250. Infanterie Divison “Division Azul”

Relativně neznámou, ale vysoce efektivně bojující jednotkou byla 250. Infanterie Division neboli “Španělská modrá divize“. Tato jednotka byla opravdu dobrovolnická na rozdíl od dalších cizineckých divizí, které se skládali nejen z dobrovolníků, ale také odvedenců. Původ těchto dobrovolníků je ve španělské občanské válce v roce 1936, kdy Hitler vojensky podporoval Generalissima Francisca Franca jednotkami známými jako Condor Legion. Tato jednotka spolu s Italy pomáhala Francovi ve vítězství nad Republikány. Od roku 1939 Hitler stále tlačil na Franca, aby se zúčastnil války na straně Německa. To bylo pro Franca nepřijatelné, aby bojoval s Británií a Francií a také odmítl průchod německých vojsk Španělskem na Gibraltar. Přesto Franco nebyl úplně lhostejný k pomoci, které se mu od Německa dostalo za občanské války. Španělský ministr zahraničí Ramón Serrano Suñer spolu s Francem naplánoval zformování divize z členů armády a Falangy, která by bojovala na východní frontě. Odezva byla velmi dobrá, protože řada nacionalistů si byla vědoma účasti SSSR na občanské válce a nechtěli si odpustit vrátit jim to na jejich území.

Náborové stanice byly ve štábech Falangy. V Pěchotní akademii v Zaragoze důstojníci třídili masu dobrovolníků. Jejich počet byl tak velký, že již 2.7. byl odvod uzavřen, protože počet dobrovolníků převyšoval vysoko 18.000, což byl počet potřebný pro vytvoření divize. Toto bylo potvrzeno německým velvyslancem. Rozkaz z konce června uváděl, že 50 % důstojníků a poddůstojníků musí být profesionální vojáci a všechny pozice od hodnosti poručíka nahoru musí být obsazeny Španěly. Byly zformovány čtyři pluky pěchoty a prapory nové divize byly formovány v oblastech Madrid, Zaragoza, Sevilla, Španělské Maroko, Valladolid, La Coruňa, Burgos, Valencia a Barcelona. Divize byla pod velením španělských plukovníků: Rodriga, Esparzy, Pimentela a Vierny a podle zvyků ve španělské armádě byly jednotky nazvány dle svých velitelů – “Regimento Pimentel”, “Regimento Vierna” a “Regimento Esparza.” Byly zformávány také dělostřelecký pluk pod velením plukovníka Badilla, protitanková, spojovací a lékařská jednotka.
Všechny z dobrovolníků. Velení divize převzal 45-letý generál Agustín Muñoz Grandes. Grandes se narodil v Carabanchel Bajo, Madrid, 27.1.1896. Vystudoval Vojenskou akademii v Toledu a poprvé velel v Africe, kde začalo jeho přátelství s generálem Franciscem Francem. Během občanské války velel Muñoz Grandes directed IV. Brigade z Navarre v hodnosti plukovníka. V březnu 1936 se zúčastnil ofenzívy v Aragonsku jako velitel Armády Urgel. V roce 1939 byl Muñoz Grandes nominován na pozici generálního sekretáře Falangy, ale stejně jako Franco se nechtěl zúčastnit politické práce. Španělští dobrovolníci používali německé uniformy a vybavení, ačkoliv jich mnoho nosilo během výcviku své modré košile a barety. Jméno “Modrá divize” (Division Azul) byla dána divize právě dle modrých košil Falangy.

Mimochodem stejný název používali O’Duffyho irští fašističtí dobrovolníci bojující v občanské válce na straně Franca. Po zformování byla divize odeslána přes Francii do Německa, do výcvikového tábora Grafenwöhr, Bavorsko. 25.7. byl této nové formaci dán název 250. Infanterie Division a počet pěších pluků byl redukován ze čtyř na tři dle norem v německé armádě. Pluky nesly název 262. Infanterie Regiment pod vedením plukovníka Pimentela, 263. Infanterie Regiment pod velením plukovníka Vierny a 269. Infanterie Regiment pod velením plukovníka Esparzy. 250. Artillerie Regiment byl rozdělen do tří jednotek obsahující tři baterie, každá s děly 105 mm a těžké baterie s děly 150 mm. Protitanková jednotka byla vybavena 36 zastaralými protitankovými kanóny PAK 37 mm. Plukovník Rodrigo byl jmenován zástupcem generála Augustina Muñoze Grandese a jeho jednotka se nyní skládala z 641 důstojníků, 2.272 poddůstojníků a 15.780 mužů. To bylo celkem 17.046 vojáků.

262. Infanterie Regiment (Kompanie 1,2,3)
263. Infanterie Regiment (Kompanie 1,2,3)
269. Infanterie Regiment (Kompanie 1,2,3)
250. Artillerie Regiment (Kompanies 1,2,3,4)
250. Panzerjäger Battalion
250. Aufklärungs Battalion
250. Pionier Battalion
250. Nachrichten Battalion

Němečtí instruktoři byli neustále iritováni Španěly, jejichž standard disciplíny neodpovídal vysokým německým standardům. Protože byli vojáci z povolání, výcvik byl zkrácen na jeden měsíc a po upravené přísaze Hitlerovi byli 20.8. odesláni na východní frontu. Byli odvezeni jen do Suwalki v Polsku, poté museli pochodovat pěšky 1.000 km přes Polsko a Litvu do Vitebska v Rusku přes Vilno, Molodešno, Minsk a Oršu. Tento pochod, řada hospitalizovaných a ztráta mnoha koní opozdil jejich nasazení do bojů o 40 dnů. Původní rozkaz k odeslání divize ke Smolensku byl změněn a divize byla odeslána vlakem k Leningradu, aby se připojila k jednotkám Feldmarschalla von Leeba. Stala se částí XXXVIII. Korpsu, aby podporovala německou 18. Division a části 126. Division u Šimska a převzala linii 50 km od Lubkovka do Kuriska.

Jejich první akce proběhla v noci 12.10.1941 u Kapella Nova, kde do španělských pozic pronikl sovětský oddíl, který překročil řeku. Výsledkem bylo 50 sovětských mrtvých a 80 zajatých v rukách 269. Regimentu. Další akce proběhla na východním břehu řeky Volchov, kde se dva pluky divize spolu s německými 18. a 126. divizí zúčastnily ofenzívy proti východnímu břehu řeky Volchov. 20.10. se setkali s tuhým sovětským odporem sovětských kulometů v Russe a Sitnu a akce koordinované velitelem praporu majorem Romanem vedly k úspěšnému dobytí vesnice Sitno. 28.10. 263. Regiment obsadil Tigodu a Ersatz Battalion dobyl Dubrovku. 263. Regiment obsadil 29.10. Nitlikino, ale Ersatz Battalion, který útočil z Dubrovky na Muravji se setkal se silnou sovětskou palbou z kulometů, které byly umístěny v kamenných budovách. Navzdory dělostřelecké podpoře se divizi nepodařilo Sověty vytlačit a utrpěla těžké ztráty. V listopadu překročila divize zamrzlou řeku Volchov navzdory protiútokům sovětského dělostřelectva, pěchoty a letectva a obsadila nové pozice. 269. Regiment měl obsadit vesnice Otenski, Posad a Poselok, které byly dobyty 18. Division. Posad a Poselok byly vystaveny těžkým sovětským útokům a po těžkých ztrátách útočníků se Španělé stáhli do Posadu, kde odolávali dalším sovětským útokům. Dalšího dne byla vesnice obklíčena a vystavena neustálému dělostřeleckému a minometnému ostřelování. Španělské ztráty rostly a polní nemocnice byla zaplavena mrtvými a raněnými. Do 14.11. bránilo vesnici jen 180 Španělů a po zranění byl nahrazen velitel praporu, ženisté postavili dvě opevněné pozice, které dovolily evakuovat raněné. 27.11. bylo opevnění posíleno betonovým krytem mezi Otenski a Ševelevem. 4.12. byl útok čtyř sovětských pěších pluků podporovaných těžkým dělostřelectvem, minomety a letectvem odražen ženisty, protitankovými střelci dělostřelci plukovníka Romana. Španělské pozice byly nyní konsolidovány nehledě na neustálé sovětské útoky. V teplotě –40°C, pod neustálými sovětskými útoky bylo postavení obránců zoufalé. Jídla bylo málo a zmrzlé zbytky chleba se dělily sekerou a přestože obránci již několik dnů nespali, byla jejich morálka stále vysoká. V odpovědi na sovětské výzvy ke kapitulaci odpovídali Španělé heslem nacionalistů “Aribba Espana!”. Konečně německé vrchní velení povolilo Muñoz Grandesovi ústup z Posadu a Otenski a 7.12. vyčerpaní obránci ustoupili. Ztratili 120 mrtvých, 440 zraněných a 20 pohřešovaných, ale navzdory těmto ztrátám byli okamžitě připraveni k další akci. Do 10.12. všechny španělské jednotky překročily řeku Volchov zpět do výchozích pozic a 24.12. se pod sovětským útokem ocitly vesnice Udarnik a Gorka. Rozkaz byl bránit tuto oblast za každou cenu, což se navzdory zuřivým sovětským útokům podařilo. Zde se Sověti dopustili zvěrstev proti španělským jednotkám a po obsazení Lubovka našel Commandante Rebull zmrzačená těla Alfereze Moscosa a jeho mužů, naražená na kůly. Skoro celá španělská linie byla nyní zbavena Sovětů kromě ruin kostela v Lubovce, který držel sovětský prapor. Podporováni německým dělostřelectvem Španělé vytlačili sovětské obránce a mstili se za předchozí sovětská zvěrstva.

V roce 1942 byla divize jako část Armee Gruppe Nord vystavena sovětskému protiútoku, který směřoval na pravé křídlo Armee Gruppe Nord a u jezera Ilmeň byla 290. divize decimována sovětskými útoky. 543 přeživších bylo obklíčeno ve vesnici Vsad sovětským lyžařským praporem. Všechno spojení s obránci bylo přerušeno a byl vydán rozkaz, aby velitel 5. Panzerjäger Kompanie kapitán Ordas převzal velení Ski Kompanie 250. Division situované SZ od jezera Ilmeň. 206 mužů se sáněmi a 70 koni vyrazilo v teplotě –56°C. Mnoho mužů utrpělo omrzliny, 102 jich bylo ponecháno v Ustrice. Zde kontaktovali Munoze, který jim přikázal pokračovat na Vsad, kde se stále bránili obklíčení Němci. Další cesta redukovala rotu na 76 mužů. Konečně se setkali s odporem u Šiloj Černez, který Rusové promptně evakuovali. Nicméně Sověti odpověděli útokem tankových a lyžařských jednotek, který přinutil Španěly a Lotyše (z 81. Division, se kterými se setkali) uchýlit se do Bolšoje Učna. Spojené jednotky odolávaly Sovětům, dokud nebyli evakuováni ranění. Konečně se spojili s posádkou Vsadu, ale jen po těžkých ztrátách, které redukovaly jejich sílu na 34 mužů. Po splnění dalšího úkolu, kterým bylo spojit se s 81. Division a obsadit tři vesnice, jim zůstalo jen 12 mužů. Všichni byli vyznamenáni španělskými řády a Železným křížem. Další boje 250. Division probíhaly na východním břehu Volchova, kde na konci března Sověti obklíčili zde umístěné německé jednotky. Divize jako část 18. Armee měla úspěch v odlehčení obklíčené posádky Maloje Samoše 12.2. Nakonec byli Sověti odraženi a bylo navázáno spojení s 58. Infanterie Division a 4. SS Polizei Division v severní části kapsy. Do června byla jižní část kapsy svědkem těžkých bojů, ve kterých chtěli Sověti zničit zde umístěné německé jednotky a byly vystaveny německým leteckým útokům a útokům Tigerů z schwere Panzer Abteilung 502. Do 25.6. většina sovětského odporu ustala a Španělé dosáhli následujících úspěchů: 5.097 sovětských zajatců, 46 ukořistěných děl při vlastní ztrátě 274 mužů. General Lindermann, velitel 18. Armee je speciálně pochválil za jejich statečnost. Koncem srpna 1942 se divize zúčastnila bojů v okolí Krasneho Boru. Divize převzala nové pozice u Leningradu od Puškina do Krasneho Boru. Měli dobré vztahy s místním obyvatelstvem, což se Němcům nedařilo.

Obležení Leningradu mělo být rychle ukončeno, ale vše změnila porážka u Stalingradu na počátku roku 1943. Plány k posílení jednotek u Leningradu byly odloženy. Ještě předtím však převzal velení divize generál Emilio Estaban, který sloužil během občanské války jako velitel sboru. V lednu se Sověti opět pokusili prolomit obklíčení Leningradu a každá divize 18. Armee musela poslat posily napadeným jednotkám. Divize poslala 269. Regiment pod velením kapitána Patina. Do 22.1. dosáhla 2. Kompanie z 269. oblasti Poselok a okamžitě se ocitla pod intenzivními sovětskými útoky. Byla stažena ze svých pozic, ale předtím musela odrazit dva útoky sovětské pěchoty. 7. a 6. Kompanie také utrpěly těžké ztráty – z 800 mužů 600. Byl rozkázán protiútok k dobytí ztracených pozic, který byl navzdory sovětskému odporu úspěšný. Další ztráty utrpěli, když na jejich pozice dopadl granát a šest španělských důstojníků bylo zraněno. Zůstal jediný důstojník – poručík Soriano v 2. Kompanie 269. Regiment, který bránil své pozice s 29 muži. Díkytěžkým německým útokům na sovětské pozice se Španělé mohli konečně 28.1. vrátit ke své divizi do Slutze v počtu 1 důstojník, 7 poddůstojníků a 200 mužů a byli vyznamenáni Železným křížem. V únoru 1943 Sověti porazili 6. Armee u Stalingradu a v severním sektoru Němci očekávali sovětský útok k osvobození železnice Leningrad – Moskva. Pozice španělské divize byly u řeky Išora v centru předpokládaného sovětského útoku a německá 212. Division byla připravena k podpoře postavení v okolí Krasneho Boru. Proti Španělům stály čtyři sovětské divize – 43., 72., 45. a 63. K podpoře těchto divizí byly určeny dva tankové pluky, 187 dělostřeleckých baterií, dva minometné prapory, dva protitankové prapory, motorizovaná brigáda a dvě lyžařské roty. Španělé mohli nasadit dva pěší prapory, lyžařskou rotu a malé dělostřelecké, protitankové a ženijní jednotky v počtu 5.600 mužů.

V první den útoku, navzdory zuřivé dělostřelecké palbě, Španělé postupovali a ustavili svůj velitelský post v Rajkelevu, odkud generál Estaban Infantes řídil boj. Po třech hodinách dělostřelecké přípravy následovaly pěší a tankové útoky, které prorazily španělskou linii a pokračovaly na Krasny Bor. 3. Kompanie, která bránila železniční stanici Oktjabr, byla zdecimována a jejích 40 mužů bojovalo do konce. Jejich velitel kapitán Ruiz de Huidrobo byl zabit v boji. Posmrtně byl vyznamenán vyznamenáním Laureate Cross of St Ferdinand. Všude kolem Španělů probíhaly masivní sovětské útoky, ale ráno malé skupiny vojáků prorazili obklíčení a ustupovali na Krasny Bor. Izolované jednotky dále držely cestu Moskva – Leningrad u Podolova a odrážely sovětské útoky. V Krasnem Boru byly španělské jednotky pod dalšími útoky sovětských tanků a pěchoty. Ambulance a nemocnice byly ostřelovány sovětskými tanky, ale Španělé je odrazili granáty a Molotovovými koktejly. Odpoledne konečně přišla podpora v podobě stíhacích bombardérů Luftwaffe bombardujících sovětské pozice u Kolpina. Přesto situace vypadala pro divizi špatně. V a v okolí Krasneho Boru malé body španělského odporu byly postupně dobývány a teprve v 16:30 je podpořila německá 212. Division a nová 112. Division složená z lotyšských a vlámských dobrovolníků. Španělé měli rozkaz rozvinout se podél řeky Išora a předejít tak svému obklíčení a odrážet sovětské útoky. V Kasnem Boru odolávaly poslední zbytky 262. Regimentu a ženistů. Většina sovětských útoků začala příštího rána podél řeky Išora nedaleko papírny a muži z 3. Kompanie, 262. Regiment a další personál různých španělských jednotek odrazil všechny další útoky během příštích dvou dnů. Sovětské útoky pak byly přerušeny a další větší útok 19.3. Španělé opět odrazili. Do konci bitvy ztratili Španělé 75 % mužstva. Celkem 3.645 mužů bylo zraněno nebo zabito a 300 zajato.

Sektor řeky Išory byl o měsíc později konečně předán německé 254. Division. Španělsko bylo pod narůstajícím tlakem Spojenců, aby stáhlo svoji podporu Hitlerovi a Franco viděl, že situace na východní frontě se obrací v neprospěch Německa. Vydal proto divizi rozkaz vrátit se zpět do Španělska. Generál Estaban Infantes byl 14.10. vyznamenán Rytířským křížem a obdržel zprávu, že divize má být stažena. Jako první byli staženi muži sloužící v divizi delší dobu a každé dva týdny přijížděl do Bavorska vlak přeplněný veterány z divize. 29.10. vstoupili první veteráni divize po dvou letech opět na španělskou půdu. Konečné ztráty divize byly 3.334 mrtvých, 8.466 zraněných a 326 pohřešovaných. 321 mužů bylo zajato Sověty a 94 jich v zajetí zemřelo. Zbývajících 230 Španělů bylo repatriováno ze SSSR v roce 1954. Ve stejnou dobu, kdy se divize vrátila do Španělska, byla tvořen nový “Španělský Legion”, kam se přihlásila řada (asi 50 z každé roty) veteránů z divize. Legion Azul získal souhlas Franca, ale nesměl převýšit 1.500 mužů a opět byl nadbytek dobrovolníků. Ve skutečnosti bojovalo v prosinci 1943 za Německo 3.000 dobrovolníků. Legion byl poslán do Jamberginu v Lotyšsku pod velením plukovníka Antonia Garcia Navarra a byl složen ze dvou pěších “Banderas”, což byl španělský termín pro malou jednotku velikosti praporu. Existovala ještě třetí Bandera, složená z dělostřelectva, protitankové, spojovací, ženijní a průzkumné jednotky. Jejich první akce byla proti partyzánům v oblasti Narva a poté byla přidělena k německé 121. Division v Begolovu a Kostovu. Po Vánocích bojovali proti Sovětům, kdy odrazili dva silné útoky ve velmi špatném počasí. V lednu byl Legion stažen a zúčastnil se dalších akcí proti partyzánům a do konce měsíce divize ustoupila k Luze. Odtud byl Legion transportován do Estonska v přípravách k obraně linie u Narvy, ale byl vydán rozkaz k rozpuštění Legionu a návratu do Španělska. 21.3. byl Legion naložen na vlaky a 17.4. byl zpět ve Španělsku. To byl konec zapojení Španělů do jednotek Wehrmachtu, ale ve Waffen SS byla z dobrovolníků zorganizována nová jednotka nazvaná Spanische Freiwilligen Kompanie der SS.

Generálporučík Antonio Muňoz Grandes 20.7.1941 – 13.12.1942
Generálporučík Emilo Esteban Infantes 13.12.1942 – 20.10.1943

1 Comment

    Leave a Comment

    By continuing to use the site, you agree to the use of cookies. more information

    The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

    Close