Bulharská armáda

Před válkou a během prvních let války, prováděl monarchistický režim cara Borise III. a vlád Kjosejvanova a zvláště B. Filova (1940-1944) proněmeckou politiku, která vedla k vojenskému spojenectví s Třetí říší a výsledkem byla podřízenost Bulharska Hitlerovi. Navzdory smlouvám Bulharska o neútočení s členy Balkánského paktu (podepsán 31.7.1938 v Saloniki), který likvidoval negativní výsledky první světové války. Bulharsko odmítlo nabídky spolupráce ostatních balkánských a západních zemí. Hlavním důvodem byly proněmecké tendence v bulharské zahraniční politice a územní ztráty po první světové válce. Na začátku války vyhlásilo Bulharsko neutralitu. Na základě mírové smlouvy s Rumunskem (7.9.1940), podepsané v Craiově, Bulharsko získalo od Rumunska jižní Dobrudžu, zejména díky Německu. 1.3.1941 Bulharsko přistoupilo k Ose a poskytlo Německu své námořní a letecké základny a volný průchod přes své území.

Německé jednotky vstoupily do země 2.3.1941 a použily stávající základny pro útok na Jugoslávii a Řecko. V dubnu 1941 dostalo Bulharsko za odměnu jugoslávskou Makedonii, Egejskou a Vardarskou Thrákii a jihovýchodní část Srbska. Bulharsko se také zúčastnilo okupace zbytku Srbska (do září 1944) a některé jednotky byly umístěny v Bosně-Hercegovině pro protipartyzánské operace. V Makedonii probíhala politika bulharizace.

13.12.1941 vyhlásilo Bulharsko válku USA a Británii (Británie vyhlásila válku Bulharsku 28.12.1941, USA 18.7.1942). Navzdory tlaku Osy, Bulharsko odmítlo poslat své jednotky do SSSR a dokonce povolilo na svém území činnost sovětského vyslanectví. 24.6.1941, okamžitě po invazi do SSSR, jmenoval ústřední výbor Bulharské dělnické strany vojenské komise pro organizaci partyzánského hnutí proti vládě a německým jednotkám. 26.6.1941 byl v Horní Džumaji (Blagojevgrad) ustaven První bulharský partyzánský oddíl, kterému velel N. Parapumov. Do konce roku 1941 bylo zformováno několik partyzánských skupin a rot, které začaly provádět diverzní operace. 17.6.1942, z iniciativy G. Dimitrova, byla založena Vlastenecká fronta, která hrála hlavní roli v hnutí za osvobození. Partyzánské hnutí se rozvinulo po vítězství Rudé armády u Stalingradu. Na jaře 1943 bylo hnutí centralizováno a země rozdělena do 12 partyzánských operačních zón a byl vytvořen generální štáb. Od června 1941 do konce roku 1943 provedly partyzáni 2.200 sabotáží. Monarchistický režim, ve snaze jej zničit, zorganizoval řadu policejních a vojenských akcí. Jedna z největších se konala na počátku roku 1944. Navzdory těžkým ztrátám (zejména v Rhodopsu), se osvobozovací hnutí rozvíjelo.

V létě 1944 díky vítězstvím Rudé armády, která se přibližovala k bulharským hranicím, zahájila vláda tajná jednání s Velkou Británií a USA v Káhiře a Ankaře. Současně vyhlásila 26.8.1944 Bulharská dělnická strana přípravy pro ozbrojené povstání. 2.9.1944, jako výsledek sovětského ultimáta, aby německé jednotky opustily Bulharsko, padla Bagrajanova vláda a 5.9.1944 vyhlásil SSSR Bulharsku válku. 9.9.1944 vypuklo ozbrojené povstání v Sofii, vládu převzala Vlastenecká fronta, která ustavila lidovou vládu K. Georgijeva. 10.9.1944 Bulharsko vyhlásilo válku Německu a aktivně se zúčastnilo závěrečných bojů, operací v Jugoslávii, Maďarsku a Rakousku (Bulharsko podepsalo formální příměří se Spojenci 28.10.1944). V letech 1941 až 1944 padlo 9.150 bulharských partyzánů a 20.000 členů hnutí odporu. 31.540 lidí bylo posláno do koncentračních táborů nebo “černých praporů”. Od začátku roku 1942 do 9.9.1944 bylo 60.345 Bulharů zatčeno, z toho 12.461 odsouzeno k smrti. Během pacifikačních akcí bylo vypáleno 2.139 domů.

Díky mírové smlouvě z Neuilly, po roce 1934 zvětšilo Bulharsko svoji armádu na 4 armády a 8 pěších divizí (40 pěších pluků, 19 dělostřeleckých a 10 jízdních pluků). Tyto “armády” nebyly opravdové armády, ale jednotky velikosti sboru. Síla armády byla 103.000 mužů. Vojenské letectvo mělo 80 bojových letadel a bylo organizováno do sedmi křídel (tři průzkumná, tři stíhací a bombardovací). Poté, co země mohla mít neomezenou výzbroj díky smlouvě ze Saloniki (31.7.1938), do konce roku 1940 mělo Bulharsko 300 bojových letadel, 10 hydroplánů, 9 vojenských letišť, dvě letecké námořní základny a dvě továrny na výrobu letadel. Většina letadel byla italských, československých nebo polských. Na jaře 1941 mobilizovalo Bulharsko svoji armádu, skládající se z 16 pěších divizí, 2 jezdeckých divizí, motorizované brigády, 7 leteckých pluků a speciálních a podpůrných jednotek. Bulharské námořnictvo mělo 4 staré torpédové čluny, 2 motorové torpédové čluny a 2 výcvikové lodi, celkem 1.348 tun. Celkem měla armáda 230.000 mužů.

Část ozbrojených sil se zúčastnila invaze do Jugoslávie a Řecka a protipartyzánských operací. Bulharský kontingent byl rozmístěn v Bosně-Hercegovině, kde pomáhal chorvatské vládě A. Paveliče ve válce proti partyzánům (dva pluky bojovaly např. v bitvě o Sutjesku). Poté, co byla začleněna Makedonie do Bulharska v roce 1941, její lidské zdroje byly použity k vytvoření 5. armády (v druhé polovině roku 1941), celkový počet jednotek byl zvýšen na 21 pěších divizí, obrněnou brigádu, 2 samostatné jezdecké brigády a 2 hraniční brigády. Mezitím letectvo obdrželo německá a francouzská letadla.

Od června 1941 se začalo v Bulharsku rozvíjet hnutí odporu, který vedla Bulharská dělnická strana. 26.6.1941 zahájil operace První bulharský partyzánský oddíl v Horní Džumaji, druhý oddíl krátce poté v pohoří Rila, poté přišel oddíl “Anton Ivanov”. V roce 1942 začal růst partyzánských sil, do konce roku bylo provedeno 520 diverzí. Na jaře 1943 byly partyzánské síly reorganizovány, byla vytvořena Národně osvobozovací armáda. Země byla rozdělena do 12 operačních zón. V roce 1943 přešlo k partyzánům 667 bulharských vojáků a důstojníků. Bulharské partyzánské jednotky operovaly také na území Jugoslávie a Řecka.

Během roku 1944 byly partyzánské síly organizovány do divize, 12 brigád a 70 oddílů s celkem 20.000 partyzány, navíc zde bylo 10.000 mužů v diverzních skupinách a 20.000 příslušníků hnutí odporu. Partyzánské síly hrály důležitou roli v ozbrojeném povstání v září 1944. 14.9.1944 ustavila Vlastenecká fronta gardové jednotky, prvními byly 1. pěší divize a 1. pěší pluk. Gardové jednotky byly začleněny do bulharské armády. Pod krytím bulharské armády, která byla rozmístěna na jugoslávské hranici, proběhla mobilizace 19. – 20.9.1944, velikost armádních sil se zvýšila na 450.000 mužů (včetně 40.000 dobrovolníků), aktivních vojáků bylo 265.000. Mobilizované jednotky postavily 16 pěších divizí, jezdeckou divizi, 2 jezdecké brigády, obrněnou brigádu a 2 hraniční brigády. Po 9.9.1944 byli z armády propuštěni monarchističtí důstojníci. Německé jednotky přítomné v Bulharsku byly likvidovány. Dále nová lidová vláda přikázala bulharským okupačním silám v Srbsku zahájit odzbrojení bývalých německých spojenců, bulharské okupační síly v Srbsku, Makedonii a severním Řecku měly zahájit boj proti Němcům a řeckým a albánským kolaborantům.

Mezitím byla většina bulharských sil (1., 2. a 4. armáda – 9 pěších divizí, jezdecká divize, obrněná brigáda – celkem 270.000 mužů) nasazena proti Němcům, ustupujícím Makedonií a jižním Srbskem do Bosny. Od 17.9.1944 se tyto bulharské armády zúčastnily operací v údolí řek Vardar a Morava, osvobodily města Niš, Podujevo, Stracin, Kumanovo a Skopje. Bulharské letectvo podporovalo svoji armádu, letecká divize měla 124 letadel a dvě průzkumné letky (14 letadel), podporovaly pozemní síly (zejména 1. armádu) v Makedonii. 9.9 až 2.12.1944 podniklo letectvo 3.014 vzletů, ztratilo 18 pilotů a 23 letadel. Letectvo bylo příliš slabé pro účinnou podporu pozemních sil, bylo posíleno sovětskou 189. leteckou útočnou divizí a 288. stíhací divizí. Bulharské námořnictvo se také zúčastnilo bojů proti Němcům, zejména Dunajská flotila. Do konce roku 1944, když se boje přesunuly k Dunaji, byla zorganizována nová bulharská 1. armáda (2 sbory, 6 pěších divizí, celkem 100.000 mužů).

Od konce prosince 1944 bojovala 1. armáda v oblasti Srem, byla přesunuta do jihozápadního Maďarska a zaujala obranné pozice na levém břehu řeky Drávy. V březnu 1945 se zúčastnila těžkých bojů proti německé 2. Panzer Armee, později postupovala na západ a zúčastnila se osvobození východního Slovinska, její pochod skončil v jižním Rakousku na počátku května. 31.360 bulharských vojáků padlo nebo bylo zraněno v bojích proti Ose.

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close