Afghánistán 1979-2001

Afghánské letectvo koncem 70. let
Historie létání v Afghánistánu je velmi dlouhá: první vojenské letadlo přišlo do země ze SSSR již v roce 1921 a první vojenské letectvo bylo oficiálně založeno o tři roky později. Tato mladá zbraň byla zničena v revoluci v roce 1929 a až v roce 1937 bylo ustaveno nové Afghánské letectvo. Během 20. a 30. let byla většina leatdel sovětského původu a tak to zůstalo i v moderní, sovětský vliv v Afghánistánu vzrostl ještě od roku 1973. Během 70. let bylo Letectvo Demokratické republiky Afghánistán (DRAAF) vyvinuto do silné zbraně a v roce 1978 mělo 180 bojových letadel, včetně 80 MiG-17 a MiG-15UTI, 35 MiG-21, 20 Su-7BMK a 30 Il-28. Dále operovalo s 19 Mi-4 a Mi-8, 12 nově dodanými Mi-24, které byly v roce 1979 posíleny 18 Mi-25D. DRAAF mělo několik dobrých letišť, hlavní základny byly Baghram, Kabul, Shindand, Kherat, Mazar-e-Sharif, Jalalabad a Qandahar, menší Ghurian, Farah, Zaranj, Ghazni, Kunduz a Bazai-Bumgaz. Hlavními bojovými jednotkami DRAAF byl 321. stíhací-bombardovací pluk s Su-7BMK v Shindandu, 322. stíhací pluk s MiG-21MF v Baghramu, 393. stíhací-bombardovací pluk s MiG-17 v Mazar-e-Sharif, 355. bombardovací pluk s Il-28 v Shindandu a dvě vrtulníkové jednotky, jednou byl 232. pluk.

80 MiG-17F a MiG-15UTI bylo základem DRAAF v 60. a 70. letech. Používal je 393. stíhací-bombardovací pluk v Mazar-e-Sharif, řada MiG-17 dostala nový národní marking v roce 1983. MiG-17 měly nedostatečné schopnosti a obratnost v boji proti mobilním Mujaheddinům. Poslední MiG-17F byly vyřazeny během 80. let, nejdříve byly nahrazeny MiG-21 u 393. pluku a poté L-39 u výcvikových jednotek.

Dlouho zůstaly zprávy o dodávkách Su-7 do Afghánistánu nepotvrzeny. DRAAF obdrželo 24 těchto letadel již v 70. letech a 321. stíhací-bombardovací pluk (v Shindandu) s nimi operoval do 80. let. Tento Su-7BMK je z Baghramu v 80. letech, typ byl poté nahrazen Su-22M, Su-22M-2K a Su-22M-4K, které byly základem letectva na přelomu 80. a 90. let.

Sovětská invaze
Koncem prosince 1979 provedl SSSR invazi do Afghánistánu, když měl strach z příchodu prozápadního režimu v Kabulu. Toto jednání vyvolalo na Západě překvapení a zanmenalo nebezpečí pro Perský záliv zejména poté, co byl v únoru svržen íránský šáh. Okamžitě poté ale s výjimkou diplomatických protestů neprovedl Západ žádnou přímou akci a jen afghánský lid zahájil odpor proti agresorovi. Původně se Pákistánci obávali sovětského postupu do země, ale analýza jejich postupu ukázala, že nemají zájem o Pákistán. Místo toho, v prvních letech války o Afghánistán, Sověti ustavili základny a obsadili města. Čtyři jednotky V-VS, po jedné s MiG-21 a Mi-24 a dvě s Mi-8, byly podřízeny 40. sovětské armádě (štáb v Termezu, Turkmenistán) a nasazeny v Afghánistánu. Piloti 40. armády směli létat jen uvnitř Afghánistánu, nejblíže 15 km od hranic s Pákistánem. Sověti se obávali íránské intervence a ustavili zde silnou protiletadlovou obranu. Své síly umístili do defenzivních pozic kolem důležitých měst a hlavních komunikací, aby zabránili rebelům, aktivních už od roku 1979, zorganizovat povstání. Pákistán začal nyní vyzbrojovat a organizovat afghánské rebely, tzv. Mujaheddiny.

Desítky DRAAF a sovětských An-24, An-26 a An-32 létalo denně po nebezpečném nebi Afghánistánu. Jejich zásobovací lety byly klíčem k přežití několika vládních posádek v zemi. Koncem roku 1986 byly zahájeny dodávky FIM-92A Stinger Mujaheddinům z USA přes Pákistán. Tento An-26 má starší verzi DRAAF markingu z konce 70. let.

Od počátku roku 1981 se počet leteckých jednotek 40. armády zvyšoval a její letadla a vrtulníky začaly hlídkovat podél a dokonce za pákistánskou hranicí při hledání Mujaheddinů. Zpočátku to byly průzkumné operace, ale brzy byly zahájeny útoky na tábory utečenců v Pákistánu, kam se Mujaheddini stahovali k odpočinku a výcviku a kde pákistánská armáda rekrutovala bojovníky pro válku v Afghánistánu. Pákistán se obrátil na USA s požadavkem moderní výzbroje, včetně nových letadel (především LTV A-7 Corsair II), SAM, radarů, ECM a ELINT. S šancí změnit Afghánistán na sovětský “Vietnam”, nabídl Pentagon Northrop F-5E Tiger II a Fairchild A-10A Thunderbolt II Pákistánskému letectvu (PAF). Protože by taková nemoderní technologie nemohla čelit Sovětům, Pákistánci nabídku odmítli. V té době bylo PAF vybaveno čínskými a francouzskými letadly, Shenyang F-6 (kopie MiG-19S) a Dassault Mirage III/5 a F-5E a A-10A nemohly zvýšit jejich bojovou sílu. Koncem roku 1981 se pákistánská armáda zapojila přímo do organizace a podpory Mujaheddinů. USA začaly Pákistán podporovat v tomto úsilí. Zpočátku Američané dodávali výzbroj a munici různým velitelům Mujaheddinů. Brzy ale kontrolu americké pomoci převzala CIA, která vytvořila spolu s pákistánskou Inter-Service Intelligence Service (ISI) tzv. Afghan Bureau, která zorganizovala povstání v Afghánistánu od roku 1984. Mezitím zahájilo V-VS agresivnější operace nad pákistánskou hranicí a bylo proto rozhodnuto dodat PAF stíhačky General Dynamics F-16 Fighting Falcon. V prosinci 1981 byla podepsána dohoda mezi Pákistánem a USA o nákupu 40 F-16. USA původně nabídly 32 F-16A a 8 F-16B, ale kvůli potřebě výcviku PAF objednalo 28 F-16A a 12 F-16B (Block 15). V říjnu 1982 byly dodány první dva F-16A a čtyři F-16B, zatímco skupina pákistánských pilotů dokončovala výcvik u 421st TFS, Hill AFB v Utahu.

F-6 z 15. eskadry PAF v letu.

První střety
S dodávkou nových letadel zahájilo PAF a pákistánská armáda organizaco pozic podél hranic, což byl těžký úkol kvůli terénu. Nakonec byly dvě radarové stanice, 4084 a 4102 umístěny v Landikotalu a Aravali, zatímco další radary, patřící 483. eskadře, byly umístěny mezi Swatem a Miranshahem, spolu s několika mobilními radary. Tyto stanice, spolu s PAF radary u Machlaku a Khojalu, nejen monitorovaly sovětská letadla, ale řídily také nasazení PAF stíhaček z Peshawaru a Samungli. Základna Peshawar původně hostila F-6 z 15. eskadry, již od konce roku 1979. Tato jednotka prováděla nepříliš intenzivně bojové hlídky u hranic na počátku 80. let. Ale PAF mělo stále problémy s odhalením sovětských letadel (která ale létala do Pákistánu jen dva až tři kilometry a pákistánské velení nechtělo Sověty příliš provokovat). V letech 1981 až 1986 nedošlo k žádnému střetu, jen PAF piloti eskortovali sovětská letadla z pákistánského prostoru. Několikrát byly dokonce PAF F-6 tvrdě tisknuty svými oponenty, většina jich byla rychlejších. Nicméně 1.3.1980 zachytily dva F-6 ruský Il-76 a eskortovaly ho zpět do Afghánistánu.

Dva MiG-23MLD jsou připravovány na hlídku s raketami R-24.

15. eskadra následovala brzy 23. eskadru, která byla umístěna v Samungli. V květnu 1983 byla 23. eskadra nahrazena 17. eskadrou a v říjnu 1984 přišla 26. eskadra, také s F-6. V té době kontrolovalo PAF svůj vzdušný prostor lépe, ale Sověti a Afghánci byli agresivnější a následovalo více střetů. Všechny tyto jednotky měly současně také oddíl na základně Minhas/Kamra, ale velení PAF nechtělo nasadit svá letadla do střetů se Sověty. PAF ani nebylo schopno odhalit DRAAF letadla s dezertujícími afghánskými piloty. 20.11.1983 DRAAF Su-22 nouzově přistál v Dal Bandin, 25.3.1984 MiG-17 u Mushcabu a 16.7.1984 přistál Mi-25 u Miranshahu.

Příchod Mirage a F-16
Situace s ezměnila v listopadu 1985, současně válka v Afghánistánu dosáhla vrcholu díky několika sovětským ofenzívám, kdy se Sověti a Afghánci pokoušeli zničit rebely v provincii Paktia. Tyto operace byly podporovány taktickým letectvem a Mujaheddiné se dostali pod tlak a ztráceli jednu základnu po druhé. Ani intervence pákistánské armády, která nasadila několik jednotek s Blowpipe MANPAD, nepomohla situaci. Během jednoho střetu jich bylo vypáleno deset bez zásahu a několik pákistánských důstojníků bylo zraněno při sovětském protiútoku. Nicméně V-VS a DRAAF utrpěly také ztráty, 15 letadel a vrtulníků bylo hlášeno jako sestřelených Mujaheddiny během dvou dnů bojů na počátku listopadu 1985 a čtyři vrtulníky 13.11. byl sestřelen i zkušený pilot plukovník Leonid Fursin, velitel 190. IAP ve svém MiG-21. Ale byl vážně postižen systém zásobování rebelů a Sověti provedli sérii útoků v oblasti Miranshah, Parachinar a Peshawar. Do té doby PAF operovalo podle mírových procedur identifikace a její letadla zůstávala v pákistánském vzdušném prostoru a měla nejdřív letadlo identifikovat a až poté zahájit pronásledování. Samozřejmě tato procedura znamenala ztrátu času a nebyla tak možnost úspěšných střetů se sovětskými nebo afghánskými letadly. V únory 1986 proto PAF rozmístilo Mirage do Kamry a F-16 do Samungli a Peshawaru, piloti dostali více volnosti a brzy následovaly první střety. Před jejich příchodem ale pokračovaly F-6 v CAP a 11.2.1986 přišel první vážný střet. F-6, pilotované poručíkem Anwarem Hussainem a důstojníkem Amjad Bashirem byly na CAP, když GCI hlásil dva kontakty u Parachinaru. Hussain a Bashir směřovali do této oblasti a brzy uviděli čtyři MiG-23. F-6 zaujaly pozice za Sověty, kteří se vraceli do Afghánistánu. Hussain a Bashir je sledovali, než narazili na čtyři další MiG-23, poté se obrátili a vrátili se na základnu. 19.3.1986 několik vln afghánských Su-22, eskortovaných MiG-23MLD ze 120. IAP, bombardovalo pákistánské pohraniční posty. Tyto útoky předcházely další ofenzívu Sovětů a Afghánské armády, která začala 2.4. a cílem byly základny rebelů kolem Tani a Zhawaru. 10.4.1986 Sověti a Afghánci dosáhli Tani a současně Su-24 a Su-25 provedly sérii úderů. Mujaheddinové museli zformovat frontální obranu, pro co neměli výcvik a palebnou sílu. PAF se stále drželo zpět a další střet následoval až 12.4.1986, kdy GCI navedl tři F-6, kapitán Shahid Kamal, Sqn.Ldr. Rahat Mujeeb a Sqn.Ldr. Khalid Chaudry, do Parachinari. Kamal vypálil na protivníka své střely AIM-9P a jeden Sidewinder, ale nebyl zpozorován žádný zásah. Kamal vystřelil další Sidewinder, opět minul a předal velení Sqn.Ldr. Chaudrymu, který identifikoval dva cíle jako Su-25 a vypálil AIM-9P. Ta ale také selhala.

GD F-16A 82701 byl první Fighting Falcon dodaný PAF.

Letecké bitvy
Na počátku roku 1986 letecké střety jasně ukázaly, že F-6 PAF jsou převýšeny modernějšími sovětskými typy. Porto byly na jaře 1986 nasazeny Mirage 5. a 18. eskadry v Kamra. Není příliš známo o jejich operacích, ale získaly první sestřel, MiG-21 DRAAF 16.4.1986, následoval další MiG-21 10.5. PAF nikdy nepotvrdilo tyto sestřely. Třetí střet Mirage proběhl 14.5.1986, kdy Sqn.Ldr. Ro Qamar Sulemany a poručík Nawaz z 18. eskadry byli na CAP u Parachinaru a GCI hlásil několik cílů v nízké výšce. Oběma letounům však při útoku na vrtulníky selhaly kanóny a vrátily se na základnu. V té době již byly po intenzivním výcviku připraveny dvě jednotky F-16. Elitní 9. eskadra. Kterou vedl Wg.Cdr. Abdul Razzak, měla 16 pilotů. Občas byla také do oblasti nasazena PAF F-16 OCU 11. eskadra. Jsou zprávy, že piloti 11. eskadry získali nejméně jeden sestřel. Třetí byla 14. eskadra, kterou vedl Wg.Cdr. Amjad Javed, byla nasazena do Kamry v září 1986 a provedla 1.800 vzletů do roku 1989. Na počátku května 1986 provedla letadla V-VS a DRAAF sérii úderů proti zákaldnám Mujaheddinů v údolí Panjshir a ráno 17.5. byly bombardoivány také tábory v Pákistánu. Krátce po prvním úderu dosáhly dva F-16A, Sqn.Ldr. Hameed Qadri a Sqn.Ldr. Mohammed Yousaf, Parachinar, když GCI hlásil dvě letadla 10 kilometrů v Pákistánu. Pákistánští piloti si připravili střely a zaútočili. Qadri vypálil Sidewinder, který minul. Poté provedl druhý útok s AIM-9L a zasáhl Su-22. Sověti potvrdili ztrátu DRAAF Su-22M-3K a jejich reakce byla rychlá, protože měli obavy, aby PAF F-16 nenapadly bombardéry Tu-16, operující nad severovýchodním Afghánistánem. Všechny operace za hranicí byly zrušeny a 120. IAP s 29 MiG-23MLDs (střely R-24R a R-60M AAM) a 5 MiG-23UB byl nasazen na letiště Baghram.

DRAAF Su-22 během úderu proti cílům v údolí Panjshir.

Další sestřely
Po zbytek roku 1986 nebyl hlášen žádný další střet ve vzduchu. Mujaheddinové byli nyní vybaveni FIM-92A Stinger MANPAD a V-FA a DRAAF se raději zdržovaly uvnitř Afghánistánu. V říjnu a listopadu 1986 bylo ale nejméně 200 FIM-92A Stinger nasazeno Mujaheddiny v Afghánistánu a ztráty Sovětů a Afghánců byly téměř katastrofické. 200. ŠAE, vybavený Su-25, ztratil např. dva piloty a čtyři letadla během dvou dnů v oblasti Chost, MiG-23MLD a An-12B byly sestřeleny 19.11. a jeden z posledních letuschopných Il-28 DRAAF byl sestřelen 29.11. nad Bagramem. 19.12.1986 napadla skupina Mujaheddinů letadal přímo nad letištěm Kabul a sestřelila An-12B. 21.1.1987, když byl sestřelen Su-25 poručíka Potočina, ztratil 200. ŠAE další tři letadla. Sověti a nová afghánská vláda dr. Najibullaha zjistili, že nemohou být provedeny další velké ofenzívy pro nedostatek letecké podpory. V-VS a DRAAF zatím prováděly operace proti zásobovacím trasám rebelů. Koncem zimy 1987 se Sověti a Afghánci opět stali velmi aktivní nad hranicí Pákistánu, se stovkami bombardovacích letů. Při pokusu předejít jarní ofenzívu Mujaheddinů, zahájily 23.3.1987 DRAAF a V-VS údery v oblasti Zhawar. Jednou z prvních misí byl nálet 12 MiG-21 DRAAF na Terrimangal a Angoor Adda, ale koncem měsíce hlásili rebelové sestřel nejméně 50 letadel a vrtulníků. Navíc PAF operovalo agresivněji a F-16 dokonce startovaly proti sovětským dopravním letadlům v oblasti Chost. 30.3.1987 sestřelili Wg.Cdr. Abdul Razzak a Sqn.Ldr. Sikander Hayat u Parachinaru An-26. Ráno 16.4.1987 napadly dva F-16A ze 14. eskadry, které pilotovali Sqn.Ldr. Badar-us-Islam a Sqn.Ldr. Khalid Pervaiz Marwat několik Su-22 DRAAF a dva sestřelily.

V-VS Su-25 na letišti Baghram. Typ byl velmi úspěšný nad Afghánistánem, ale utrpěl velké ztráty díky Stingerům a pákistánským stíhačkám v letech 1986 až1988. Žádný Su-25 nebyl dodán Afghánskému letectvu.

Ztráta PAF F-16A
V té době začaly první malé skupiny Mujaheddinů, organizované pákistánskou armádou, operovat uvnitř SSSR! Sověti varovali pákistánskou vládu a operace byly přerušeny. Situace na pákistánsko-afghánské hranici ale zůstávala napjatá, zejména když pákistánští piloti létali hlouběji do Afghánistánu. V dubnu 1987 hlásil velitel DRAAF, generálporučík Abdul Kadir, že Pákistánci tento rok již 30x narušili afghánský vzdušný prostor. 29.4.1987 letěly čtyři MiG-23MLD ze 120. IAP, které vedl podplukovník Počitalkin, proti Mujaheddinům v Djaware, když je napadly dva F-16A z 9. eskadry PAF. MiGy shodily své bomby CBU, zatímco F-16 vystřelily jeden SideWinder, který ale zasáhl stroj Flt.Lt. Shahida Sikandera. Ten se vystřelil a přistál na území kontrolovaném Mujaheddiny a vrátil se bezpečně do Pákistánu.

Dvojice PAF F-16A během výcvikového letu.

Ačkoliv PAF F-16 měly během tohoto měsíce sestřelit dva An-26 a čtyři Mi-8 v oblasti Chost, pákistánské vrchní velení zakázalo další průniky nad Afghánistán.

Stínový box
Koncem roku 1987 se situace Sovětů v Afghánistánu značně zhoršovala. Velký počet FIM-92A Stinger v rukou Mujaheddinů dělaly operace sovětského letectva velmi nebezpečnými, jedinou možností byly noční operace. Bez letecké síly nemohli Sověti efektivně kontrolovat venkovské oblasti Afghánistánu, ani dodávat zásoby několika izolovaným posádkám podél pákistánské hranice. Také pokračovala nespolehlivost DRAAF a série dezercí a nebo přímých útoků proti vládním úředníkům. 3.10.1987 přeletěly dvě afghánské posádky se svými Mi-4 do Pákistánu a přistály u Chihalu. Ačkoliv byly oba vrtulníky vráceny do Afghánistánu, posádky získaly politický azyl. Krátce poté jeden Su-22 DRAAF shodil bombu na Prezidentský palác v Kabulu. Protože MiG-23MLD ze 168. IAP, který posílil 120. IAP v srpnu 1987 (což zvýšilo počet MiG-23MLD v Afghánistánu na 46) a byly také umístěny v Bagramu, nebyly schopny zastavit podobné útoky, V-VS muselo nasadit 115. GvIAP s MiG-29 na letiště Termez v Turkmenistánu, jejichž úkolem bylo bránit Kabul. To bylo efektivní, několik týdnů po příchodu MiG-29 se pokusily čtyři Su-22 napadnout rezidenci prezidenta, ale byly zachyceny MiG-29 a všechny během několika minut sestřeleny. Když koncem roku 1987 oblehli Mujaheddinové Chost, V-VS nasadilo 185. BAP s Tu-22M-3 na letiště Marry-2. Eskadry z tohoto pluku létaly k sérii úderů, shazovaly bomby na pozice rebelů, používaly i 3.000 kg FAB-3000. Protože bombardéry operovaly velmi blízko Pákistánu, byly nasazeny čtyři Tu-22PD z 341.DBAP na Mary-2. Na jaře 1988 zůstala situace v Afghánistánu stejná, Chost byl stále obležen, ale rebelové nebyli schopni ho dobýt a sporadické, ale silné sovětské nálety pokračovaly do zahájení stahování sovětských sil. První evakuovaná posádka byla v Barikotu, 23.4.1988 se stáhla do Jalalabadu. Sověti doufali, že jejich ústup bude organizovaný a v klidu. Ale rebelové zahájili sérii tvrdých úderů proti Jalalabadu, které způsobily další ztráty. V květnu se začaly další sovětské jednotky stahovat z jižního a jihozápadního Afghánistánu, ale místo odchodu domů, byla jejich větší část nasazena do nových bojů v oblasti Jaji, kde byly aktivní velké skupiny Mujaheddinů. 24.6. provedla skupiny rebelů dobře organizovaný útok proti letišti Kabul, zničila zde osm Su-25 a v následujících dnech se dostal pod raketový útok také Bagram. Sověti ale zahájili masivní zásobovací operaci pro režim v Kabulu a stovky tun zbraní a munice byly dopraveny do Afghánistánu v následujících měsících. Od konce července 1988 zahájila sovětská letadla také novou sérii úderů proti uprchlíkům v Pákistánu. Jedna z těchto misí ale skončila další katastrofou.

Zlomená křídla
Odpoledne 4.8.1988 letka Su-24 vzlétla k útoku na uprchlický tábor u Miranshahu. Byly odhaleny pákistánskými radary a dva F-16A ze 14. eskadry, Sqn.Ldr. Ather Bokhari a Sqn.Ldr. Taufeeq Raja, byly vyslány k útoku. Sqn.Ldr. Bokhari napadl střelou vedoucího formace Su-25, plukovníka Alexandra Ruckého, který byl sestřelen. Formace sovětských letadel pokračovala v útoku a byly nakonec sestřeleny všechny. O čtyři dny později dezertoval další afghánský pilot s MiG-21 do Parachinaru.

F-16A 85-725 byl letoun, se kterým Sqn.Ldr. Ather Bokhari sestřelil Su-25 plukovníka Ruckého 4.8.1988.

Shaheeni na lovu
12.9.1988 vzlétly dva F-16A ze 14. eskadry, Sqn.Ldr. Khalid Mahmood a Sqn.Ldr. Anwar Hussain, z Kamry nad oblast Nawagai. V 6:40 hlásil GCI dva kontakty u hranic. Ve skutečnosti to bylo 12 MiG-23MLD z 120. IAP, osm naloženo bombami k útoku na cíle v údolí Kunar a čtyři, ve dvou párech (podplukovník Sergej Bulin a major N. Golisjenko a major S. Petkov a nadporučík V. Dančenkov), jako eskorta. Sovětský GCI odhalil pákistánské F-16 a nařídil Petkovovi a Dančenkovi je zablokovat, zbytek formace se obrátil na západ. Ale Pákistánci byli rychlejší, Mahmood vystřelil na 12 km Sidewindery, které ale nezasáhly. Mahmood vypálil další dvě střely a jeho AIM-9L zasáhl MiG-23MLD kapitána Sergeje Privalova, který však letěl poškozený dál. Petkov a Dančenkov napadli F-16 svými R-24, zatímco Bulin a Golisjenko se blížili ze severu. Ale Mahmood se již dostal za zádě šesti prchajících MiG-23MLD do perfektní útočné pozice! Vypálil další AIM-9P na MiG-23MLD majora Petkova, zatímco GCI ho varoval před dvěma sovětskými letadly za ním. Nakonec se oba piloti F-16 vrátili na základnu. Privalovův MiG-23MLD se vrátil do Bagramu, stejně jako Petkov.

Poslední střetnutí
Přání Sovětů, sestřelit nejméně jeden pákistánský F-16, byl pravděpodobně ovlivněn několika iráckými sestřely, kdy jejich MiG-23ML sestřelily íránské Phantomy, Tomcaty a Tigery. Sověti chtěli také předvést své schopnosti a vyhledávali střety. Dobrou ilustrací byl případ z 26.9.1988, kdy major Vladimir Astahov a kapitán Boris Gavrilov napadli dva íránské AH-1J 75 kilometrů jihovýchodně od Shindandu a oba sestřelili střelami R-24. Ale to byl také poslední střet sovětských stíhačů během války v Afghánistánu. V té době již byli Sověti staženi z většiny Afghánistánu a DRAAF bojovalo samo proti Mujaheddinům, kteří obsazovali jedno město po druhém. Při takovém vývoji nechtěla vláda v Kabulu raději Pákistánce provokovat. Ale 3.11.1988 dva F-16 ze 14. eskadry, Sqn.Ldr. Ehtsham Zachariah a Sqn.Ldr. Khalid Mahmood, napadly nad Kohatem formaci Su-22 a Mahmood jeden sestřelil. Pilot, kapitán Abdul Hashim, se vystřelil a byl zajat Pákistánci.

DRAAF Su-22M-4K přistává v Baghramu v roce 1986. Typ byl populární u afghánských pilotů a stal se hlavním stíhacím bombardérem DRAAF.

Byl to poslední vážný střet na hranicích Pákistánu a Afghánistánu, i když poté provedli pákistánští stíhači několik útoků a řada afghánských pilotů dezertovala do Pákistánu. Např. v noci 20.11. napadl Sqn.Ldr. Ather Bokhari An-26 u Chostu a transportní stroj explodoval ve vzduchu. 8.12.1988 dezertoval DRAAF pilot s MiG-21MF do Miranshahu a 31.1. havaroval další An-24 u Chostu poté, co jej napadl Sqn.Ldr. Khalid Mahmood. V té době, navzdory dalším dvěma náletům sovětských Tu-22M-3, byl osud afghánské vlády jasný, kontrolovala již jen oblast kolem Kabulu. Stejně jako u pozemních jednotek, byl i u DRAAF velký počet dezercí: 3.7.1989 dezertovala posádka Mi-24 do Kicy, o tři dny později pilot s Su-22M-4K do Peshawaru a 29.10.1989 ho následoval MiG-21. Sovětské zapojení ve válce v Afghánistánu skončilo koncem roku 1989 a konflikt se vyvinul do občanské války, kde bojovaly různé frakce, každý s každým.

DRAAF MiG-21MF a Su-22M-4K v pákistánském Peshawaru v říjnu 1989, poté, co jejich piloti dezertovali.

Afghánistán bez Sovětů
Po stažení Sovětů v roce 1989 se oficiální Afghánská armáda stáhla do větších měst a v nich se opevnila. Sověti jí zanechali velké množství výzbroje a díky ní mohla stále kontrolovat nějaká území. DRAAF mělo podporovat armádu při její obraně měst. DRAAF MiG-21 létaly k podpoře pozemních jednotek a čelily Stingerům a těžkým kulometům. Piloti DRAAF prokazovali velké mistrovství při shazování bomb a vypouštění raket proti kolonám a skupinám rebelů. Armáda také používala rakety SS-1B SCUD k útokům na soustředění Mujaheddinů. SCUD se ukázal jako efektivní, zejména proto, že rebelové proti němu neměli žádnou obranu. Afghánská armáda vypálila přes 1.000 SS-1B SCUD proti Mujaheddinům. DRAAF dále zásobovalo odříznuté posádky. V té době byla většina cest, spojujících velká města, odříznuta povstalci.

DRAAF v roce 1988
– 232. OBVP: 20 Mi-4, Mi-6, Mi-8 v Kabulu
– 321. BAP: 60 Su-22M-3K, Su-22M-4K, Su-17UM-2K v Baghramu
– 322. IAP: 60 MiG-21MF/bis v Baghramu, oddíly v Shindandu a na dalších letištích
– 332. OBVP: Mi-8 v Jurumu
– 355. BAP: 30 Il-28 a MiG-17 v Shindandu, ale většina Il-28 byla v Kabulu v neletuschopném stavu, tato jednotka měla také L-39
– 375. OBVP: 25 Mi-24D/Mi-35V a Mi-8/17 v Mazar-e Sharif
– 377. OBVP: 25 Mi-35V, Mi-8, Mi-17 v Kabulu
– 393. IAP: 50 MiG-21MF/bis v Mazar-e Sharif
– 377. OBVP: 25 Mi-35V, Mi-8, Mi-17 v Kabulu
– TAP: 40 An-2, Il-14, An-26/30/32 v Kabulu

Ústupové akce
Po ústupu Sovětů z Afghánistánu očekávali zahraniční pozorovatelé rychlý pád vlády v Kabulu. Ale situace se vyvinula jinak. Mezi Mujaheddiny a v Pákistánu probíhaly boje o moc a v roce 1989 vybuchl zbrojní sklad ISI v Quettě, při explozi zahynulo několik desítek lidí. Rebelové proto neměli dostatek zásob a jejich ostřelování Kabulu a dalších měst polevilo. Nicméně v dubnu 1989 se přesunuli k Jalalabadu a většina pozorovatelů očekávala jeho rychlý pád. Během obložení bojová disciplína Mujaheddinů, vždy slabá, ještě upadala a oni nebyli schopni vyvinout větší tlak na město, navíc utrpěli velké ztráty. DRAAF bylo během obležení velmi aktivní, MiG-21 létaly denně k úderům proti pozicím rebelů, piloti obvykle operovali mimo dostřel Stingerů. Obležení skončilo a Mujaheddinové se stáhli v nepořádku a jejich velitelé se navzájem obviňovali z neúspěchu. To byla černá hodina pro afghánské “Svaté bojovníky” a také pro ISI, která kontrolovala tuto operaci. S ukončením obležení se otevřela cesta z Jalalabadu do Kabulu pro pozemní konvoje. V červenci byl proveden další útok na město, když dorazily zásoby z USA, k nahrazení ztrát materiálu při explozi Quettě. 4.7. předešla Mujaheddiny Afghánská armáda, která s podporou DRAAF, napadla pozice rebelů a obsadila území kolem města. DRAAF MiG-21 opět útočily na Mujaheddiny, kteří byli opět odraženi. Během zimy napadli Mujaheddini město ještě jednou a obsadili dvě vládní pozice. Ale utrpěli těžké ztráty od dělostřelectva a stíhacích bombardérů.

Vojenští velitelé
V únoru 1990, během bojů v průsmyku Abbassak a v březnu 1990, během bojů severně od Kabulu, Mujaheddini odřízli poslední spojení mezi Kabulem a SSSR. Afghánské letectvo utrpělo těžké ztráty: v prosinci 1989 odletěli dva DRAAF piloti se svými Mi-34V do údolí Panjshir a dezertovali na Massoudovu stranu (oba dva vrtulníky zůstaly operační dalších deset let). 5.3.1990 se velitel základny Baghram, DRAAF generál Tanai, pokusil o převrat proti prezidentu Najibullahovi. Tři stíhací bombardéry bombardovaly Prezidentský palác a další vládní budovy. Vojáci loajální Najibullahovi ale převrat potlačili po intenzivních bojích v Kabulu. Generáal Tanai uprchnul do Pákistánu s rodinou a stoupenci na palubě An-26 a Mi-8, které byly zařazeny do služby v PAF. Poté zůstalo jen několik jednotek DRAAF a různé speciální jednotky a jednotky ministerstva vnitra loajální Najibullahovi. Koncem roku 1991 již oficiální Afghánská armáda neexistovala a její jednotky se rozpadly kvůli dezercím, místní velitelé odmítali rozkazy z Kabulu a převzali sami kontrolu. Najibullah mezitím jednal s různými politickými stranami a veliteli rebelů a byla dosáhnuta dohoda o vytvoření prozatímní vlády. Mujaheddinové zahájili boje každého s každým a v té chvíli ztratily USA zájem a stáhly se a zastavily dodávky Pákistáncům, ISI a Mujaheddinům, kteří zůstali bez materiální a finanční pomoci. Teoreticky mohl afghánský režim získat území, držená rebely, ale nebyl již schopen takových operaci. Aby nebyl závislý jen na armádě, přikázal Najibullah vytvořit etnické milice, složené z Uzbeků a Hazarů, kteří kontrolovali vlastní území a byli loajální vládě. V říjnu 1990 se Mujaheddinové cítili dost silní, aby se pokusili obsadit Kabul. Tuto operaci provedl Hekmatyar a jeho Hezb-e-Islami a byli rychle odraženi kábulskou posádkou v součinnosti s leteckými údery DRAAF, SCUD-B a dělostřelectvem. Během zimy pokračovaly stíhací bombardéry a vrtulníky DRAAF v útocích na Mujaheddiny kolem Kabulu a způsobily jim těžké ztráty. Sověti dále zásobovali Najibullaha zbraněmi a potravinami, 30 transportních letadel přistávalo v Baghramu a Kabul/Qahra každý den. Válka pokračovala a Mujaheddinové hledali snadnější cíle. Přesunuli se k městu Chost, které již bylo delší dobu obklíčeno a zahájili ofenzívu, město drželo jen 3.000 vojáků. DRAAF a SCUD-B podporovaly jeho posádku. Nakonec Chost padl nikoliv silou, ale dplomacií

Afghánská letectva v roce 1992
V říjnu 1991 někteří Pákistánci podporovaní Mujaheddinové napadli Gardez s 300 tanky a dělostřelectvem, které obdrželi od Saudské Arábie (většina jich byla ukořistěna Iráku v únoru 1991), které byly řízeny bývalými armádními důstojníky a cizími žoldnéři. Špatný výcvik, kolaps logistiky a neexistující taktika přinesl jen malý užitek, Mujaheddinové uměli používat své T-55 a T-62 jen jako pohyblivá střelecká postavení a byly snadným cílem pro stíhací bombardéry DRAAF a protitankovým zbraním dobře vycvičené Afghánské armády. V té době již byla regulérní armáda v kolapsu: dezerce byla všeobecná, zejména u jednotek mimo Kabul, celé posádky a letiště měnily strany přes noc. Výsledkem bylo vytvoření samostatných “letectev”, každé pod velením jiného vojenského velitele.

DRAAF
Navzdory ztrátám letadel a jednotek, které přešly k Dostumovi, bylo koncem roku 1991 DRAAF stále bojeschopnou silou, kontrolující Su-22M-3K a Su-22M-4K z 321. IBAP (Baghram), 322. IAP s 65 MiG-21 (Baghram), 377. OBVP (Kabul/Qahra) a 332. OBVP (Jurum). V říjnu 1991 plánoval SSSR dodávku 15 Su-24MK pro DRAAF, ale ta byla zrušena pro špatný stav letectva. V roce 1992 byla všechna zbývající letadla DRAAF převzata “novými” letectvy.

Tento Su-20M byl naposled viděn opuštěný a neletuschopný v Baghramu poté, co byl obsazen Massoudem v roce 1998.

Dostumova milice
Během bitvy o Gardez a zejména po porážce, rivalita mezi skupinami Mujaheddinů eskalovala a bitva skončila všeobecným vzájemným bojem. Jeden z místních velitelů, generál Rasheed Dostum, se ustavil pánem v severozápadním Afghánistánu: zorganizoval vlastní milici, která převzala vybavení dvou armádních divizí a část DRAAF. Dostum byl brzy dost silný k obsazení Kabulu, kde se dal na Massoudovu stranu, stal se prototypem afghánského vojenského velitele. Ačkoliv se jeho milice skládala z bývalých armádních jednotek a byla dobře vyzbrojena, nebyla součástí oficiální armády. Nicméně kontroloval uzbecké a tádžické milicionáře a ex-DRAA vojáky. Není přesně známé, kolik letadel a vrtulníků Dostum měl, ale získal pod kontrolu 375. OVP v Mazar-e-Sharif s místním letištěm, což bylo asi 60 MiG-21 a Su-22, 60 vrtulníků, 200 T-55 a T-62 a dělostřelectvo. Dostumova milice měla 60.000 bojovníků. Dostum byl také podporován Uzbekistánem, odkud dostával náhradní díly pro tanky a letadla.

DGMAF bylo pravděpodobně nejlépe vybaveným letectvem vojenských velitelů. Mělo 60 MiG-21 a Su-22 v letech 1992 až 1997. Tato síla klesala, nejen pro opotřebování z těžkých bojů a nedostatek náhradních dílů, ale také kvůli dezercím k Massoudovi a Talibanu. Několik zbývajících DGMAF MiGů, včetně tohoto, bylo ukořistěno Talibanem při dobytí Baghramu a poté Massoudem při znovudobytí letiště v roce 1998. Během stahování z letiště Taliban zničil tento MiG-21bis a řadu dalších letadel.

Jamiat-e-Islami (Massoud)
Tuto formaci vedl Ahmad-Shah Massoud a neměla v této fáz války žádná letadla, ale nejméně dva vrtulníky Mi-35 a několik Mi-8/17.

Jedno z letadel Letectva Severní koalice, ukořistěné v Baghramu Talibanem, byl tento MiG-21FL, jeden z několika přeživších ze 70. let.

Tento bývalý DRAAF MiG-21bis byl také ukořistěn Massoudovými silami v roce 1992. Byl již neoperační, když Taliban obsadil Baghram.

Hezb-e-Islami (Hekmatyar)
Hekmatyar kontroloval několik vrtulníků.

Hezb-e-Wahadat
Hezb-e-Wahadat mělo několik Mi-17.

Mi-17MD sil Hezb-e-Wahadat, používaný v bojích s Talibanem v letech 1996 a 1997.

Kolaps Najibullahova režimu
Na počátku roku 1992 se Dostum zapojil do války v Tádžikistánu, kde islamisté svrhli postkomunistický režim, jeho síly pomáhaly evakuovat uprchlíky přes řeku Amudarja do Afghánistánu, zatímco prováděly řadu útoků proti pozicím komunistů. Mezitím se Pákistánci a Saudové pokusili spojit různé frakce Mujaheddinů ke svržení Najibullahova režimu. Massoud a Hekmatyar dosáhli dohodu a spojili své síly ke konečnému útoku na Kabul. Ale ještě před jejich spojením, dosáhly 25.4.1992 Massoudovy a Hekmatyarovy jednotky Kabul samostatně. Lepší plány a 50 tanků umožnily Massoudovi ukořistit důležité části města, navzdory skutečnosti, že se jeho lidé střetávali s větším odporem ze strany Hekmatyarových Mujaheddinů, než od zbytků regulérní armády. Dostum se poté spojil s Massoudem a jeho letadla byla použita pro transport posil do města. Pákistánem podporovaný Hekmatyar přikázal svým mužům útočit proti Massoudovi za pomoci BM-21 a dělostřelectva. Předtím, než Dostumovy stíhací bombardéry zničily Hekmatyarovy raketomety a dělostřelectvo (zejména Su-22), bylo zabito 40.000 civilistů v Kabulu. Podporováni Dostumovými letadly, obsadili Massoudovi Mujaheddiné letiště Kabul/Qahra. Jakmile bylo zabezpečeno, začaly ráno 26.4.1992 Dostumovy An-12B a An-26 převážet Massoudovy jednotky do Kabulu a následující ráno již Massoud a Dostum kontrolovali Kabul, ve jménu všech Mujaheddinů a dosadili vůdce Tádžik Rabbaniho jako prezidenta Afghánistánu. Na okamžik se zdálo, že válka v Afghánistánu skončila.

DGMAF operovalo s velkým počtem bývalých DRAAF vrtulníků, včetně několika starých Mi-8.

Mujaheddin vs. Mujaheddin
Místo jednání o míru se nyní afghánské frakce obrátily proti sobě. Pákistán a Saudská Arábie zastavily podporu Hekmatyara pro jeho ostřelování Kabulu. Svoji podporu přenesly na další vojenské velitele a výsledkem bylo rozšíření války. Již v létě 1992 vypukly nové boje, když se Dostum střetl s Hezb-e-Islami v Charasiabu. Stále podporováni ISI, byli místní Mujaheddiné také vyzbrojeni FIM-92A Stinger a sestřelili nejméně tři Dostumovy stíhací bombardéry. Boje v oblasti byly přerušeny v říjnu 1992, kdy Hekmatyar, vybavený ex-iráckým dělostřelectvem ze Saudské Arábie, zahájil opět 14.10.1992 ostřelování Kabulu v přípravě na útok. Dostumovo letectvo zasáhlo proti Hekmatyarovým dělostřeleckým pozicím, ale příliš pozdě a nedostatečně, většina města byla v troskách a všichni cizí diplomaté ho opustili. Do února 1993, kdy se Massoud a Dostum pokusili vytlačit Hekmatyara z dostřelu, zbyly z města jen zdi. Rabbani zůstal nicméně u moci a dokonce stabilizoval svou vládu a nabídl pozici ministra obrany Dostumovi. Ten jí nebyl nadšen a tak se stal ministrem Massoud. Uražený Dostum změnil strany, krátce se spojil s Hekmatyarem a spojil se s Hezb-e-Islami do Dostum-Golboddin milice (DGM). Koncem roku 1993 se některé další frakce připojily k DGM, včetně 70% bývalé Afghánské armády a DRAAF a byla zdaleka nejsilnější vojenskou silou v zemi. Letectvo Dostum-Golboddinovy milice, DGMAF, bylo pod velením generála Barira, se štábem v Mazar-e-Sharif. Generál Barir sám provedl mnoho bojových letů, zejména když DGMAF zahájilo bombardování Kabulu a Baghramu při mpodpoře nových útoků proti Massoudovi. Úder proti Baghramu zabránil operacím zbytku DRAAF. Ale na počátku ledna 1994, bylo oficiální Afghánské letectvo (AAF), nyní pod přímou kontrolou Massouda, opět operační. Když DGMAF MiG-21 přiletěly nad Kabul ráno 12.1.1994, dva byly sestřeleny v boji s AAF MiG-21MF. Jeden sestřelený DGMAF pilot byl zajat. 23.1. DGMAF opakovalo úder proti Baghramu a poškodilo těžce dráhy. Ale letectvo bylo proti spolupráci s Hekmatyarem a útok se obrátil na katastrofu, když čtyři piloti DGMAF dezertovali a přistáli na druhé nepoškozené dráze v Baghramu. O několik minut později přistáli tři další v Shindandu, drženém Hezb-e-Wahdat, tak se nakonec vrátil jen velitel úderu generál Barir, se svým letadlem do Mazar-e-Sharif. Nicméně DGMAF pokračovalo v operacích během roku 1994, když se po neúspěšném útoku na Kabul obrátila DGM k dobývání jiných částí Afghánistánu. Např. 19.3. byl jeden DGMAF MiG-21 sestřelen během boje se silami Ismail Khana u Balkhu. Nejméně deset dalších letadel DGM, včetně MiG-21, Su-22 a transportních, bylo sestřeleno do konce roku. V květnu byla ale hlavní základna přesunuta z Mazar-e Sharif, když letiště obsadily Massoudovy jednotky, poté DGMAF operovalo jen z několika menších letišť v severním Afghánistánu, kde bylo podporováno techniky a náhradními díly z Tádžikistánu a Uzbekistánu.

Nová síla
Zatímco Rabbani a Massoud byli zaměstnáni boji s DGM v severním a západním Afghánistánu, na jihu se objevil Pákistánci vytvořený a Saudy financovaný TALIBAN. Většinu původních členů Talibanu tvořili žáci Qoran škol v Pákistánu, časem se stali většinou Pákistánci a různí Arabové. Taliban byl původně založen ISI po zklamání s Hekmatyarem, vliv Talibanu v Afghánistánu byl tak dobře organizován (a financován Saudy), že během několika týdnů po příchodu v roce 1994 obsadili 70% země, mnoho z Mujaheddinů bylo poraženo a Rabbaniho vláda ovládala jen Kabul a obalsti na severovýchodě země. V listopadu Taliban obsadil letiště Qandahar, spolu se šesti MiG-21 a čtyřmi Mi-17. V únoru 1995 obsadil Taliban obalsti, držené Hekmatyarem, zcela zničil Hezb-e-Islami a ukořistil více než 200 tanků a obrněných vozidel a mnoho vrtulníků. DGM, poškozená z bojů proti Massoudovi, se držela jen o málo déle, potřebovala nové zbraně a náhradní díly. DGMAF bylo také zaměstnané, útočilo na síly Ismail Khana u Kheratu, město bylo bombardováno MiG-21 a Khan nemohl bojovat na několika frontách najednou. Dostum vyměnil několik svých stíhacích bombardérů za dva uzbecké L-39, aby mohl cvičit své piloty. Během letu do Uzbekistánu 26.1.1995 jeden ex-DGMAF Su-22 havaroval. Stav zbývajících strojů byl špatný, v únoru 1995 havaroval Mi-17 poté, co se mu za letu odlomil rotor. V březnu 1995 Taliban pochodoval na Hekmatyarovu poslední větší posádku v Charasiabu, místní Mujaheddinové uprchli bez odporu. Dostum a Hekmatyar se poté obrátili proti Massoudovi a nové boje vypukly v oblastech Kabul a Khenj, během nichž proběhly poslední letecké souboje této války. 7.6.1995 bombardovala formace DGMAF Su-22 Khenj, když byla napadena AAF MiG-21, které sestřelily jeden Suchoj.

Původ IEAAF
V této fázi také vzniklo Talibanské letectvo jako předchůdce Letectva islámského emirátu Afghánistán (IEAAF). Tato zbraň byla původně vytvořena Pákistánci a skládala se zejména z vrtulníků a letadel bývalého DRAAF, často pilotovaných Pákistánci, ale obsluhovaných bývalým personálem DRAAF. IEAAF bylo efektivní, během prvního boje 14.6.1995, dva MiG-21 sestřelily dva vrtulníky AAF, transportující munici Massoudovým mužům do provincie Samgan. 3.8.1995 MiG-21 naapdl ruský Il-76 se zásobami pro Massouda a přinutil ho přistát v Qandaharu. Většina stíhacích bombardérů IEAAF byla původní letadla DRAAF ukořistěná v Heratu. Členové Talibanu neměli samozřejmě znalosti o MiG-21 a zpočátku s nimi pracovali důstojníci a personál bývalé DRAAF. Jediným logickým zřizovatelem Talibanského letectva byl tak Pákistán. Pákistánci dodávali náhradní díly a palivo pro IEAAF. Po zbytek jara a léto 1995 ztrácelo AAF a DGMAF jedno letadlo po druhém, jak byly jejich stíhací bombardéry sestřelovány talibanskými MANPADy (zejména FIM-92A Stinger, ale také Pákistánci dodanými Anza). V říjnu Taliban obsadil Herat a poté postupoval na Kabul. IEAAF bylo velmi aktivní, ale také utrpělo významné ztráty: 16.10. sestřelili např. Massoudovi stíhači nejméně tři MiG-21 a Mi-8 nad Maydan Shah. 31.10. byly dva IEAAF MiG-21 sestřeleny nad Qandaharem a nad Kabulem. 12.11. byly dva IEAAF Mi-8 sestřeleny nad Logem, v jednom z nich letěl Mullah Omar, ale přežil. Koncem roku 1995 byli Massoud a Ismail Khan posíleni novými zbraněmi z Ruska a Íránu. Několik ruských a IRIAF Il-76 přistálo v Jalalabadu a Baghramu. IRIAF transportní letoun byl v prosinci 1995 viděn přímo nad Kabulem, eskortovaný IRIAF F-14A. Bez podpory Pákistánu a pod tlakem Talibanu se Hekmatyar rozhodl spojit s Massoudem. Íránci se rozhodli oddávat zbraně a munici nové koalici a jejich C-130 přivezly nejméně 20 nákladů na Mazar-e-Sharif. Po posílení Massoud zastavil první ofenzívu Talibanu proti Kabulu. 1.11.1995 se DGMAF pokusilo zničit IEAAF na zemi, ale operace selhala: jeden Su-22 byl sestřelen (pilot zajat) a další přerušili útok poté, co viděli tvrdou protiletadlovou obranu kolem letišť Talibanu (zejména u Qandaharu). Do konce listopadu ztratil Massoud většinu zbývajících MiG-21 a Su-22 v boji a pro nedostatek náhradních dílů a od té chvíle získalo IEAAF leteckou kontrolu nad Afghánistánem. Letecké údery jeho Su-22 v létě 1996 oslabily Massoudovu obranu tak, že Taliban konečně obsadil Kabul a také letiště Baghram, kde byla většina zbývajících AAF MiG-21 a Su-22. Tento úspěch byl zcela překvapivý a nastolil otázku, jak jej mohli dosáhnout islámští studenti, kteří nikdy nedostali vojenský výcvik a bojovali proti v bojích zoceleným a zkušeným Mujaheddinům. Vysvětlení je ale relativně jednoduché, saudské a pákistánské peníze umožnily Talibanu podplatit Hekmatyarovi velitele, aby je pustili přes jejich linie a otevřeli tak masivní otvor v Massoudově obraně a přivedli tak celou frontu ke kolapsu. V lednu 1997 Taliban napadl DGM a zcela ji zničil, většina vojáků DGM uprchla do bývalých sovětských států na severu. Na jaře 1997 začalo NAF pociťovat tlak Talibanu, navíc pilot Mi-17 dezertoval se svým vrtulníkem k Talibanu. Poté zůstala situace nezměněna do konce roku 1999: Massoud držel 10% Afghánistánu a Rabbaniho vláda byla akceptována jako oficiální afghánská vláda, i když neměla žádnou moc. Jediným úspěchem bylo dobytí Baghramu v roce 1998, kdy Massoud využil nepozornosti Pákistánců a ukořistil několik MiG-21 a Su-22, a žádný z nich už nikdy nelétal.

Tento MiG-21bis skončil v Baghramu v listopadu 2001.

Poslední dva roky
Kvůli nedostatku velitelských a komunikačních struktur, které byly zřetelné zejména při používání těžkých zbraní, nemohl Taliban dosáhnout více, zejména bez přímé podpory Pákistánu. Tak v roce 1998 pákistánská vláda a armáda, zklamaná neschopností Talibanu porazit to, co bylo nyní známé jako Severní koalice, nebo Spojená fronta (afghánští Tádžikové v severovýchodním Afghánistánu, vedení Massoudem), zintenzivnila svoji podporu Talibanu. Tento proces dosáhl maximální úrovně v letech 1999 a 2000. Tyto dodávky umožnily IEAAF podnikat 30 úderných misí denně, nebo 160 vzletů za týden v roce 1998. Pákistánská pomoc také vedla ke vzniku IEAAF jako oficiální letectva Talibanu z dříve roztroušených skupin pilotů a letadel bez organizované podpory a schopnosti této služby k rozsáhlým transportním operacím, jako když koncem roku 1998 An-12 a An-26 létaly desítky letů na sever k podpoře ofenzívy, při které byl obsazen Taloqan. V roce 1998 mělo IEAAF 30 MiG-21. Ale při ztrátě Baghramu ztratilo 70% výzbroje. Během roku 1998 bylo IEAAF posíleno dezertéry z NCAF, kdy přeletělo pět An-12B. IEAAF dosáhlo vrcholu bojeschopnosti v roce 2000, během ofenzívy Talibanu proti Taloqanu, kdy provedlo 160 bojových misí za dva týdny. Většina těchto misí byla zaměřena na Taloqan a zásobovací trasy NC/UF. Ale také ztratilo nejméně osm MiG-21 a Su-22, všechny sestřeleny SA-14. Ani jeden sestřelený pilot nebyl zachráněn (pokud se katapultovali, byli zajati), což byl významný problém pro IEAAF, které mělo nedostatek pilotů a munice a to byl jeden z faktorů, proč Taliban zastavil ofenzívu v Badakhshanu v září 2000. Zejména ztráta generála Allahdada, velitele základny Mazar-e-Sharif a jednoho z nejlepších pilotů IEAAF, jehož MiG-21 byl sestřelen 6.8.2000 SA-14 nad Taloqanem, byla těžkou ranou pro IEAAF. Ale NC/UF pociťovala, že letecká a dělostřelecká podpora Talibanu je stále přesnější a takticky vyspělejší. Podle zpráv obsluhovali talibanské dělostřelectvo pákistánští vojáci a důstojníci koordinovali jejich palbu. Vojenské úspěchy pákistánských speciálních sil, podporovaných IEAAF a al-Qaidou v severozápadním Afghánistánu otevřely další zásobovací trasu přes Turkmenistán, důležitou pro dovoz paliva. Tato cesta zůstala nedotčená do listopadu 2001, navzdory úsilí letadel USN od 8.10.2001. Turkmenistán poté vyhlásil neutralitu v Protiteroristické válce a poskytnul americkým jednotkám vé území. Na počátku roku 1999 se Taliban stal vojensky zcela závislý na vojenských strukturách al-Qaidy a PA s PAF. Finanční podpora al-Qaidy pomáhala Talibanu přivést cizí dobrovolníky do Afghánistánu. Pákistán také poskytoval Talibanu víc než jen pomoc a podporu. Pravdou je, že většinu Talibanu tvořili pákistánští občané. V roce 2001 bylo 5.000 až 7.000 pákistánských dobrovolníků členy Talibanu, nebo spíše sítě al-Qaidy v Afghánistánu, která měla v zemi 8.000 až 12.000 bojovníků. Situace Pákistánců v Afghánistánu nebyla jednoduchá, jejich kontingent byl rozdělen do tří kategorií. Tvrdým jádrem byli většinou mladí studenti z pákistánských madrassahů (náboženské semináře) ze škol Deobandi, mobilizovaných do Afghánistánu často zcela bez vojenského výcviku. Tato síla by nebyla schopna porazit Massouda, Dostuma a Hekmatyara v letech 1994 až 1998, kromě toho ztráty Talibanu byly v té době takové, že v roce 2001 již neměli žádnou důležitost. Další byli Pákistánci, vyslaní do Afghánistánu různými náboženskými organizacemi, jako Harakat-ul-Mujahideen (původně Haraka-ul-Ansar), anti-Shi’ia Sipah-e Sahaba Pakistan (SSP) a Lashkar-e-Jhangvi. Jejich velký počet tvořili bývalí pákistánští vojáci s dobrým výcvikem. Třetí byli příslušníci PA, ISI a PAF. V letech 1994 až 1998 to byli zejména důstojníci pro plánování a logistiku. Někteří z nich byli penzionovaní důstojníci, poddůstojníci a technici z PA a PAF, jejich hlavním úkolem bylo vést méně zkušené vojáky. V srpnu a září 2000 byly také nasazeny první jednotky PA, zpočátku speciální síly a díky nim byl obsazen Taloqan. V létě 2001 zde měla PA tři prapory komando. V lednu 2001 byl proces mobilizace zdrojů maximalizován a Pákistán nasadil další armádní jednotky. 10.1.2001 bylo v Akora Khattak v Pákistánu setkání mezi vůdci extremistických skupin, vysokými důstojníky ISI (generál Hamid Gul, bývalý velitel ISI) a generálem Aslam Begem z PA. PA generál Qamar-u-Zaman byl jmenován novým velitelem operací v Afghánistánu, kde nahradil generála Saeeda Zafara, který zde byl přes rok. Dále zde byli další velitelé, včetně generála Tariqa Bashira, bývalého velitele 9. divize PA, brigadýr Momin a plukovník Sanaullah z Kohat divize, plukovník Hamza z ISI, 998. brigáda byla nahrazena 996. brigádou (brigadýr Amjad of Sayawali), 117. brigáda byla nahrazena 994. brigádou (brigadýr Faizan Khan) a nasazen byl 625. dělostřelecký prapor (velitel Rafique). Navíc byl PA brigadýr Amjad přidělen k velení pákistánských sil v provincii Takhar, kde byly v létě jednotky PA a jednotky pákistánských dobrovolníků vybaveny další výzbrojí, aby mohly překročit řeku Kokcha. Tyto síly ale nebyly dostatečné pro “konečnou ofenzívu” proti NC/UF a během zimy 2000/2001 síly MC/UF pod velením Ahmad-Shah Massouda nejen zastavily několik tvrdých útoků Talibanu, ale zahájily vlastní ofenzívu. Boje probíhaly ve dvou oblastech: začaly ofenzívou z západním Afghánistánu, NC ukořistila několik měst a vesnic v oblasti Yakolan, koncem prosince 2000 a počátkem ledna 2001. 3.1. zahájil Taliban protiútok u Kunduzu a pokusil se vytlačit NC z města a odříznout hlavní zásobovací cestu do Tádžikistánu. Další jednotky Talibanu (pákistánské jednotky), podporované letectvem a dělostřelectvem, zahájily postup z Kabulu a Mazar-i-Sharif na Bamiyan, aby pomohly stabilizovat frontu. Je také pravděpodobné, že někteří z arabských “džihadistů” (2.000 až 4.000 u al-Qaida/Taliban), většinou Egypťanů a někteří z 2.000 Čečenů, měli zkušenosti s letadly a pomáhali IEAAF. V roce 2001 mělo IEAAF 21 MiG-21 (8 operačních), 17 Su-20/22 (8 operačních) a 5 L-39 (všechny neoperační). IEAAF mělo také čtyři Mi-24/Mi-35 a 11 Mi-8. Dostupná byla velká flotila transportních letadel, i když většina byla oficiálně používána afghánskými aeroliniemi Ariana. IEAAF piloti se z 50% skládali z bývalých DRAAF důstojníků, druhých 50% tvořili dobrovolníci a instruktoři z Pákistánu, Saudské Arábie a Egypta. Celkem ale neměl velitel IEAAF generál Yousaf Shah (pilot MiG-21 a Su-22 v DRAAF a poté v DGM AF, dezertoval k Talibanu v roce 1996, jeho zástupcem byl generál Jamil, An-26 pilot, sloužící v DRAAF a DGM AF, dezertoval k Talibanu v roce 1998) více než 700 mužů. Hlavní základny IEAAF byly Kabul, Jalalabad, Shindand a Qandahar.

IEAAF v roce 2001
Rok 2001 začalo IEAAF s 8 Su-22, 8 MiG-21, 11 Mi-8 a 1 Mi-17.

MiG-21bis z IEAAF.

Su-20M z IEAAF.

Spojená fronta/Severní aliance/Severní koalice
Vůdcem UF byl Ahmad-Shah Massoud, hlavní štáb byl v Khwaja Bahauddin, u hranic s Tádžikistánem. Jádrem UF (12.000 až 15.000 bojovníků) tvořila milice etnických Uzbeků pod velením Abdul Rashida Dostuma (severní Afghánistán). Jejími spojenci byli síly Hazara (šíité pod velením Karima Khalili a Mohaqeqa v provinciích Bamian a Yakaolang), Paštuni pod velením Haji Abdul Qadira (provincie Kunar a Nangrahar) a dvou menších frakcí pod vedením Ismaila Khana (provincie Ghor a Herat) a Atta Mohammada (údolí Darrah-e-Suf). Neexistovalo žádné letectvo UF, ale spíše skupiny bývalých DRAAF pilotů a techniků, které měly dva Mi-8 a pět Mi-17. UF měla také dva Mi-35, které nelétaly pro nedostatek náhradních dílů. Jejich piloti, kapitáni Abdul Nai a Muh Amin, byli vysoce zkušení a jejich operace proti Talibanu v Badakhshanu v září 2000 přispěli k zastavení této ofenzívy. Během této ofenzívy utrpěla UF jednu z nejtěžších ztrát, kdy byl An-12B ukořistěn Talibanem v Khwaja Gar. Írán dodal tři An-32 Hizb-I-Wahdat Shi’as, která podporovala UF proti Talibanu. UF kontrolovala letiště v Baghramu, kde bylo přes 40 neletuschopných letadel (MiG-21, Su-22, Il-28, An-12 a Mi-24A).

UF Mi-35.

Leave a Comment

By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close