicemi a především rotu tanků Tiger, 1. rota 502. těžkého tankového praporu nadporučíka von Gerdtella. Čtyři tanky Tiger s dlouhým kanónem ráže 88mm a osm tanků Panzer III, které sloužily jako ochranný doprovod, mělo být rozhodující silou proti nepřátelským tankovým praporům.

Bodo von Gerdtell ovšem zaplatil hned jejich první akci životem. Gorodok a okružní silnice – to byla krvavá jména příštích dnů. Okružní silnici! Hned při prvním útoku měly svoji premiéru tanky Tiger. Mechanizované prapory plukovníka Pohlmanna zahnaly za 28stupňového mrazu sovětskou pěchotu, ale pak zaútočily dva tucty sovětských tanků T-34. Dva zničili poručík Eichstädt a svobodník Gudehus. Dva ze čtyřiadvaceti. Zbývajících dvacetdva přivedlo granátníky do nebezpečné situace. Tři velitelé rot padli krátce po sobě. V tom se přiblížily tanky Tiger. Došlo k historické bitvě. Po nijak zvlášť úspěšných akcích 1. roty 502. praporu tanků Tiger, která bojovala od srpna 1942 u Leningradu jako zkušební, zde tihle dravci z ocele ukázali, co dovedou. Ostré štěkání jejich “dlouhých 88″ znělo pro tanky T-34 jako umíráček. Dvanáct z nich brzo hořelo a ostatní v panice uprchly. Sovětský postup na jih se tak podařilo zastavit. Za soumraku se Rusové pokusili ještě o jeden místní tankový útok. V rotě tanků Tiger byl opět vyhlášený poplach: “Útok nepřátelským tanků! Ihned nastoupit!” Vrchní šikovatel Hans Bölter vyráží se dvěma tanky Tiger a s jedním tankem Panzer III, nasazeným jako krytí. Bölter, který byl sedmkrát raněný a jeho tank patnáctkrát zasažený, to v následujícím jeden a půl roce dotáhl z vrchního šikovatele na kapitána. Byl jedním z nejúspěšnějších tankových velitelů celé války. Oba tanky Tiger se sunou sněhem. Obrysy těchto mohutných, bíle natřených oblud za soumraku splývají se zimní krajinou. Převálcují jeden sovětský protitankový kanón. Bölter nařídí druhému tanku Tiger, aby ho vlevo z odstupu jistil. A to se již ze sněhu vedle jeho tanku objevují sněhové fontány – výbuchy nepřátelských tankových granátů! Krátký pohled kolem dokola. Tam! Bölter otočí věž. Střelec má v optice tank T-34. Řidič zastaví. “Pal!” Granát opustí hlaveň. Mimo. Ještě jednou. Druhý výstřel jde do černého. T-34 ihned vzplane jasným plamenem. Granát z “88″ ho roztrhl jako pracka tygra! Vše jde jako při výcviku na tankovém cvičném prostoru u Fallinbostelu. Bölterův tank Tiger zničí další dva tanky T-34. Hořící vraky osvětlují slatinu. Ale potom jej vezmou tři ruské tanky do kleští. Pokoušejí se ho vymanévrovat. Odvážní vojáci, tihle sovětští tankisté ze 61. tankové brigády. Bölterův střelec pracuje jako hodinky. “Nejprve toho vpravo!” nařizuje s klidem vrchní šikovatel. Pal! Ještě jednou. Pal! Zásah. Zbývající dvě T-34 se nato pokoušejí uniknout. Chtějí se dostat mimo zář ohně. Ale Bölterův tank Tiger uloví i je. “Otočit! Zpátky!” “Co je s jisticím tankem?” ptá se vrchní šikovatel Bölter. “Zasažená radiostanice,” odpoví radista, “žádné hlášení!” O dvě minuty později se ozve hrozná rána. “Zásah z protitankového kanónu do motoru!” volá řidič. Pak se ozve další exploze. Hořící vraky ruských tanků v zasněžené slatině poskytují dobře zamaskovaným sovětským protitankovým kanónům výtečné osvětlení. Bölterův tank stojí jako terč na jasné osvětlené scéně. Sovětský kanón se cvičí ve střelbě na terč. Bölterův tank hoří. Hrozí nebezpečí výbuchu tankové munice. Vrchní šikovatel musí vydat povel “Vystoupit!” a osádka vyskáče do sněhu. Objevují se ruští pěšáci. Následuje krátká přestřelka pistolemi a samopaly. Potom Bölterovi muži utíkají do blízkého lesíka. Konečně se blíží druhý tank Tiger. “Uviděl nás?” přemýšlí Bölter. “Nebo nás má za Rusy?” Opatrnost je na místě, ale jak na sebe upozornit? Bölter křičí. Hluk bitvy ho však přehlušuje. Pak se rychle rozhodne, vyskočí vpravo vzadu na kryt pásů a sune se k poklopu radisty. Ale sotva se k němu dostane, slyší radistův křik “Rusové na tanku!” Panebože! Bölter ze všech sil křičí. Uslyší ho v tom hluku? “Teď už jen schází, aby velitel otevřel poklop a zastřelil mě z pistole,” pomyslí si. Proto nespouští z poklopu oči. A ten se skutečně otvírá, ale jen na malou škvíru. Vrchní svobodník křičí velitelovo jméno. Ten naštěstí ihned pochopí. Poklop vyletí vzhůru. Tři slova. Rozkazy. A tank vyjíždí, aby vyhledal zbývající muže z Bölterova zničeného vozidla. Postupně všechny naloží. Teprve teď se Bölter všimne, že má v kříži tři střepiny granátu.

Ferdinand a operace Citadela, 4. července 1943

 Zato však Harpeho divize přivážejí do boje na bitevní pole trumf provázený velkými nadějemi – devadesát supertěžkých stíhačů tanků Ferdinand ze 653. a 654. praporu těžkých stíhačů tanků bylo sloučeno pod podplukovníka von Jungenfeldta a sloužilo mechanizovaným divizím jako beranidlo.
Ferdinand je mohutná obrněná obluda vybavená osvědčeným kanónem ráže 88mm s hlavní dlouhou 6,40 metru. Jeho pancéřování má tloušťku až dvacet centimetrů. Dva motory Maybach vyrábějí proud pro dva elektromotory. Každý zvlášť pohání jeden pás. Nejvyšší rychlost navzdory hmotnosti je 32 kilometrů za hodinu. Zázračný stroj! Tato pojízdná pevnost z ocele byla vyráběna v závodě “Nibelungenwerk” v rakouském St. Valentinu. Hitler si od tohoto stíhače tanků, který byl současně pojízdným dělostřeleckým bunkrem, sliboval, že bude mít rozhodující význam pro výsledek války. Měl každému útoku dodat neodolatelnou sílu. Kdo by se takové obludě chtěl postavit? Které zbraně by ji mohly zastavit? Kam dopadl granát z jejího kanónu, tam dlouho nerostla tráva. Každý tank T-34, který se dostal před hlaveň tohoto obra, dobojoval. Avšak i Ferdinand měl Achillovu patu. Jeho pohonné ústrojí bylo příliš slabé, pásy příliš zranitelné. A tak se stalo, že mnozí z obrněných obrů zůstali brzy stát na bojišti kvůli poruše pásů. K tomu přistupovalo ještě to, že Ferdinand byl v boji zblízka s nepřátelskou pěchotou zcela bezmocný. Neměl totiž kromě svého napevno zabudovaného kanónu žádné zbraně, ani kulomet k boji proti nepřátelským oddílům protitankovců. Tady nepomohla ani vynalézavost střelců těchto obrů ze 654. praporu majora Noaka, kteří s sebou vozili kulomety vz. 42 a v nejkritičtějších případech z nich vedli nepřetržitou palbu skrz hlaveň kanónu. Ale 88 mm kanón nebyl navržený jako střílna pro kulomet. Stíhače tanků Ferdinand sice jezdily jako ocelové obludy nepřátelskými liniemi, ale granátníci, kteří je doprovázeli, se dostávali pod účinnou palbu sovětské pěchoty, jež zůstávala ve svých dobře zamaskovaných okopech. Buď byli zastřeleni, nebo přinuceni ke krytí. Těch pět nebo šest pěšáků, kteří se vezli na drátem provizorně připevněné fošně na zádi každého Ferdinanda, nepředstavovalo dostatečnou bojovou sílu, jež by mohla čistit terén od nepřítele. A tak se obrněné pevnosti valily terénem bez doprovodné pěchoty – beranidla, za kterými nenásledovalo žádné mužstvo. Guderain předpokládal důsledky nedostatečné výzbroje a komplikované konstrukce tohoto bojového prostředku, ale Hitler si nedal říct. Bitva u Kurska byl proto prvním a zároveň posledním hromadným vystoupením těchto obrněných obrů s pokojným jménem.

 

                                                               Charkov, 18. – 21. srpna 1943

Do obrovských slunečnicových polí pálilo žhavé slunce. Generál Raus za nimi rozmístil oddíly s protitankovými kanony, samohybnými děly a s 88mm protiletadlovými kanony. Toto zajištění na severním okraji koridoru do Charkova doplňovalo osmdesát baterií dělostřelectva. Tanková divize SS “Das Reich” zaujala se svými tanky Panther, Tiger a se SHD vyčkávací postavení a dvěma mechanizovanými pluky obsadila dobře zamaskovaná postavení u železniční tratě Charkov – Bugoduchov. Naproti nastupovala do útoku 5. gardová tanková armáda generála Šikovatelova, protože Stalin nařídil, že město musí rychle padnout. Jeho netrpělivost byla vyvolána kuriózní okolností. Vojenský atašé v Moskvě totiž na základě omylu v hlášení o situaci už sdělil pád Charkova. Teď se mu ho nechtělo dementovat. Rozkaz určovala prestiž. Ale ta bývá obvykle špatným rádcem. Německý letecký průzkum 4. letecké armády zjistil sovětské tanky připravené k zahájení útoku na koridor. Stuky 8. leteckého sboru generála Seidemanna se na ně okamžitě vrhly. Měly jen 1 800 kilogramové pumy, které byly původně určené pro boj s válečnými loděmi. Nyní tyto mohutné “kufry” padaly na vesnice a lesy, ve kterých se shromáždily Šikovatelovy tanky. K obloze vylétávaly obrovské fontány hlíny. Země se otřásala jako při zemětřesení. Tím se podařilo sovětský útok zdržet o dvacet čtyři hodin. Ale Šikovatelov byl houževnatý. Ráno 19. srpna se za německé přehradné palby blíží jeho tanky ve třech úderných klínech přes kotliny a slunečnicová pole k velké silnici z Achtyrky do Charkova. Zaútočí. Dostanou se do palby protitankových a protiletadlových kanónů. Co se před několika týdny přihodilo německým tankovým plukům a oddílům samohybných děl v kurské bitvě, to nyní zažijí sovětské tankové prapory před Charkovem – rafinovaný protitankový obranný systém je rozptýlí a masově likviduje. Poslední skupiny, které si vynutí průlom, napadnou, rozbijí a zaženou všude číhající tanky Panther, Tiger a samohybná děla. Na bitevním poli stojí 184 zničených T-34. Jenže Stalin chce Charkov. Příští ráno změní Šikovatelov taktiku. Mohutným tankovým klínem – dvě stě tanků, vše T-34 – zaútočí podle železniční tratě. Obrněná Armada zmizí v pěti stech jitrech slunečnicového pole. Je vidět vysoké slunečnicové stvoly mizící pod pásy tanků jako pod kosou neviditelného žence. Ocelová flotila se valí stále blíž. Ale na okraji slunečnicového moře číhají lovci – falanga složená z tanků Panther, Tiger a ze samohybných děl Ferdinand. A mezi nimi baterie nepřekonatelných “88″. Šikovatelovovy tanky vyjedou z pole. “Pal!” Dunivý hřmot. Záblesky a oheň. Praskot, jakoby pukaly zvony. Sto padesát ruských tanků padne za oběť dramatu na okraji slunečnicového moře. Ale Šikovatelov má v záloze ještě sto šedesát tanků. A Stalin chce Charkov. Krvavé večerní slunce se sklání na kouřem potemnělém nebi nad bitevním polem. Hřmot bitvy ustane. Přichází noc. Je temná a dusná. Krátce před půlnocí se ze slunečnicových polí opět ozve charakteristický zvuk pásů a hukot motorů. Není vidět na krok. Generál Šikovatelov chce tentokrát učinit tmu svým spojencům. Nocí létají světlice. “Poplach! Útok nepřátelských tanků!” “1 hodina – průbojný – 100 – pal!” Zasažená T-34 hoří jako pochodeň. V záři ohně je vidět, jak se podsadité nepřátelské tanky valí po silnici. Brzy se do bitevní vřavy zapojí i německé tanky. Tanky Panther a T-34 se navzájem taranují. Pálí na sebe na vzdálenost hlavně. Rusové prudce a neuvěřitelně odvážně prorážejí německé protitankové pásmo. Ale to jsou již v boji i hlavní síly německých tanků. Vyvýšený terén, na kterém se odehrával tento noční tankový boj, byl osvětlený bledým světlem bitvy. Bylo vidět asi na sto metrů. Gigantický noční duel dvou tankových flotil. Cestu pronikající T-34 lemovaly hořící tanky, které vyřídila samohybná děla a protiletadlové kanóny. Po třech hodinách bitva utichla. Nikdo však nevěděl, jaká je situace. Vyjasnila se až po rozednění. Generál Raus, zkušený lišák z mnoha tankových bitev, v duelu zvítězil. Na bitevním poli stálo přes osmdesát vyhořelých T-34. T tanků, kterým se podařil průlom až do hloubky patnáct kilometrů, se na západní okraj Charkova dostaly jen tři. Tam narazily na štáb 106. pěší divize, jehož protitankový oddíl dva z nich zničil a třetí ukořistil. Avšak i divize 11. sboru měly těžké ztráty. 6. tanková divize měla ještě padesát tanků, 503. prapor tanků Tiger měl devět tanků, tři oddíly samohybných děl dohromady dvacet čtyři SHD. Ale Charkov zůstal v německých rukou. A 5. sovětská tanková armáda byla rozbitá.

Nevel-východní fronta, 4. listopadu 1943

V listopadu vedl prapor Schwere Panzer Abteilung 502 těžké boje v oblasti města Nevel. Zde se obzvlášť proslavil Otto Carius, muž, který patří k největším tankovým esům historie.

Čtvrtého listopadu 1943 hlídkoval se svým tankem Tiger v zamaskovaném postavení u hlavní silnice Nevel-Vitebsk. Při pozorování terénu spatřil v dálce skupinu bojových vozidel. Při pohledu do dalekohledu zjistil, že se jedná o dvanáct středních tanků T-34/76, které doprovází pěchota. Carius nechal Sověty, aby se přiblížili k jeho vozidlu na pouhých šedesát metrů a pak vydal rozkaz k palbě. O několik minut později stále nedaleko deset hořících T-34. Jen dvěma sovětským strojům se podařilo z bojiště uprchnout. Rusové se k efektivnímu protiútoku, a to i přes drtivou převahu, vůbec nezmohli. Zní to až neuvěřitelně. Ještě neskutečnější je však fakt, že Cariusova osádka si o pouhé dva dny úspěch na stejném místě zopakovala. Při hlídkování dojela se svým tankem Tiger k místu předchozího boje a muži se všimli skupiny T-34, která se blížila k místu střetu. Osádka svůj tank rychle zamaskovala a nechala nepřátelská vozidla, aby se přiblížila na minimální vzdálenost, z níž si ruští tankisté prohlíželi dílo zkázy – ohořelé vraky strojů svých spolubojovníků. Jako rána z čistého nebe se na ně najednou snesla palba “osmaosmdesátky” Cariusova Tigeru. Tentokrát nedostal šanci k úniku nikdo a všech pět T-34 na bojišti shořelo.

Pancéřová pěst je smrt tanku, 1945

Od válečného zpravodaje SS-Obergruppenführera Herberta Reineckera

Hrůza před tankem je sugesce… Pancéřová pěst vypadá nepatrně, ale proti ocelovým stěnám je to úder hromu, nejlépe ovladatelné dělo světa. Mohou jej ovládat výrostci i ženy, je to ohnivé stop na cestě tanků… To říkají svědci:

Harry Bahrmann, člen Hitlerovy mládeže, 15 let: Ležím v příkopu uprostřed vesnice, přede mnou ústí zprava přicházející silnice. Ležím ve zlomu silnic. Příkop není hluboký, ale já se krčím. Mohu dohlédnout k silnici asi na dálku 50 metrů, potom mi výhled odřízne hrana protějšího domu. Slyším přijíždět tank a krčím se ještě hlouběji. Ležím skoro na břiše na náspu, odjišťuji pancéřovou pěst a tisknu ji k sobě. Přemýšlím, jak to chci udělat. Třesk kanónu mě téměř převrhne. Pak ho spatřím a zase zastrčím hlavu. Už jsem o ničem nepřemýšlel, jenže najednou je úplně blízko. Náhle ho vidím, i když jsem skrčený. Není vzdálen více než šest metrů. Chtěl jsem jej vlastně zničit vleže, ale napůl vyskočím a stisknu, abych ho neminul. Okolo tanku se okamžitě objevil mrak kouře, v němž mě bijí do očí světelné body, jako kdyby se svářelo. Tank se zpola otáčí, blokuje ulici a hoří.

Franz Grabitz, člen Volkssturmu, lékař, 42 let: Obsadili jsme vesnici, kam se chtěly vedrat sovětské tanky. Stál jsem na zahradě, vlevo ode mne dům, vpravo také. Zahrada vedla mezerou mezi domy až na vesnickou silnici. Odjistil jsem pancéřovou pěst, až když už kolem projížděl první tank. Další jel o něco rychleji a ačkoliv jsem si předsevzal, že budu mířit přesně jak bylo předepsáno, jednoduše jsem vystřelil, protože jsem měl pocit, že nemohu chybit. Byl jsem vzdálen asi patnáct metrů. Tank popojel ještě několik metrů do výlohy pekařství. Viděl jsem, jak se štít “Pekařství” uvolnil a spadl. Tank zcela náhle začal plápolat jasnými plameny a téměř skrz plamen jel další, aniž by se zastavil. Na tomto místě jsme vystřelili na tanky ještě třikrát, až jimi byla silnici úplně ucpána.

Podšikovatel Richard Wandrey, 24 let: Běžel jsem rovně za tankem. Jel po polní cestě a abych ho dohonil, běžel jsem napříč přes dvůr statku. Dostal se na pozemek, kde bylo narovnáno hodně dřeva. Asi tři nebo čtyři hranice jako muž vysoké tvořily dobrý úkryt. Cítil jsem se absolutně jistý. Tank vystřelil na vesnici. Pomyslel jsem si – jen střílej, přikládám si pancéřovou pěst a tisknu. Zasáhl jsem však jen pás a měl hrozný vztek. Pak se náhle otevřelo víko a několik Sovětů vyskákalo ven. Musel jsem se téměř smát, jak utíkali. Vystřelil jsem z karabiny a zasáhl tři muže.

 

 

Next Page »