Bleskovou válku proslavili Němci, ale kdo s ní slavil opravdový úspěch?

Blesková válka je vojenská bojová doktrína, často známá také pod názvem Blitzkrieg. Při jejím užití se počítá s průlomem obranné linie nepřítele a následným rychlým průnikem motorizovaných a mechanických jednotek na nepřátelské území. Hlavním cílem je co nejrychlejší obsazení klíčových pozic, přerušení nepřátelské komunikace a zásobování. Pokud se toto povede, dojde k silnému narušení nepřátelských obranných pozic a následné kapitulaci. Jedná se o velmi účinnou taktiku, pokud se ovšem podaří.

Jakýmsi praotcem bleskové války se stal německý polní maršál Alfred von Schlieffen. Tento významný německý velitel nasbíral bojové zkušenosti během prusko-rakouských a prusko-francouzských válek v 19. století. Vzhledem k tehdejší světové situaci se v předvečer první světové války v jeho hlavě pomalu zrodil geniální plán na případnou válku Německa proti Francii. Maršál von Schlieffen nebyl žádný nezkušený nováček, takže mu bylo jasné, že v případě vypuknutí konfliktu rozhodně nebudou stát pouze proti Francii, ale zřejmě se budou muset bránit také ruskému nebezpečí.

Blitzkrieg – počátky zrodu

Von Schlieffen to nakonec vyřešil naprosto geniálně, avšak generalita jeho plán s moc velkým nadšením nepřijala. Slavný polní maršál totiž hodlal Francii dobít během šesti týdnů, pokud by nebyl časový rozvrh dodržen, plán by se zhroutil. A právě z toho měli tehdejší vojevůdci obavy – že nezvládnou zásobovat postupující vojsko a dojde k zastavení útoku.

Přesto von Schlieffen věřil v životnost svého plánu. Inspiroval se u legendárního vojevůdce starověku, Hannibala. Stejně jako kdysi on rozdělil svou armádu při útoku na Římskou říši, i Schlieffen hodlal použít stejnou strategii. Základní myšlenkou Schlieffenova plánu (jak byl posléze po svém tvůrci nazýván) bylo silné pravé křídlo útočící německé armády, které mělo rychle projít Lucemburskem a Belgií a následně napadnout francouze ze severu. Střed spolu s levým křídlem měl zatím držet nepřítele v obranných pozicích. To by dovolilo silnému pravému křídlu probít se skrz Francii, obsadit Paříž a bránící se francouzské vojáky sevřít do kleští. Následně bude většina vojska přesunuta na východ, kde měli zabránit ruské agresi.

Polní maršál von Schlieffen se Velké války nedožil. Navíc důstojnící generálního štábu vážně pochybovali o proveditelnosti takto riskantní operace. Zejména Schlieffenův nástupce, polní maršál von Moltke mladší, měl k plánu výhrady a přišel i s vlastními úpravami. A podařilo se mu je prosadit. To znamenalo, že Schlieffenův plán šanci nedostal. Posléze se spousta generálů shodla na tom, že původní strategie měla mnohem větší šance na úspěch. Moltke totiž asi plně nepochopil význam rychlého postupu severní části armády a tak toto křídlo oslabil a jednotkami posíli střed a jih. To vedlo k situaci, kdy se severní jednotky nedokázaly probíjet tak rychle, jak bylo nutné a zároveň postupovaly i jednotky středu a jihu, které však měly zůstat na místě. Výsledkem se stala patová situace, bitva na Marně a následovala několikaletá zákopová válka.

tank-Panzer-I-a-II.

tanky Panzer I. a Panzer II. v květnu 1940

 

Schlieffenův plán jako takový ale rozhodně nebyl zapomenut. Naopak, s rozvojem techniky a zlepšením mobility vojska nabýval opět na významu. Jeho obrovským záporem však bylo, že jej všichni v Evropě dávno znali. Proto přišel další německý vojevůdce, polní maršál Erich von Manstein s novým, přepracovaným plánem na využití bleskové války. Jím vypracovaný plán útoku na Francii byl představen pod názvem Fall Gelb a vykazoval znaky Schlieffenova původního plánu. Manstein měl váhodu zejména v mnohem větších možnostech využití moderní techniky, jako byla motorizovaná pěchota, tanky a letadla. Novinkou bylo také masivní použití parašutistů, kteří k velkému překvapení spojenců obsazovali mosta a letiště před postupující německou armádou. Mansteinův plán se projevil jako velice účinný a spojence jako zázrakem zachránila evakuace z Dunkerque.

S podobnou, snad i lepší účinností se povedlo Němcům bleskovou válkou obsadit Polsko. Zde ale, ve srovnání s Francií, čelili slabší armádě, navíc jim v obsazování „pomohl“ tehdejší Sovětský svaz. Ačkoliv plánem německého velení bylo využít bleskovou válku i během útoku na sověty, nikdy se jim to nepodařilo. Svou roli sehrálo mnoho faktorů. Dnes, s odstupem času, můžeme říci, že se německé velení dopustilo několika zásadních chyb. V každém případě můžeme konstatovat, že od dobytí Francie už Němci žádný podobný úspěch s bleskovou válkou neslavili.

Blesková válka v režii spojenců

Zato si této hodně účinné strategie začali konečně více všímat i ostatní. Blesková válka nebyla žádným tajemstvím, Britové s tímto nápadem přišli dokonce jako první, mnohem dříve než Němci. Ale byl to jen nápad, zřejmě se nad ním vedly nějaké zajímavé vojensko-strategické diskuse, nicméně britské velení jej nepovažovalo za podstatný, vzhledem k povaze britského vojska a britských válek. Mnohem více se plány bleskové války zabývali sovětští generálové, ti ale nakonec přišli o život během Stalinových čistek. První snahy o využití této koncepce se objevily u fašistů během Španělské občanské války, ale bez výraznějšího úspěchu.

Němci však svým tažením západní Evropou dokázali pochybovačům, že strategie bleskové války je nejen životaschopná, ale i nesmírně účinná. A to vedlo k názorovému obratu i u velení jiných států. Ač se to zdá zvláštní, nejlépe to jako první dokázali Rusové, kterým chtěli původně Němci touto taktikou nejvíce zatopit. Leč, německou armádu zastavily chyby velení, problémy s logistikou a zejména ruská zima. Během toho se sovětská generalita po komunistických čistkách začala zase dávat dohromady. Velmi tomu přispělo zejména vítězství generála Žukova nad Japonci v bitvě u Chalchyn-golu – právě zde k rozdrcení nepřítele velkou měrou přispěly rychlé útoky silných tankových svazků. Karta se pomalu začínala obracet.

zukov

Georgij Konstantinovič Žukov

Rudá armáda vycítila sílu bleskové války a chopila se své šance. Nakonec se sovětským velitelům podařilo ukázat, že tato strategie v podstatě nedává nepříteli šanci ke smysluplné obraně. Ačkoliv byli Němci de facto vynálezci této doktríny, sami se vůči ní nedokázali bránit. A sovětská vojska tak postupem času předváděla jeden geniální tah za druhým. Započala obchvatem Minsku a obklíčením šesti německých divizí. Během následující viselsko-oderské operace postupovala sovětská vojska rychlostí až 70 kilometrů za den, čímž dalece pokořili rychlost postupu německých vojsk ve Francii na počátku války. Navíc sovětští generálové věděli, kdy je třeba zastavit. A tak se celý kolos Rudé armády zasekl zhruba 60 kilometrů od Berlína. A ačkoliv Stalin chtěl za každou cenu pokračovat, podařilo se generálum přesvědčit jej o nemožnosti. Tohle se polním maršálům u Hitlera nikdy nepodařilo.

Ani spojenci na západě nezůstavali pozadu a rychle pochopili účinnost rychlých útoků a prašutistických výsadků. V podstatě se jim dařilo využívat prvky bleskové války po dobu celého postupu západní Evropu, od vylodění v Normandii až do Arden. Tam se už spojenecké jednotky zasekly. Svou roli zde sehrál jak těžce prostupný terén, tak samozřejmě houževnatí obránci. Němci věděli, že už jsou prakticky zpátky doma, cítili, že válka je prohraná a bránili se ze všech sil. Jak to nakonec dopadlo asi všichni víme.
Blitzkrieg v moderní válce

Ale s koncem druhé světové války rozhodně nenastal konec s využitím bleskové války. Právě naopak. Válečný konflikt umožil generálům v praxi vyzkoušet klady i zápory této doktríny. Mohli tak mnohem lépe zhodnotit její dopady, náročnost a možnosti využití. Vedení bleskové války je závislé zejména na kvalitní technice a brilantně zajištěné logistice postupujících jednotek. Také hodně záleží na povaze terénu a koncepci nepřátelské armády.

V závislosti na těchto okolnostech je občas doktrína blitzkriegu použita i v moderní válce. Krásným příkladem je šestidenní válka. V červnu roku 1967 Izrael s použitím masivního leteckého útoku, výsadků a tanků dokázal během šesti dnů preventivní válkou porazit Arabskou koalici. Skvělě provedenou bleskovou válkou zasadil nepřátelům zdrcující úder, jehož následky jsou v regionu dodnes patrné.

S podobným úspěchem byla blesková válka využita v roce 1995 chorvatskou armádou při obsazování území obývaných Srby během Chorvatské války za nezávislost. Z čistě vojenského pohledu se jednalo o relativně jednoduchou operaci, protože nepřítel byl slabý a neměl v podstatě žádné aktivní spojence.

Doktrína blitzkriegu má sice docela velká omezení svého využití, přesto má stále místo v moderním válečnictví. V boji proti nepříteli s chaotickou obranou a se zhoršenými komunikačními možnostmi může správné plánování a využití bleskových úderů vést k ukončení konfliktu v řádu několika týdnů. Avšak v terénech, kde může nepřítel zaujmout hluboká obranná postavení a kde dokáže zabezpečit základní komunikaci a naplánovat protiútoky, tam je doktrína bltzkriegu nepoužitelná. Navíc je silně náročná na plánování logistiky – když se operace spustí, nesmí postupujícím jednotkám dojít ani munice, ani palivo. A to není vždy tak jednoduché zařídit.

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close